Dveře

Od Redakce

Byl to den jako každý jiný, Velký a Milá byli nejspíš na lovu Barevných papírků a Cinkajících věciček, jako to dělali většinu času, a Uštěkance nechali venku.

Chvíli jsem jen tak seděla na sluníčku na hladké zemi a dívala se z Průhledu ven. Věděla jsem, že nemůžu projít a pokusit se chytit jednoho z těch opeřenců, co ledabyle poskakovali po trávě, keřích a stromech.

Vstala jsem ze sluncem prohřáté země a vyskočila na škrabadlo, které bylo v rohu místnosti. Měla jsem před sebou dlouhý den, a tak jsem chtěla co nejvíc utratit čas. Pohrála jsem si s cinkavým míčkem a pískací myškou, která se té opravdové podobala jen velmi vzdáleně.

Natruc jsem shodila Velkému pár jeho barvicích klacíků a několik již černě pobarvených papírů, a protože mě už nenapadalo, co dělat, šla jsem si lehnout na křeslo, vyhřáté od slunce.

Probudily mě hlasité projevy lidí, kteří stáli přede dveřmi. Vyskočila jsem na linku a přes Průhled jsem pozorovala, co se venku děje. Stál tam Velký a Milá a zuřivě máchali těmi jejich divnými tlapkami.

Pak Velký chytil tu bambuli, co má můj pelech na dveřích, a zacloumal s ní. Samozřejmě to s dveřmi ani nehnulo, protože mají takovou zvláštní věc proti jiným lidem.

Bylo legrační pozorovat, jak lidé zuří a jenom Uštěkanec poskakuje kolem s vyplazeným jazykem.

Najednou Milá ucítila můj pohled (vždycky byla tak vnímavá) a otočila se ke mně. Přešla přes trávu až k oknu do Místnosti-s-jídlem a položila tlapky na neviditelnou stěnu Průhledu. Pak začala mluvit tou svojí srandovní řečí. Párkrát vyslovila moje jméno, ale nerozuměla jsem tomu zbytku.

Velký si poklepal na hlavu a cosi na ni zakřičel, ale ona ho jen odbyla máchnutím tlapky. Ukázala na dveře a pak na mě. Asi po mně chtěla, abych otevřela dveře, ale ty umí otvírat jenom Velký a ona. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a natočila hlavu doprava.

Podívala se mi do očí a mávla packou směrem k sobě. Poté se rozešla a za chvíli se objevila v tom velkém Průhledu. Opět máchla packou a já seskočila a rozešla se k ní. Usmála se a vyslovila moje jméno se spoustou dalších nesrozumitelných mňouků. Ukázala směrem k Falešnému-průhledu-ven a já jsem se k němu rozešla. Zastavila jsem se před ním a podívala se na ni. Ukazovala cosi jako „otoč se“ a „skoč“. Bylo to matoucí, ale udělala jsem to. Pod packami jsem cítila studenou neviditelnou stěnu, která tvořila většinu plochy desky se čtyřmi nohami.

Pak jsem pochopila, proč chtěla, abych šla sem. Na desce ležel ten blýskavý a chrastící chuchvalec, kterým otevírala dveře. Vzala jsem jej do zubů a s ocasem nad hlavou jsem běžela k Průhledu. Zavrtěla hlavou. Poté opět udělala máchnutí k sobě a rozešla se dál. Za chvilku se ozval dutý zvuk, vycházející z té komůrky Velkého. Běžela jsem ke dveřím, ale Milá se rozešla dál.

Šla jsem tím směrem a pak jsem ucítila závan čerstvého vzduchu. Bylo to malý Průhled nad policí v Místnosti-s-vodou. Vyskočila jsem na polici a koukla se dolů. Milá tam stála, usmívala se a natahovala packy směrem k Průhledu. Protáhla jsem čumák trochu přes bílý okraj Průhledu a upustila chuchvalec, který s rachocením dopadl do pacek Milé.

Ta se rozběhla ke dveřím a já také. Ozvalo se rachocení kdesi ve dveřích a ty se poté otevřely. Milá se ke mně rozeběhla a já se ocitla ve vzduchu. Neubránila jsem se zavrnění. Velký si jen něco brblal a zalezl do své komůrky a já jsem dostala maso z balíčku jako odměnu.

Velký

Velký většinou nosí džíny, bílou košili a přes ni bundu. Má černé vlasy a hranatý obličej, není vůbec tak pěkný jako Milá nebo my. Není na mě moc milý, ale musím s ním žít. Velký má hluboký hlas a příšerně dupe. Někdy se mě tak pokouší vystrašit, ale to platí jenom na mláďata, jako je Ouško. Vždy, když přijde domů, sedne si před Falešný-průhled-ven a nebo před něco podobného.

Milá

Milá, nazývám ji tak proto, že je opravdu milá. Krmí mě, mazlí se se mnou a pouští mě ven. Má dlouhé světlé vlasy a modré oči, což je velmi neobvyklá barva. Vždy na mě mluví milým hlasem a pouští mě na gauč i do postele. K ničemu mě nenutí a myslím si, že mě má opravdu ráda.

Autor: Viktorie Ježková, autorka je studentkou Mensa gymnázia

Zanechat komentář

20 − = 11

Mohlo by se vám líbit