Domů Tvorba mensanů Jan Slezák: Sedmidenní život

Jan Slezák: Sedmidenní život

Od Jan Slezák

Přemýšlím o tom, jak bychom vnímali čas, kdyby život člověka trval místo průměrných sedmdesáti let jenom sedm dní. Narodím se za necelé dvě hodiny od početí a za dva dny jsem dospělý. Lidé méně spí a rychleji obnovují energii. Noc je totiž tak dlouhá, že během ní zestárneme jako o pět let. Svět kolem nás se za celý život prakticky nezmění, ale náš pohled na něho je úplně nový.

Když se narodím na podzim, tak se o jaru dovím jenom z historie jako o středověku. Obydlí máme mnohem jednodušší, ale i tak jeho vybudování trvá několik generací a prakticky veškerou práci přebíráme rozdělanou od předků a předáváme nedokončenou zase potomkům. Za celý život bychom byli v produktivním věku zhruba čtyři dny. Absurdní na tom je, že čas jako měřítko změny plyne v sedmidenním životě velice pomalu. Například doba mezi novem a úplňkem měsíce zabere několik generací, protože jedna generace se počítá na necelé tři dny.  Nelze se domlouvat řečí složenou z hlásek, slabik, slov a vět. Nemůžu celé dopoledne jen tak proklábosit o ničem, protože bych při tom zestárnul o tři roky.

Přenos informací se musí odehrávat úplně jinak. Jestli jsem normálně nasával ve škole informace o světě dvacet let, musel bych to v sedmidenním životě stihnout za dva dny. Na základní škole mám na každý předmět asi hodinu. Potřebné informace se musí dědit po předcích, aby se každý nemusel všechno znovu učit. Musí tedy existovat rychlejší způsob dorozumívání než řečí, nebo psaním, a čtením. Než vám slovy vysvětlím svůj sedmidenní život, zestárnu. Musí stačit jedno gesto, nebo pohled, kterým bych svému okolí sdělil všechno naráz. Je to Nepsaný a nevyslovený svět.

„Tak už je z tebe dospělák. Vezmi špachtli a domodeluješ tady to ucho. Pak to odlijeme do sádry,“ říká beze slov ve zlomku vteřiny jediným pohledem můj otec, když slavím v tom Nepsaném světě druhý den života.

Otec je sochař a dodělává reliéfní portrét dávného stavitele. Na tom reliéfu začal pracovat už můj pradědeček a počítá se s tím, že můj vnuk ho odlije do bronzu a osadí na obydlí stavitelovy rodiny. Bude to veliká sláva, stavitelův dům totiž stavělo dvacet generací, je opravdu výstavný a do detailu promyšlený. Jednoduché obydlí se běžně stihne postavit za osm generací. My máme pohodlný dům, jehož stavba trvala třicet dní. Stavělo ho deset generací předků a dokončil ho pradědeček, který začal sochařit.

„Chtěl bych, aby byla forma hotová, než umřu,“ pokračuje dalším pohledem pan otec, kterému už táhne na šestý den. „Ty to pečlivě vyretušuješ a připravíš k odlití pozitivu. Mám štěstí, že je pořád tak hezky. Dědovi skoro polovina života propršela.“

„Meteorologové předpovídají, že našim vzdáleným potomkům může pršet i celý život,“ připomínám, „a že vůbec neuvidí slunce, protože bude pořád zataženo. Nedokážu si to představit.“

„V příštích generacích se má pomalu ochlazovat,“ přidává se maminka, „pak přijde doba ledová takzvaná zima, místo deště bude padat zmrzlá voda a většinu života bude tma, jako prý to bylo před dvěma sty padesáti dny.“

„Proto musíme ze všeho odkládat do zásoby,“ stěžuje si moje o sedm hodin mladší setra Iva, „aby naši praprapravnuci měli co jíst?“

„Tak to na světě chodí. Země se po mnoho generací ochlazuje, aby se potom v daleké budoucnosti začala zase oteplovat,“ poučuje maminka.

Celý tento rozhovor netrvá ani vteřinu. Vstanu a jdu za taťkou tvořit stavitelovo ucho. Naše kočka Markéta, která spí od té doby, kdy byla naše Iva ještě malá, se zvedá a odchází na toulky. Než se vrátí, budu starší o několik let. Je u nás odjakživa, a jestli se jí nic zlého nestane, dožije se i doby ledové, o které mluvila mamka. Kočky jsou v případě sedmidenního lidského života prakticky věčné stejně jako psi a většina ostatních zvířat. Sousedi mají kotě, o kterém se povídá, že se narodilo, když byla moje praprababička malá, má teda asi čtrnáct dní. Maminka říkala, že si pamatuje, když poprvé otevřelo oči.

Začíná se stmívat. Pan otec si spokojeně prohlíží hliněný reliéf nachystaný k odlití.

„Je to dobré, zvládneme to. Zítra ráno bych chtěl jít do důchodu,“ sděluje beze slov celé rodině.

Úryvek z knihy „Nevěřím, co si nepamatuju“.

Zanechat komentář

4 + = 13

Mohlo by se vám líbit