Když jsem poprvé vzala do ruky první díl historické románové trilogie o životě Heroda Velikého z pera mensana Jana Horníčka, neměla jsem žádná konkrétní očekávání – ačkoliv je mi historie blízká, konkrétně o Herodovi, jeho životě a společenském kontextu jsem nevěděla nic (pokud vynecháme biblické černobílé „velký špatný, mrtvá neviňátka“).
Už od začátku pro mě šlo o určitý výlet z komfortní zóny. Období kolem zlomu letopočtu jsem zvyklá sledovat obvykle spíš římskou nebo egyptskou optikou a pohled ze strany Judeje pro mě byl zcela nový. Bylo také osvěžující pozorovat obvyklé hvězdy jako Caesar nebo Kleopatra v roli vedlejších postav či pouhých letmých zmínek v rozhovoru.
Pojetí postavy Heroda bylo poměrně vyvážené. Poprvé je zmíněn jako chlapec, který v průběhu románu vyrůstá ve vladaře, a nejde přitom o jednorozměrný biblický symbol zla, ale o komplexního člověka, který, ač ze své podstaty prchlivý, dělá svá rozhodnutí z poměrně pochopitelných pohnutek, ovlivněn okolnostmi, lidmi kolem sebe i vlastními ambicemi. Navíc díky tomu, že jsem nebyla zatížena dostatečnou znalostí historie a netušila jsem, co se má stát, jsem si mohla příběh užít i se všemi dějovými zvraty. (Což si například u románu o Juliu Caesarovi člověk nedopřeje – dramatický závěr jednání senátu o březnových idách pak zkrátka už tolik nevyzní…)
Velmi pozitivně na mě zapůsobily propracované bojové scény, bylo zřejmé, že autora bavilo je psát. Obzvlášť silný dojem například zanechal popis scény, kde bojový kůň protivníkovi ukousne kus obličeje; úryvek přikládám níže:
„A tu hřebec trhl hlavou, rafl a ukousl Chánanovi půlku obličeje. (…) Joramův svět se zúžil na nestvůrného černého koně, kterému visely z huby cáry masa. (…) Joram se svezl na kolena a sevřel Chánana v náručí. Nos chyběl úplně a rovněž jedno oko, zatímco druhé, zbavené víčka, sebou v důlku zmateně cukalo. V krvavé mase se bělaly obnažené zuby a rozdrcená klíční kost.“
Obsáhlé autorovy znalosti historie a židovské kultury jsou z knihy zřejmé, pocit obsahové důvěryhodnosti umocňuje i uvození jednotlivých kapitol úryvky z historických textů, které dávají ději určitý rámec. To je ale současně i potenciálním negativem – pokud k tématu a kulturnímu kontextu nemáte úplně blízko, čeká vás seznámení s dobovou politikou, geografií nebo novými koncepty spojenými s věroukou, židovskou samosprávou… Román se tak místy blíží spíš literatuře faktu než odpočinkové četbě. Náročnější je i poměrně větší množství postav s mnohdy podobnými jmény (Menachem a Malichos, Antipatér, Aristobúlos a Antigonás nebo Šamaj a Šemajách), která sice jsou fakticky vzato dost odlišná, ale ve své „cizosti“ alespoň pro mě dost podobná, abych vždy chvíli váhala, o kterou z postav jde. A konečně k mírnému zmatení u mě přispívala i kombinace různě dlouhých časových skoků v ději.
I když tedy pro mě z těchto důvodů byla četba náročnější (a při mateřských povinnostech jsem si na ni hledala čas obtížněji, než bych bývala ráda), celkově román hodnotím kladně. Určitě mi rozšířil obzory, představil mi novou oblast historie (a to časově i lokalitou), a i když jsem po dočtení neodolala, o Herodově životě si nastudovala víc, a připravila se tak o budoucí šokující zvraty v dalších dílech, ochotně si na ně počkám a ráda si je přečtu.