Domů Věda a rozhovory Mensantrop: Björn Liljeqvist

Mensantrop: Björn Liljeqvist

Od HOnza Koudelka

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Pro tento díl jsem diskutoval o rozvoji a aplikaci inteligence s Björnem Liljeqvistem, novým předsedou Mensy International.

Björn se narodil v roce 1975 a do Mensy vstoupil ve svých patnácti. Inspiroval ho k tomu suplující učitel, ze kterého se vyklubal tehdejší člen Rady Mensy. Björn byl vloni zvolen na pozici předsedy Mensy International. Kandidoval se smělým cílem dostat koordinaci a organizaci Mensy International na úroveň národních Mens, aby se stala opravdovou platformou pro rozvoj inteligence napříč světem.


Björne, četl jsem, že tvůj obor jsou pokročilé strategie učení a embedované systémy. To je dost zajímavá kombinace. Čím z toho jsi začínal a jak ses dostal k tomu druhému?

Na univerzitě jsem vystudoval elektrotechniku. Tu jsem tam pak také učil společně s programováním a dalšími předměty. Kromě toho jsem měl takového koníčka – vymýšlel jsem, jak zlepšit paměť a rychlost čtení a jak celkově posílit mentální schopnosti. Později jsem to začal učit studeny a postupně jsem se o tomto oboru dozvídal víc a víc. Tak jsem si vedle svého zaměstnání založil malou firmu a začal nabízet kurzy, až jsem z toho nakonec měl dost velký příjem, aby mě to uživilo.

Cítil jsem, že jako elektroinženýr svět moc nezměním, učit druhé mi dávalo mnohem větší smysl. Napsal jsem dvě knihy, tohle je moje druhá [ukazuje knihu „Plugga Smartare“]. Taky jsem přednášel na setkáních Mensy – o učení a o tom, jak si zlepšit paměť, schopnost čtení, organizaci času apod. Teď tohle dělám na plný úvazek.

Takže na tuhle cestu tě zavedlo něco jako vrozená potřeba mít pro svět nějaký užitek?

Potřeba cítit, že to, co dělám, dává smysl a je to součást mé osobnosti. Třeba práci pro Mensu věnuji pár hodin denně. To bych fakt nezvládl, pokud bych necítil, že je to důležité. Také to, že mám vlastní firmu, nemám šéfa a jsem šéfem sám sobě. Ta svoboda je pro mě velice důležitá.

Má tvoje technické vzdělání vliv na to, jak si představuješ věci jako třeba fungování mozku a učení?

Ano. Jako přednášející a školitel učení vycházím z technického způsobu myšlení. Jako například: Tady máme problém. Jak ho vyřešíme tím, že zlepšíme naši techniku, ne-li rovnou technologii? Když dávám lekce učitelům, často mi říkají: „Kéž by nám tohle řekli, když jsme studovali na učitele.“ Technik ví, že když máte vyřešit složitý problém, nesmíte se řídit pocity. Musíte ho prostě rozřezat na menší problémy, zkusit v nich najít vzorec nebo systém. Já vidím vzorce a vytvářím systémy, které pak aplikuji na učení.

Tohle mě začalo hodně zajímat v roce 2002, když jsem dostal nápad, jak si zapamatovat japonské znaky. Vymyslel jsem mnemotechnický systém pro zapamatování jejich výslovnosti. Když jsem zjistil, že, kruci, tohle funguje, super, já jsem si to fakt zapamatoval, začalo mě zajímat, jestli můžu vymyslet další systémy. Tak jsem začal vyhledávat nejlepší strategie učení pro rozličné předměty a témata.

Četl jsem, že se zajímáš i o sociální a politické aspekty inteligence. Co si myslíš o inkluzi ve školách, o tom nápadu mít všechny děti pohromadě v jedné třídě bez ohledu na jejich schopnosti?

To, co popisuješ, bylo ve Švédsku mnoho let hlavní proud, ale teď se klima mění a politici i učitelé si začínají uvědomovat, že nadané děti také potřebují speciální podporu. Nemají vyloženě samostatné třídy, ale aspoň je možné je podpořit tak, jak to před 20 lety nebylo myslitelné. Ten nápad, že by všechny děti měly být pohromadě, a pokud máš jedno dítě velmi inteligentní, mělo by být příkladem pro ostatní, považuji za naprosto odporný. Neberou se tím v úvahu potřeby takového dítěte a používá se k užitku ostatních. To já rozhodně odmítám.

Zdá se, že aby inkluze mohla fungovat, musí být učitel mnohem schopnější, aby všechny ty děti různých schopností najednou zvládl…

Ano, a takoví učitelé často nejsou. Ve Švédsku prestiž učitelské profese mnoho let vytrvale klesá. Z bystrých studentů se stávají právníci, lékaři, inženýři, ale ne učitelé. Ti, ze kterých vyrostou učitelé, jsou často akademicky slabší, takže pro ně vůbec není jednoduché učit inteligentní děti.

Dobrý průměrně inteligentní učitel se pravděpodobně zvládne naučit, jak učit slabší děti. Ale učit ty na pravé straně Gaussovy křivky, zvlášť to nejvyšší jedno procento, to se podle mě naučit nemohou. Na učení těchhle dětí potřebuješ učitele, kteří sami budou velmi bystří, protože ty děti nejsou hloupé. Ony to poznají. Pamatuji si, že když jsem jako dítě měl dospělého učitele, který byl velice chytrý, získal jsem k němu přirozený pocit respektu, protože jsem rozuměl tomu, že on rozumí mně. Jako dítě potřebuješ vyrůstat s respektem ke starším. Proto by někteří z těch nejinteligentnějších měli studovat na učitele, aby pak učili ty nejbystřejší děti a mladé lidi.

Myslím ale, že není zase úplně dobré ty nejnadanější děti od těch ostatních úplně oddělit. Je spousta věcí, které by měly dělat společně. Ale v některých předmětech, jako je matematika, fyzika nebo jazyky, bychom se je neměli snažit zbrzdit na průměrnou úroveň. Často se taky zapomíná na sociální aspekt. Když jsi chytré dítě, tak se nechceš jen více učit. Chceš mít kamarády ve svém věku, kteří budou rozumět tvým vtipům.

Já měl to štěstí, že jsem šel ve svých šestnácti na speciální střední školu, kde jsem chodil na hodiny pokročilé matematiky. Dokázali jsme dát dohromady partu vysoce inteligentních lidí. A mně se moc líbil ten pocit, že se nemusím cítit chytrý. Když jsme mluvili, nebylo to o tom, kdo je jak chytrý. Mluvili jsme o zajímavých věcech.

Pro takové situace s oblibou používám slovní spojení „intelektuální rezonance“. Myslím tím, a to mám z vlastní zkušenosti, že můžeš reagovat synchronně, jako by tvůj mozek rezonoval na stejné frekvenci. A to je pak ohromný zážitek.

Myslíš, že tenhle tlak směrem k inkluzi má původ v politice?

Tady musím dodat, že názory, které tu uvádím, jsou mé vlastní. Postoj Mensy je mnohem abstraktnější a vyhýbá se politice. Ale řekl bych, že ano. Otázka, kterou bychom si měli položit, je: Děláme to pro dobro těch dětí, anebo to děláme pro svůj vlastní užitek? Ještě mnohem horší je, že někteří lidé si myslí, že nadané děti jsou nadané jen díky tomu, že získaly nějakou neférovou výhodu, a proto bychom tuhle neférovost měli napravit. To je podle mě urážlivé.

My ale některé talenty rozvíjíme, třeba sport nebo hudbu. Proč ne inteligenci?

Tohle je Švédsku dost častá otázka. Vždycky jsme totiž měli speciální školy pro sportovce
a muzikanty. Ale už ne pro matematiky nebo fyziky. To se teď mění, a mě těší, že švédská Mensa hodně pomohla zvýšit o tom povědomí.

Proč to tak je? Osobně věřím, že spoustu našich norem, morálky, etiky a chování ovlivnili naši dávní předkové před dvěma sty tisíci lety, a díky tomu jsme si vypěstovali velkou skepsi vůči lidem, kteří se snaží získat moc. A inteligence je velmi úzce spojena s mocí nebo nadvládou, zatímco když jsi dobrý ve zpěvu, není to zdaleka tak podezřelé. Tak nám to aspoň říká náš instinkt.

Nejspíš jsi zaregistroval trend, že technologie věci zjednodušuje, jako například takzvané low-code platformy. Vidíš riziko v tom, že bychom museli náš talent používat čím dál méně?

Rozhodně musím říct, že ne. Je pravda, že spousta schopností se tak trochu vytrácí, ale pořád tady bude tlak konkurence. Hodně věcí můžeme automatizovat, ale naše očekávání stále rostou. Takže pořád musíme využívat svůj talent. Neuznávám evoluci jako morální měřítko, ale silně věřím, že evoluce je životní fakt, se kterým se musíme naučit vypořádat stejně jako s jinými přírodními jevy, jako je elektřina, gravitace, viry, entropie apod. Konkurence je skoro jako přírodní zákon. Například lidé dnes už nečtou dlouhé texty. Takže když chceš napsat něco, co lidé budou číst, musíš být velice dobrý v psaní. Myslím, že to je neustálý koloběh, že technologie něco zjednoduší a lidé se pak musí zlepšit v něčem dalším.

Také jsem četl, že právo na rozvoj talentu a inteligence považuješ za jedno ze základních lidských práv. Není třeba na čase v tomto smyslu aktualizovat Základní listinu lidských práv a svobod?

Je to zajímavý nápad. Ještě nevím, jak přesně to formulovat…

Něco ve smyslu, že lidé mají právo na vzdělání odpovídající jejich schopnostem?

K něčemu takovému jsem mířil. Pokud máš povinnost se vzdělávat, tak bys rozhodně měl mít právo na vzdělání odpovídající tvé úrovni, tvému talentu. Myslím, že v článku 26 by se dal jeden bod přidat nebo změnit. Píše se tam, že základní vzdělání je povinné, což vlastně není lidské právo. Je to absence práva. Pokud musíš projít nějakou formou vzdělání, nemělo by to být mučení. Nemělo by to být vězení pro nadané děti.

Když jsem začal s tímto seriálem, chtěl jsem zajít trochu dál než jen k rozpoznání a rozvoji inteligence, až k jejímu skutečnému využití. A myslím, že tvoje koncepce kolektivní inteligence k tomu má hodně blízko. Inspiroval ses distribuovanými výpočty?

No, částečně. Ale i Mensa jako organizace mě inspirovala. Viděl jsem, že za určitých okolností může být skupina inteligentních lidí velmi inteligentní skupinou a může dosahovat úžasných výsledků, zatímco za jiných okolností může být naprostou katastrofou. Budou spolu bojovat a ničeho nedosáhnou. Kolektivní inteligence je velmi reálná záležitost. Je to jako s počítači. Potřebuješ správnou architekturu, správný software, správnou skladbu různých vrstev. Tohle je vlastně můj hlavní cíl v roli předsedy, chci, aby se Mensa International stala inteligentní organizací. Už máme inteligentní lidi, ještě potřebujeme správné inteligentní lidi na správných pozicích.

Půjčím si příklad z výpočetní techniky. Studentům jsem vysvětloval, že procesor počítače netuší, že je používán k tomu, aby na něm běžel software. Je postaven tak, aby vykonával instrukce, jednu za druhou. Úlohou softwaru pak je definovat další vrstvu. Stejně tak když máš dobrou organizaci, tak ji její členové mohou používat jako hardware k realizaci svých vlastních aplikací, programů a cílů.

Když se třeba pár členů rozhodne zorganizovat nějaký výzkum nebo nějak zlepšit svět, Mensa by jim měla být schopna pomoci najít další lidi a poskytnout jim nástroje k setkávání a koordinaci aktivit. Ale už by to neměla být Mensa jako taková, kdo ty aktivity provádí.

Často vidím, jak členové považují Mensu za jakýsi sociální klub a myslí si, že bychom měli udělat něco pro svět. Ano, pojďme zastavit změnu klimatu. Na tom není nic špatného. Pak ale jiní lidé řeknou ne, nejdůležitějšíjsouprávazvířat.Mělibychom zastavit zabíjení delfínů a velryb. A pak zas někdo jiný řekne ne, prioritou je umělá inteligence a zabránění Skynetu v získání nadvlády nad světem. Rozumíš, kam mířím?

Tohle je vlastně velké nebezpečí pro Mensu, pokud zapomeneme náš hlavní účel, že členové by měli být schopni aplikovat hardware, který Mensa nabízí jako platformu, na které mohou spouštět svoje vlastní programy. Po světě máme sto čtyřicet tisíc inteligentních lidí. Ale když chceš najít sto lidí, kteří sdílí tvé nadšení pro konkrétní věc, jak ti s tím Mensa může pomoci? V tom se musíme hodně zlepšit.

Co bys poradil někomu, kdo hledá nápady, jak využít své IQ způsobem prospěšným celému světu?

Je velice důležité mít stále na paměti, že existuje souvislost mezi inteligencí a životním úspěchem. Jak můžeme tento vztah posílit? Pokud máš vysoké IQ, ale nenaučíš se ho aplikovat, pokud tě nikdo nevede, je dost možné, že svůj talent promarníš. Pomáhat inteligenci znamená posilovat ten vztah mezi IQ a dosaženými úspěchy a všemi dobrými věcmi, ke kterým může pomoci. Proto je potřeba inteligentní lidi učit, jak se učit, jak studovat.

Hodně inteligentních lidí má skvělé sociální dovednosti, ale rozhodně ne všichni. Ti, kdo je nemají, se toho musí hodně naučit, a zvláště ti, kdo vyrůstají bez kontaktu s jinými inteligentními lidmi. Snadno si mohou začít myslet, že jsou chytřejší, než ve skutečnosti jsou. V tomhle je Mensa skvělá, protože setkáváním s jinými inteligentními lidmi se naučí, jaké to je nemít pravdu. Někdo jiný může mít pravdu. Takový je život. Inteligentní člověk má potenciál, který potřebuje rozvíjet. Je velký rozdíl mezi tekutou a krystalickou inteligencí. IQ je tekutá inteligence, krystalická inteligence je skutečná kapacita v životě něčeho dosáhnout. [teorie Raymonda Cattella]

Nebezpečím pro spoustu inteligentních lidí, a to je něco, s čím se setkávám ve své práci, je to, že se nikdy nenaučí studovat. Používají svou inteligenci jako způsob, jak projít školou, aniž by si osvojili konkrétní strategie nebo techniky nebo metody učení. Mohou prostě díky své chytrosti improvizovat. Nakonec přijdou na univerzitu a najednou jejich učebnice vypadají takto [ukazuje tlustou Fyziku pro vědce a inženýry], a oni nevědí, co dělat.

Vzpomeneš si na nějaký nedávný příklad něčeho, co vyžadovalo vysoké IQ a ve finále to přineslo užitek velkému množství lidí?

Dám ti dva příklady, které mě zaujaly v nedávných výzkumech kolem koronaviru a nemoci COVID-19, které podle mě dobře ukazují práci inteligentní lidí.

Když testuješ lidi na přítomnost koronaviru, abys zjistil, kolik je v určité oblasti nakažených, znamená to otestovat spoustu lidí. Existuje koncept sdruženého testování, kdy vezmeš vzorky od sta nebo pěti set lidí a smícháš je. Tak získáš jeden vzorek od celé skupiny, který obsahuje materiál ode všech, a provedeš jen jediný test. Nezjistíš, kdo z té skupiny je nakažený, ale po jediném testu budeš vědět, jestli se v té skupině nákaza vyskytuje. Takhle se dá velmi urychlit plošné testování.

Druhý příklad, o kterém jsem četl, se týká kolektivní imunity. Celé jaro lidé říkali, že pro získání kolektivní imunity je potřeba dosáhnout čtyřiceti až šedesátiprocentní promořenosti. To jsou velká čísla a stálo by nás to spoustu mrtvých. Teď ale vědci přišli s novými modely a zjistili, že takové velké procento se týká jen očkování. Pokud se virus šíří populací přirozeně, ne každý bude stejně nakažlivý. A tahle myšlenka sama o sobě pro mě zavání inteligencí, protože někdo pochopil, že svět je složitý. Ti nejvíce nakažení lidé často budou prvními, kdo získá imunitu. A když se tohle vezme do úvahy, tak ta úroveň promořenosti, která je zapotřebí pro dosažení kolektivní imunity, vychází podstatně nižší.

To jsou skvělé příklady. Díky.

A kdybys chtěl příklad blíže Mense, nevím, čí nápad to byl, ale dnes, když jsme experimentovali s aplikací GoToMeeting v rámci přípravy na online jednání IBD, byla skvělá ta myšlenka, abychom místo nějakého komplikovaného systému, jak se hlásit o slovo, jednoduše začínali s vypnutými kamerami a ten, kdo svou kameru zapne, se tím hlásil o slovo.

To byl brilantní nápad.

A já vlastně nevím, čí nápad to byl. Prostě se objevil a to je podle mé zkušenosti dobrá známka inteligence. Inteligence není v mé nebo tvé hlavě. Je mezi lidmi. Objevuje se v prostoru mezi těmito uzly. Já jsem uzel, ty jsi uzel. A někde mezi těmi uzly se něco stane, jako mezi mozkovými buňkami.

Takže to byl příklad kolektivní inteligence?

Ano, přesně. Když něco řekneš, neslyším přesně to, co řekneš, můj mozek už to nějak interpretoval a přidal k tomu náhodný šum, a naopak. Někdy se dobré nápady rodí v prostoru mezi lidmi v kolektivním smyslu, a podle mě je hrozně zajímavé, jak tuhle kolektivní inteligenci využít.

Takže z toho nakonec můžeme vyvodit, že nejlepší způsob, jak využít vlastní inteligenci pro obecné blaho, je naučit se učit a naučit se spolupracovat s ostatními inteligentními lidmi?

Je to aspoň začátek. Myslím, že by tam někde mohlo být ještě něco lepšího, ale myslím, že tohle nám zatím bude stačit.

Odkazy:

www.braingain.se
www.braingain.se/Chairman/index.htm
www.mensa.org/press-release/new-chairman-most-intelligent-society”-world
in-sightjournal.com/2020/04/15/liljeqvist-one/
www.youtube.com/channel/UCSMma4NQmwXI9sV5HBYbK8w
en.wikipedia.org/wiki/Fluid_and_crystallized_intelligence

Zanechat komentář

+ 34 = 44

Mohlo by se vám líbit