V Opavě jsme během krátké doby absolvovali dvě projekce, které se lišily tématem, technologií i zakřivením prostoru. Spojovala je však jedna síla: zvědavost.
Nejprve jsme se v lednu vydali do Kina Odboj. Většina účastníků dorazila rovnou ze společného brunche – po gastro zážitku tak přišel zážitek kinematografický. Nejstarší opavské kino (z roku 1913) má atmosféru, kterou nelze nainstalovat ani aktualizovat – ta se musí nasbírat. Majitel kina Richard Vacula nás provedl celým objektem, od foyer přes sál až po promítací kabinu. S lehkostí vyprávěl o historii domu i kinematografie – mimo jiné i o tom, že se s Opavou pojí vynález barevného filmu – a zmínil svou sbírku čítající více než tisíc filmových pásů. V promítací kabině jsme stáli u stroje, který připomínal dobu, kdy byl obraz fyzickou hmotou a promítač tak trochu alchymistou. Na závěr nám byl z 35mm pásu promítnut film Sběrné surovosti Juraje Herze. V soustředěném tichu jsme sledovali obraz, který měl pod sebou kus historie.
V únoru jsme se přesunuli z roviny plátna do sféry kupole – do Unisféry Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě. Večerem provázel doktorand Adam Hofer, který nejprve představil technické parametry projekce i samotného systému. Úvodní pořad ke sto letům planetárií se napoprvé spustit nepodařilo a z publika zaznělo známé „Zkusil jste to vypnout a zapnout?“. Během restartu všech sedmnácti počítačů hvězdy na chvíli zmizely – naše otázky na Adama nikoli. Hvězdy si zřejmě potřebovaly ujasnit, zda nám toho večera budou přát.
Poté už kupole naplno předvedla své možnosti. Osm projektorů nám nejprve nabídlo pohled na zimní souhvězdí nad Opavou. Pořad Příběhy cestovatele času pak propojil vědecký výklad s jemnou poetikou. A závěrečný studentský film o hnědouhelných dolech – vytvořený s využitím dronových záběrů – nás po kosmickém výletu definitivně vrátil na Zemi.
Rovinné plátno a sférická kupole. Analogový filmový pás a digitální projekce. Ticho starého kina a množství dotazů pod hvězdami. Dvě projekce, dvě geometrie.
