foto: NASA
Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil
Pro tento díl se mi naskytla příležitost vyzpovídat Chrise Hadfielda, známého jako “nejslavnějšího astronauta od dob Neila Armstronga“. Chris byl první kanadský velitel Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) a může se pochlubit spoustou ocenění a úspěchů nejen v oblasti kosmických letů a výzkumu vesmíru. Do povědomí široké veřejnosti se zapsal tím, že na palubě ISS natočil coververzi písně „Space Oddity“ od Davida Bowieho. Ta má v době, kdy píšu tento článek, jen na YouTube přes 50 milionů zhlédnutí. Jsem rád, že vám mohu přinést Chrisovy odpovědi na otázky, které jsem mu položil speciálně pro mensany…
Chrisi, v jednom ze svých videí, kde odpovídáte na internetové otázky, jste zmínil, že jste jako teenager prošel IQ testem a kvalifikoval se pro vstup do Mensy. Jak dlouho jste byl jejím členem a proč ne déle?
Jako spousta mladých lidí jsem chtěl poznat sám sebe. V dospívání a v mládí je na vás vyvíjen velký společenský tlak a jste zvědaví, jak jste na tom ve srovnání s ostatními. Ve škole jsem si vždycky vedl dobře. Věděl jsem, jak jsem vysoký, jak rychle umím běhat a kolik uzvednu, ale nikdy jsem neměl objektivní měřítko toho, jaká je moje mentální kapacita. Tak jsem absolvoval různé testy a zřejmě jsem byl dost bystrý na to, abych se kvalifikoval pro členství v Mense.
Napadlo mě, že by to mohl být zajímavý způsob, jak se seznámit s podobnými lidmi, kteří mají určitou úroveň intelektu, a to nejen během dospívání, ale i po dvacítce. Takže jsem v Mense zůstal ještě, když jsem byl na vysoké škole, a pak jako mladý pilot u letectva. Navštívil jsem i několik setkání Mensy a konverzace s ostatními mensany mi připadala zajímavá. Ale stejně jako u spousty jiných věcí se člověku změní zájmy a nestane se to středobodem jeho života.
Účastnil jsem se hodně aktivit, kterých se teď už neúčastním. A Mensa byla právě jednou z nich. Myslím, že v Mense jsem byl hlavně proto, abych poznal sám sebe a zjistil, jak zapadám mezi ostatní.
„Je jedno, s čím se narodíte, důležité je, co s tím uděláte.“
– Chris Hadfield
Myslíte si, že lidé, kteří se nekvalifikují do Mensy, se mohou i tak kvalifikovat pro práci astronauta, nebo je vysoký intelekt jednou z nutných podmínek pro tuto práci?
Hodně lidí si myslí, že záleží hlavně na fyzických předpokladech nebo čistě zkušenostech, ale být astronautem je nejtěžší mentálně. Jako astronaut jsem celých jednadvacet let denně trénoval. Člověk se musí učit spoustu různých opravdu složitých věcí z nejrůznějších oborů a najít způsob, jak si je zapamatovat a ve správnou chvíli si na ně vzpomenout.
Pro svůj třetí let do vesmíru jsem se nejprve musel naučit mluvit rusky, pak jsem se musel naučit řídit ruskou kosmickou loď. Ruštinu jsem se začal učit až po třicítce.
Takže stejně jako mít správnou velikost a zdravé tělo je pro astronauta důležitá i správná úroveň mentálních schopností. Nejsem si jistý, že hranice, která je podmínkou vstupu do Mensy, je zrovna tou magickou hranicí k tomu, aby se člověk mohl stát astronautem. Ale rozhodně vám pomůže, když máte velkou mentální kapacitu, mentální výkon. A když nic jiného, tak Mensa právě tenhle mentální výkon měří. Takže to určitě zvyšuje vaše šance.
Co pro vás osobně znamená váš intelekt?
Vždycky jsem si přál být chytřejší a lépe si pamatovat věci. Bez ohledu na to, jak je člověk chytrý, bude pravděpodobně vynikat jen v jedné konkrétní oblasti života. V historii lidstva bylo jen velmi málo skutečně všestranně geniálních lidí. Nikdo z velmi chytrých lidí, které jsem poznal, není dokonalý. Mají nedostatky někde jinde.
Dokonce i když se podívám na některé z nejchytřejších a nejúspěšnějších lidí současnosti, třeba na Elona Muska, který je samozřejmě geniální, tak ani on není dokonalý člověk. Myslím, že veřejně oznámil, že má Aspergerův syndrom. To mu sice dává obrovskou mentální kapacitu, a tudíž i velkou schopnost hodně toho dosáhnout, ale v žádném případě není celistvou a dokonalou lidskou bytostí.
„Silné a schopné tělo je podstatný předpoklad zajímavého a úspěšného života. Ale stejně tak záleží i na silné a schopné mysli.“
– Chris Hadfield
Co pro mě znamená můj intelekt? Vždy jsem považoval za šťastný dar, že se snadno učím, že si věci snadno zapamatuji a že snadno chápu a pamatuji si spoustu různých témat. Díky tomu je pro mě život zajímavější. Kolem je obrovská spousta příležitostí k učení a složitých myšlenek, o kterých toho ještě moc nevím.
Fyzická kondice je pro mě důležitá. Snažím se každý den cvičit a udržovat své tělo, protože silné a schopné tělo je podstatný předpoklad zajímavého a úspěšného života. Ale stejně tak záleží i na silné a schopné mysli. A své intelektuální schopnosti můžete zlepšovat.
Máte samozřejmě základní zapojení, se kterým se rodíte a které má tendenci určovat váš základní inteligenční kvocient. Ale můžete se naučit hrát na housle. S tím se člověk nenarodí a bez ohledu na to, jaké je jeho IQ, nebude houslista, dokud do toho nevloží skutečně obrovské množství práce. Existuje mnoho studií, podle kterých dochází v mozku i k fyziologickým změnám, než se z člověka stane zkušený houslista.
Mozek je do jisté míry plastický. Proto se nesnažím udržovat jen zdravé tělo, ale dbám také o to, aby byl můj mozek aktivní a zdravý. Řeším sudoku. Se svou ženou luštím křížovky. Nedávno jsem začal hrát Wordle, protože mě to prostě baví. S dětmi to hrajeme online. Neustále studuji, učím se a snažím se posouvat své vlastní mentální schopnosti.
Intelekt beru prostě jako klíč, který otevírá spoustu dveří. A já se s ním snažím těch dveří otevřít co nejvíce.
Jakou velkou věc byste se chtěl naučit jako další?
Jeden z mých potomků si vzal ženu z Číny, a tak moje vnučka mluví anglicky i čínsky. Takže se začínám učit čínsky, což je pro mě velmi vzdálený jazyk. Poměrně dobře mluvím rusky. Может быть, вы тоже говорите по-русски, я не знаю. A mluvím poměrně dobře francouzsky. Jazyků je víc, než bych se kdy zvládl naučit, ale s osobní vazbou je to zajímavější.
Také se neustále učím nové písničky, což je fajn. Vystupoval jsem s několika kapelami, takže stále hledám nové písničky, které se snažím naučit, dobře pochopit a pak zahrát.
A podle všeho se učím psát i beletrii. To je úplně nová dovednost. S knihou The Apollo Murders mám obrovský úspěch, je to bestseller číslo jedna v několika zemích. Euromedia pracuje na českém překladu, měli by ho mít k dispozici v květnu 2023. Jen ještě nevím, jak knihu v češtině pojmenují.
Vždycky si dávám výzvu zkusit udělat něco, co zní zajímavě, a pak zjistit, jestli se mi podaří získat všechny fyzické i psychické dovednosti, abych to udělal dobře.
Jaká ta kniha je? Má blíže ke stylu Doyla a Christie, tajemná až do samého konce, nebo je to spíše alternativní historie jako seriál For All Mankind od Applu?
Je to akční thriller z alternativní historie posazený do roku 1973. Asi nejblíže má možná ke knihám Roberta Ludluma nebo Fredericka Forsytha, jako je Den pro Šakala, nebo třeba k Honu na Rudý říjen od Toma Clancyho.
Asi 90 % událostí v této knize se skutečně stalo a více než polovina postav v knize jsou skuteční lidé. Je to stoprocentně věrohodný sled událostí, ale také tam čtenář získá ohromné množství informací z první ruky o vesmírných letech. Myslím, že každý, kdo má trochu zvídavou povahu, si The Apollo Murders užije.
Co je podle vás nejchytřejší a nejhloupější věc, kterou lidstvo v nedávné historii udělalo?
Je nás téměř osm miliard, takže na osobní úrovni denně posouváme hranice obou těchto věcí. Kolektivně jsme udělali obrovský pokrok ve zlepšování kvality života lidí na celém světě.
Když se podíváte jen na období posledních dvou set let, tak v roce 1820 umíralo padesát procent všech lidí ještě v dětském věku. Dnes je úmrtnost dětí téměř na nule. V současné době je neobvyklé, aby v některé z vyspělých zemí světa zemřelo dítě. To je obrovský úspěch využití intelektu.
V roce 1820 také žilo devadesát procent světa v naprosté chudobě, teď je to jen deset procent. Ve velmi krátké době jsme tedy radikálně zlepšili kvalitu lidského života a individuální lidské příležitosti. To považuji za velký triumf a výsledek inteligence.
Jakou nejhloupější nebo nejméně inteligentní věc jsme udělali? Myslím, že to jednoznačně byly globální války na začátku minulého století. Kdo si mohl myslet, že nejlepší způsob, jak vyřešit vzájemný konflikt, je zabít 70 milionů bližních… Idiotštější chování než řešení neshod několikanásobným masovým vražděním mě nenapadá. Ne že by to bylo nečekané. Je to součást našeho chování. Šimpanzi dělají totéž. Ale to nás, jakožto údajně nejinteligentnější bytosti na Zemi, neomlouvá.
Myslím, že to jsou skvělé příklady. Měl jste během své kariéry astronauta možnost realizovat i vlastní nápady, nebo jste pracoval jen na projektech a nápadech jiných?
Jako astronaut jsem sloužil 21 let. Pomáhal jsem vynalézat lety do vesmíru. Pracoval jsem na tom každý den. Pomáhal jsem vytvářet displeje, neustále jsem měnil postupy. Pracoval jsem na všelijakých vozidlech. Spolupracoval jsem s výzkumníky na stovkách různých typů experimentů. Celý obor letů do vesmíru jsme vytvářeli jako součást obrovského týmu lidí. Takže existují tisíce příkladů, kdy můj příspěvek změnil to, co se stalo, a je součástí odkazu kosmických letů. Nejsme automaty. Jsme kreativní lidé, kteří jsou součástí celého velkého procesu. Proto je to práce zajímavá, náročná i zábavná a proto jsem to dělal přes dvacet let.
Můžete jmenovat jeden nejpřínosnější výsledek vaší práce?
Hubbleův teleskop je čistě výsledkem lidského intelektu. Řekl nám, jak starý je vesmír, a ukázal nám planety kolem jiných hvězd. Díky němu už víme, že Země zdaleka není ve vesmíru jedinečná. Je to největší dalekohled, jaký jsme kdy postavili, a obrovský podíl na tom měli astronauti a lety člověka do vesmíru.
V letech 1999–2000 jsme také za pouhých dvanáct dní zmapovali celý svět pomocí trojrozměrného radaru, díky kterému jsme mohli mapovat i hloubku a výšku terénu a objektů, nejen polohu. Zmapovali jsme celý svět za méně než dva týdny, což se nikdy předtím nepodařilo, a nyní se to stává nesmírně užitečným nástrojem pro všechny na Zemi.
A takových příkladů bych mohl jmenovat nespočet.
„Největším omezením, které máme, jsou hranice, které si sami stanovíme.“
– Chris Hadfield
Když se vám nakonec splnil váš dětský sen stát se astronautem, jak těžké pro vás bylo najít nové sny a cíle pro svůj život?
Nikdy jsem neměl jen jeden sen. To by bylo zvláštní. Pořád mám spoustu míst, kde jsem nebyl, věcí, které jsem nedokázal, a věcí, které mě nesmírně zajímají a o kterých nic nevím. Třeba jak napsat knihu? Jak složit písničku? Jak učit na univerzitě? Jak řídit firmu? Jak rozjet startup, aby se z nápadu stal úspěšný podnik? Jak řídit představenstvo velké veřejné společnosti? Jak zpívat v harmonii? Jak funguje lidské tělo? Jak prodloužit zdravý život člověka? A jak můžeme udržitelným způsobem zajistit co nejlepší kvalitu života co největšímu počtu lidí? Existuje obrovská bezedná studnice záhad a problémů k řešení a mě všechny fascinují. A kromě toho jsem létal ve vesmírné lodi.
Největším omezením, které kdy máme, jsou hranice, které si sami stanovíme, nebo věci, kterých jsme se vzdali. Podle mě je nejlepší zůstat zvědavým a inspirovaným, mít ve svém životě nejrůznější cíle a pak neustále pracovat na tom, abyste změnili, kým jste jako jednotlivec, a mohli se tak k dosažení svých cílů stále více přibližovat. To je samotná podstata života.
Kdybyste mohl sám sobě poslat krátkou textovou zprávu do minulosti, jaká by byla?
Celý svůj dosavadní život jsem byl soustředěný a optimistický, i když jsem narážel na zdánlivě nepřekonatelné překážky. Když se v lednu 1986 rozpadl Challenger, myslel jsem si, že se tím rozplynul můj vesmírný sen. Ale nic není nikdy tak dobré ani špatné, jak se na první pohled zdá. Je důležité si uvědomit, že život je dlouhý.
Takže kdybych si mohl poslat vzkaz, asi by to bylo, abych si uvážlivě vybíral, koho mám ve svém životě. Protože lidé kolem vás jsou klíčoví pro úspěch či neúspěch, kterého dosáhnete. Lidé, kteří ve vás věří. Lidé, kteří jsou pro vás výzvou. Lidé, kteří vás učí.
Znám jednu písničku, ve které je krásný verš: „Ztratil jsem pár přátel, které bylo třeba ztratit“. To je pro spoustu lidí tak trochu nepříjemná myšlenka. Myslím, že kdybych si mohl poslat vzkaz, a to do jakékoli fáze mého života, bylo by to upozornění, abych si všiml, že úspěch je jen velmi zřídka individuální. Většinou je plodem vlivu mnoha dalších lidí. Abych si neustále uvědomoval, kdo mě v životě provází, a hledal lidi, kteří mě inspirují, umožňují mi věci a tlačí mě kupředu. Myslím, že toto by bylo nejužitečnější poselství, které bych si měl připomínat celý svůj život.
Co byste na závěr vzkázal mensanům?
Pokud jste schopni vstoupit do Mensy, pak máte míru svých duševních schopností černou na bílém. Narodili jste se s darem a je na vás, abyste se rozhodli, jak ho rozbalíte. Samotná mentální kapacita není zárukou ničeho, je to stejné, jako kdybyste byli nejsilnější člověk na světě, nejvyšší, nebo nejrychlejší běžec. Skutečnou otázkou nyní je, co s ní uděláte. Jak ji použijete a využijete, jak ji budete rozvíjet a učit se.
Pouhé hrubé schopnosti nejsou totéž co prokázané schopnosti. Představte si, že by Usain Bolt nikdy v životě neběhal, přestože je rychlejší člověk než kdokoli před ním. Co kdyby prostě nikdy nezačal běhat? Přestože jeho tělo bylo nesmírně schopné, musel celý život pracovat, aby se dostal na úroveň nejrychlejšího člověka na světě.
U členů Mensy je to podobné. Narodili jste se s velkou schopností duševních výkonů. Skutečnou výzvou je nyní to, jak budete trénovat, učit se a studovat, dělat chyby a zrychlovat a zlepšovat se, abyste mohli své hrubé schopnosti posunout na hranici svých možností a skutečně je využít k dosažení věcí, kterým věříte. Podle mě je jedno, s čím se narodíte, důležité je, co s tím uděláte.
Pokud máte to štěstí, že jste členem Mensy, pak máte prokázanou hrubou schopnost něco dokázat. Tak vyrazte ven a dělejte s ní velkolepé věci! Protože nejenže to bude lepší pro svět, ale bude to nekonečně lepší i pro vás.
Díky moc, Chrisi, vážím si toho, že jsem si s Vámi mohl popovídat.
Bylo mi potěšením.
