Čím to je, že my lidé dokážeme být tak… podivní? Lidské chování, konkrétně fungování našeho podvědomí, jsem začal studovat před více než 10 lety. Aby bylo jasno, nejsem psycholog ani neurolog, jsem jen obyčejný chlap, který tehdy zažil jistou znepokojivou událost – a právě ona ve mně vyvolala pocit, že potřebuji lépe pochopit, jak naše mysl pracuje (více o oné pokořující události později). Když jsem se následně probral bezpočtem knih, časopisů i vědeckých studií, vyplynulo mi z nich jediné – ona racionální, bystrá a vysoce rozvinutá vědomá část naší mysli, na kterou jsme my lidé (a mensané zvlášť) tolik pyšní, je z velké části řízena primitivními příkazy našeho podvědomí. Téměř všechny naše činnosti ovládá prapůvodní opičí mozek.
Ve své knize Inkognito, aneb Tajný život mozku (Dybbuk, Praha 2012 – pozn. překl.) vysvětluje uznávaný neurovědec David Eagleman podstatu našich opičích mozků: „Vaše vědomí – vědomé já, které se vznítí a obživne vždy, když se ráno probudíte – je tou nejmenší částí toto, co se děje ve vašem mozku […] mozek řídí sám sebe bez našeho vědomí. Většina jeho funkcí se nachází nad úrovní bezpečnostní propustky vědomé mysli – já tam jednoduše nemá právo vstupu.“
Samotné vaše vědomí, tedy to, co Dr. Eagleman označuje jako „já“ a o čem jsem já začal uvažovat jako o intelektu, se úzce váže k tomu, jak vědomě uvažujete, cítíte a jak se rozhodujete. Je to ta část vašeho mozku, o níž si myslíte, že ji ovládáte, jenomže vy nezbytně nerealizujete ani její rozhodnutí. Alespoň tedy ne váš intelekt. Ukazuje se, že naše vědomá mysl většinou pouze přikyvuje podvědomě učiněným rozhodnutím a racionalizuje je.
Podvědomé primární příkazy, relikty naší evoluční minulosti, fungují jako pravidla algoritmu, jehož prostřednictvím zpracováváte veškeré informace, aniž byste si nějakého zpracování vůbec byli vědomi. To, co z něj vychází na druhé straně, ovládá téměř všechny vaše činnosti a rozhodnutí a tyto algoritmy ovládá váš zcela autonomní opičí mozek. Ne vy. Ne intelekt. Opičí mozek.
Opičí mozek je pojem, který používám k popisu podvědomého programování, které řídí naše životy. (Je to rovněž název mé knihy, která má vyjít letos v listopadu ve Villa Magna Publishing.) Vnímám jej jako splynutí mnoha autonomních programů, které ovládají všechny druhy funkcí, jichž si nejsme v kterémkoli daném okamžiku vědomi. Je nám samozřejmě jasné, že naše dýchání, smysl pro rovnováhu, srdeční tep a podobně jsou všechno činnosti, o kterých nemusíme přemýšlet, a přece stále fungují. Jsou to součásti našeho autonomního nervového systému, jak jej označil britský vědec John Langley na přelomu 19. a 20. století. Zajímavější však je, že po určitém čase se automatizují i složité osvojené dovednosti.
Když řízení převezme někdo jiný
V článku v časopise Cognitive Psychology „Toward a Theory of Automatic Information Processing in Reading“ (K teorii automatického zpracování informací při čtení) z roku 1974 byl termín automatičnost poprvé zaveden ve vztahu k dovednosti čtení. Začínáme číst tak, že vyslovujeme jednotlivé hlásky a vytváříme slovo, později nám však stačí na slova jen pohlédnout a víme, co znamenají, aniž bychom přemýšleli o jednotlivých písmenech.
Tato automatičnost neplatí pouze pro čtení. Funguje vždy a může být součástí téměř jakékoli naší činnosti. Proto můžete sednout do auta, jet do práce, přemýšlet po cestě o sporu, který jste měli se svým partnerem včera večer, a přesto dojet do cíle bez nehody. Nepřemýšleli jste o tom, kde a kam odbočit, jak točit volantem, nebo dokonce, že máte brzdit, když se rozsvítí červená. Jeli jste prostě na autopilota. Každý z nás má stovky těchto automatických programů, které běží ve skrytých hlubinách našich mozků. Ať už jsou vrozené, naučené, popropojované „hardwarově“, nebo „softwarově“, když je vezmeme všechny dohromady, dostaneme opičí mozek.
Ona událost, která stála u začátku mého studia podvědomí, mě poprvé přivedla k uvědomění, že moje jednání řídí někdo jiný než já. Jako začínající obchodník s komoditami jsem tehdy samostatně realizoval svou první obchodní transakci a věci se najednou strašným způsobem zvrtly. Když všechno skončilo, já si vyhodnotil, co se nepodařilo, a podíval se zpětně na svůj postup, byl jsem ohromen.
Uprostřed zhroucení trhu se má mysl přela sama se sebou, říkala mi, co mám dělat, jen aby mi vzápětí předložila protiargument, proč to dělat nemám. Kroky, které jsem učinil, byly přesným opakem těch, které jsem si předem naplánoval a které jsem byl rozhodnutý učinit v případě, že něco nevyjde. Nepřišel jsem tím jenom o spoustu peněz, já jsem se začal chovat jako někdo úplně jiný. Jak se jen mohlo stát, že mi můj hypoteticky dokonale fungující mozek mensana zcela vypověděl službu a podle všeho mě přinutil dělat věci, které jsem byl původně rozhodnutý neudělat?
Samozřejmě, že viníkem vůbec nebyl můj mozek mensana. Udělal mi to ten opičí!
Primární příkazy, jimiž se opičí mozek řídí, jsou velmi základní (ve skutečnosti primitivní) a neměnné, protože jsou produktem milionů let evoluce. Pokud si myslíte, že váš intelekt, produkt mrzkých pár stovek tisíců let evoluce, může zasáhnout a anulovat opici, pak se hluboce mýlíte. Opičí mozek v tomto boji vyhrává již dlouhá tisíciletí. Hlavním důvodem je to, že si skoro neuvědomujeme, že opičí mozek vůbec funguje, tím méně, že právě on rozhoduje. To může vést k některým obtížným životním situacím a podivnému chování, nevyjímaje velmi vysoké výdaje při komoditních transakcích.
Zmíněnými primárními příkazy ovládajícími všechna rozhodnutí opičího mozku jsou: přežití (též sebezáchova, zachování rodu), pohodlí (zpříjemnění existence), přijetí (sdílení), síla (moc), nenasytnost (obživa, zachování jedince) a identita. Většina našich rozhodnutí je ve skutečnosti bojem o to, který z primárních příkazů dostane přednost. Například reakce na boj může být spojena s příkazy síly, nenasytnosti nebo přijetí, zatímco reakce na útěk může být spojena s příkazy přežití a pohodlí.
Váš opičí mozek propočítává všechny vkládané vstupy během mikrosekund a určuje, co v příští chvíli uděláte, a to ještě dříve, než si váš intelekt vůbec uvědomí, co se děje. Počítá… jak mohu vylepšit svou pozici, sílu a bohatství, jestliže v tomto boji zvítězím? A jaká ztráta pozice, kolik bolesti a úspěchu je v sázce, jestliže prohraji? Později, ať už jste zvolili boj, nebo útěk, vstoupí do hry váš intelekt, vše racionálně zdůvodní a urovná. Opičí mozek bude obhajovat vaše kroky a všechno bude logické, rozumné a přesně podle vás. Rozhodnutí opičího mozku jsou zakódována do vašeho mozku a vy je nemůžete žádným způsobem změnit. Nebo snad můžete?
Budoucnost opici nezajímá
V roce 1948 polský neurofyziolog Jerzy Konorski postuloval neuroplasticitu, tedy teorii, že náš mozek se může sám zásadním způsobem přeuspořádat, aby lépe zpracovával informace. Konorski dále rozvinul světoznámý výzkum Ivana P. Pavlova a jeho psů tak, že sestavil dvojice zvířat, cvičil intenzivně po několik let vždy jedno z dvojice a pak zkoumal mozky obou. Zjistil, že výcvik fyzicky změnil strukturu mozku a vytvořil nové neuronové dráhy.
Dnes víme, že neuronová síť uvnitř našeho mozku se mění denně, neustále, s každou myšlenkou i pohybem, který provedeme. Chápeme-li, že ovlivňujeme dráhy v našem mozku svými myšlenkami a pohyby, znamená to, že se můžeme naučit sami sebe „přepojovat“ tak, aby nám naše reakce pomohly dosáhnout našich cílů, a ne je podkopávat. Opičí mozek nemůžeme vypnout, můžeme ho ale naučit vyhodnocovat a reagovat jiným způsobem. Budeme-li vědomě odmítat myšlenky, o nichž víme, že nás strhávají na nežádoucí cestu, a přesměrovávat se vědomě k myšlenkám a činům, které nás dovedou k lepším výsledkům, můžeme se sami cíleně vyvíjet. Neuroplasticita nám umožňuje, abychom si ve svém mozku vydláždili nové cesty, které nás dovedou do lepších míst, než kam jsme chodívali dosud. A zaměříme-li se na to, abychom to dělali dostatečně dlouho, můžeme na těchto lepších místech končit automaticky, právě tak jako dokážeme duchem nepřítomni řídit auto.
Jako příklad si představme, že jste se ve své stravě rozhodli omezit cukr. Uvážili jste prospěšnost i s tím spojené obtíže a došli jste k rozhodnutí: Nebudete jíst nic, co obsahuje přidaný cukr. Plán je to jednoduchý a vy ho hodláte splnit. Vy ho chcete plnit, je pro vás dobrý. Ihned po tom, co jste se rozhodli, ho ovšem jaksi… neplníte. Jak zvláštní. Rozumově váš plán dává smysl a je dokonce, jak se zdá, v souladu s primárními příkazy opičího mozku – přežitím a pohodlím. Naneštěstí tu jsou mocné aspekty opičího mozku, které pracují proti vám.
Za prvé, ony pečlivě vypracované argumenty o tom, jak to bude pro vás dobré, dopadají na neúrodnou půdu. Opičí mozek rozumové argumenty neslyší ani neuznává. Je to ryzí instinkt. Miliony let evoluce pevně nastavily váš opičí mozek tak, aby usiloval o získávání kalorií (a cukru zvláště) a uchovával tak energii. Kalorie a neaktivita jsou propojeny s přežitím a pohodlím v danou chvíli, zatímco prospěšnost eliminace cukru se projeví až v budoucnosti. Primární příkazy neplatí v budoucnosti, ale právě teď. Opičí mozek vás bude sabotovat pokaždé, když vás napadne udělat něco pro budoucí prospěch. Můžete si říct: „Chci omezit ve své stravě cukr,“ ale opičí mozek to nepochopí. Velmi brzy uslyšíte: „Dneska jsem byl skvělý. Zasloužím si jednu malou sušenku.“ A než si to uvědomíte, sníte tři.
Samozřejmě, že všichni známe lidi, kteří vynechali ze svého života cukr, nebo drželi s úspěchem nějakou jinou dietu. Ale jak se jim to mohlo podařit, když všichni reagujeme na tytéž primární příkazy? Je to tím, že na každý z příkazů reagujeme více nebo méně důrazně na základě toho, kdo jsme jako jedinec. Tato otázka, proč jsme rozdílní i přesto, že máme všichni z velké části tutéž biologickou stavbu mozku a předpoklady ve formě instinktů, přesně zapadá do odvěké diskuse přirozenost versus výchova. Liší se naše mozky proto, že jsme se takoví narodili, nebo proto, že jsme během života měli jiné zážitky a zkušenosti, čímž jsme si vytvořili rozdílné neuronové sítě?
Jak odolat sušence
Biostatistik Dr. Beben Benyamin a jeho tým z institutu Queensland Brain nalezli v roce 2015 na tuto otázku přesnou odpověď. Provedli důkladnou metaanalýzu všech studií dvojčat zaznamenaných za posledních 50 let, prozkoumali data o více než
14,5 milionech párů dvojčat a jednoznačně z nich vyvodili jednoduchou odpověď: je to jak přirozenost, tak i výchova – nebo přesněji, 49 % lze přičíst přirozenosti a 51 % výchově. V závěru, který byl sice působivý, ale možná zřejmý, Benyamin poznamenal: „Existuje přesvědčivý důkaz, že oba faktory, jak genetický, tak i environmentální, mohou ovlivňovat povahové rysy.“ Naše odlišné a neustále se měnící neuronové sítě znamenají, že ačkoliv nás všechny ovlivňuje každý z těchto příkazů, liší se ty, které se u každého z nás prosadí intenzivněji.
Pro pochopení, jak záměrně změnit chování a upevnit si ho, je klíčové si uvědomit, že příkazy téměř vždy soutěží o dominanci. Toužíte po přijetí, které můžete získat, když si vypracujete neodolatelné tělo, ale také toužíte po pohodlí. Co z toho vyhraje? To se neustále mění – a proto můžete začít s tréninkovým plánem, v němž bude hnacím příkazem přijetí, ale když se řízení ujme pohodlí, cvičit přestanete. Abyste kýženou změnu upevnili, musíte se zaměřit na posílení toho z příkazů, který vede po neuronové cestě, již si přejete mít aktivní.
Recept na změnu, která vydrží, obsahuje rozpoznání, prozkoumání a odklonění. Když začnete dávat pozor, poznáte opičí mozek při práci. Všimnete si, kdy ve vaší hlavě pípne jakýsi hlas a řekne: „Můžeš si vzít jednu malou sušenku.“ Jakmile tuto myšlenku zachytíte, zastavíte se a logicky ji prozkoumáte, pomyslíte si: „To je vtipné, mluvím sám k sobě a pokouším se přesvědčit sám sebe, abych snědl sušenku!“ Poslední krok, odklonění, se v mnohém usnadní, když do rovnice zahrnete svůj intelekt. Opakováním schématu rozpoznat – prozkoumat – odklonit se zeslabuje neuronová cesta vedoucí k cukru a posiluje se cesta ke zdraví i pocit, že máte věci pod kontrolou. A jakmile se touto zdravější cestou vydáte, pokud na ní vydržíte dostatečně dlouho, začne to váš mozek díky své plasticitě dělat automaticky. Můžete tak využít svůj intelekt pro nasměrování opičího mozku na jiné příkazy a přepsat jakékoliv špatné programy, kterými se váš mozek dříve řídil. Bez ohledu na to, jestli za to mohla přirozenost, nebo výchova, neuroplasticita to dokáže změnit.
Vy to dokážete změnit.
Třeba nyní uvažujete o některých neurálních programech běžících ve vašem mozku na autopilota, které byste chtěli přesměrovat. Identifikace chování, které chcete změnit, je prvním krokem ve vašem sebe-vývoji. Po něm musíte vyzvat opici k boji!
Až pak příště zjistíte, že selháváte v dosažení cílů, které jste pro sebe stanovili, nebo se budete divit, proč jste se zachovali způsobem, který vám není vlastní, udělejte si přestávku a zamyslete se. Je možné, že váš intelekt selhal a vládu převzal opičí mozek? Jakkoliv to zní divně, nestojíte si v cestě vy sami? Pokud ano, možná právě realizujete plán, který opičí mozek vytvořil dávno předtím, než se intelekt vůbec zapojil. Zanechte všech skeptických úvah a zeptejte se sami sebe: „Soudě podle toho, co dělám – řídí mě právě teď mozek mensana, nebo ten opičí?“
To úděsné malé tajemství, které si možná nechcete přiznat je… že ten první to není!
Převzato z webu Americké Mensy: mensa.click/jq.