Přibližně takové byly mé pocity, když jsem zvažovala, jestli se zúčastním celostátního setkání v Železné Rudě. Bála jsem se tak moc, že k odeslání přihlášky jsem se odhodlala až úplně na poslední chvíli. A celou cestu na místo konání jsem si nervózně okusovala nehty. Téma setkání znělo „Přežít Železnou Rudu“ – a já zoufale doufala, že se mi to povede.
Se zahanbeným uzarděním musím přiznat, že mé obavy se ukázaly být zcela liché.
Z domnělých „zanícených luštitelů šifer“ se vyklubali skvělí lidé, na své spolubydlící jsem si nemohla ani v nejmenším stěžovat, program byl báječný – a světe div se, i když mi něco nešlo, nikomu to nevadilo. Před setkáním bych si rozhodně netipla, že budu s chutí každý den nabírat spánkový deficit, jen abych mohla do tří do rána hrát společenské hry, a přesto mi zbude dost energie, abych mohla přes den lozit po lese a sbírat šišky nebo vyrábět prak.
Nejen, že jsem Železnou Rudu přežila v celkové duševní i psychické pohodě, ale dokonce jsem si ji i neuvěřitelně užila.
Celostátní setkání mi mimo jiné přineslo řadu důležitých poznatků:
- poznávačky hub v hodinách biologie mne očividně nijak výrazněji nepoznamenaly
- po hlase nepoznám ani toho cvrlikajícího prevíta, který každý den časně zrána sedává na břízce pod okny a oblažuje mě svým zpěvem
- podle stop neodliším jezevce od veverky
- mám výrazně jiný vkus než němečtí skláři
- i když jsem Jurský park viděla pětkrát, očividně o dinosaurech nevím všechno…
- …to ostatně ani o hokeji
- i ponožky můžou být zašifrované
- asi se přestanu posmívat Američanům, kteří nevědí, kde hledat Francii (protože můj pokus o umístění některých amerických států na slepou mapu byl vskutku žalostný)
- na základě makrofotografií jsem zatoužila pozřít antrax, spálu a dokonce i letecký motor; naopak sušené hrušky už asi nikdy nevezmu do úst
- při testech BESIPu jsem na základě svých výsledků v zahanbení skoro ani nechtěla přiznat, že jsem také řidičem motorového vozidla
- ulovit na špagát plastovou lahev není tak jednoduché, jak to vypadá
- kdo by řekl, že slovo sešit může mít něco společného s ajťáky?
- požární útok není až tak špatná věc – pokud se nepokusíte předběhnout hadici, kterou nesete, a nepodtrhnete si tak nohy
- vybrané pasáže z „Latyše“ budu schopná recitovat ještě asi i na smrtelné posteli
Závěrem musím spokojeně podotknout, že celé setkání probíhalo v příjemně poklidném tempu – přesto se stihlo všechno, co bylo v plánu, a v plánu toho rozhodně nebylo málo. Ačkoliv jako nováček nemohu srovnávat s předchozími setkáními, myslím si, že organizátoři odvedli opravdu dobrou práci, a smekám před nimi a mnohokrát děkuji (a to rozhodně neříkám jen proto, že jsem členkou téže místní skupiny…).