Domů Tvorba mensanů Můj příběh

Můj příběh

Pršelo. Už třetí týden v kuse pršelo. Uplakanou atmosféru ponurých dnů rozjasňovala jen tavící se ocel z vysokých pecí, kolem kterých jsme procházeli na pracoviště.

„Jak dlouho ještě bude pršet, Radime?“

„Příští týden už má být hezky, ale zase se má dost oteplit.“

„Jaký máme dneska plán?“

„Budeme rubat, pak si dáme pauzu, a pak to necháme vyjet.“

„To je dobrý plán,“ přikyvuji.

Přicházíme na pracoviště, zapínáme reflektor, natahujeme hadici a lano, zavěšujeme žebřík. Do díry lezu jako první. Radim mi podává sbíječku. Její zvuk mě uklidňuje. Nemusím se soustředit na to, co mě čeká odpoledne. Ta, ta, ta, ta, ta. Ta, ta, ta, ta, ta. Ta, ta, ta, ta, ta… Konečně konec šichty. Sprcha, tramvaj, déšť.

Hledám adresu místa, kde se konají testy. Přecházím silnici mimo přechod pro chodce, přehlížím blížící se auto. Zahlédnu ho v poslední chvíli. Dělám krok nazpět, ale na mokrém asfaltu mi uklouznou boty a já si sedám doslova na zadek. Sleduji, jak se auto nebezpečně přibližuje. Jestlipak to ubrzdí?

„Idiote! To nevíš, že se má chodit po přechodu?!“ hrozí mi řidič. Naštěstí ho přes zavřené okýnko jeho vozidla s velmi dobrými brzdami neslyším.

Omlouvám se.

Pokračuji v hledání přírodovědecké fakulty – místa, kde se dnes konají testy Mensy. Po chvíli ji nacházím, a protože mám ještě trochu času, zapadám do blízké hospody. Unaveně si sedám za stůl a studuji nápojový lístek. Mají zde snad největší nabídku rumů, co jsem kdy viděl. K tomu ještě pivo z rodinného pivovaru a specialitu Hobitův drink.

„Co si dáte?“ pokouší mě servírka.

„Kafe, turka,“ odolávám pokušení.

Do začátku testu zbývá půl hodiny.

Konečně na testech. Po vyřízení administrativních formalit můžeme začít s testem. První úloha. Doplňte kolečko. Takové, makové, nebo snad jiné? Nějak mi to dlouho trvá, tak něco tipuji a jdu na další úlohu. Ta už mi jde lépe a dostávám se do tempa. Řeším jednu úlohu za druhou. Najednou zjistím, že v příručce jsem u úlohy číslo 8, ale do formuláře zapisuji výsledek úlohy číslo 6. Něco tady nehraje. A Kurde! Slepily se mi dva listy a přeskočil jsem dvě úlohy. Vracím se tedy znovu na začátek. Přeskakuji úlohu číslo jedna, nalézám dvě chybějící úlohy, výsledek přepisuji pro jistotu hned dvakrát a pokračuji v řešení. Naštěstí už bez dalších komplikací. Jen na poslední úkol mi už nevyšel čas. Takhle to „zvorat“! „Stálo mi to vůbec za to?“ říkám si cestou domů.

Ani nejsem zvědavý na výsledek. Takže když se mi asi po třech týdnech objeví ve schránce dopis z Mensy, nechávám ho ještě půl dne ležet neotevřený. Ale zvědavost ve mně nakonec zvítězí. Otvírám ho! Výsledek mě, s ohledem na podaný výkon, mile překvapil. Když už na tu Mensu mám, tak se stanu i jejím členem!

Konečně přestalo pršet. Nesnesitelně se oteplilo, a pak zase zapršelo. Dnes, když vcházím do dveří čajovny U Sýkorova mostu, je pěkný letní den. Rozhlížím se a v přítmí čajovny rozeznávám nějaké smějící se osoby počítající peníze. Těm se daří. To budou chytří lidé!

„Ahoj, já jsem Hanka, ty budeš David?“ zdraví mě.

„Ahoj. Ne, já jsem Lukáš, ale jdu za vámi…“

Zanechat komentář

1 × = 7

Mohlo by se vám líbit