Panuje rozšířená představa, že věřící lidé jsou méně inteligentní než nevěřící. Já sama jsem se s tímto tvrzením čas od času setkala – na internetu, v osobním kontaktu i v rámci Mensy. Nový výzkum, který probíhal téměř deset let, této představě do určité míry dává za pravdu. Studie vedená americkým psychologem Mironem Zuckermanem ukazuje mírnou, avšak statisticky významnou negativní korelaci mezi religiozitou a inteligencí. Jinými slovy, vyšší míra náboženské víry bývá v průměru spojena s nižšími výsledky ve standardních testech inteligence.
Pro členy Mensy může být tento závěr zároveň zajímavý i znepokojivý. Vybízí nejen k analýze, ale také k zamyšlení, zejména pro ty z nás, kteří se pohybují na průsečíku intelektuálního života a náboženského přesvědčení.
Studie měla podobu metaanalýzy, v níž Zuckerman a jeho kolegové shrnuli výsledky 63 výzkumů provedených v průběhu téměř jednoho století. Zjistili malou až středně silnou negativní korelaci mezi inteligencí a religiozitou.
Tento vztah byl výraznější u vysokoškolských studentů a dospělých než u dětí a silnější u náboženského přesvědčení než u náboženského chování. Autoři studie nabídli několik možných vysvětlení: inteligentnější jedinci mohou být méně náchylní přizpůsobovat se převládajícím kulturním normám, mohou upřednostňovat analytický způsob myšlení před intuitivním, což může zpochybňovat víru založenou na náboženských předpokladech, a inteligence může zároveň poskytovat jiné psychologické benefity, například pocit řádu, schopnost seberegulace či sociálního ukotvení.
Je však důležité zdůraznit, že tyto výsledky popisují trendy na úrovni populace. Neznamenají, že inteligentní lidé nemohou být věřící ani že věřící lidé postrádají inteligenci.
Podobný obraz přinášejí i starší výzkumy. Například globální analýza z roku 2013 zkoumala vztah mezi úrovní inteligence a absencí náboženské víry a zjistila, že vyšší inteligence souvisí s vyšší mírou ateismu, a to i po zohlednění ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí. Zajímavé přitom je, že tento vztah není lineární. Vliv inteligence na absenci náboženské víry je nejsilnější v nižších pásmech IQ, vrcholí přibližně kolem průměrných hodnot a poté slábne.
Stejně jako u jiných studií je však třeba mít na paměti, že jde o obecné populační trendy, které jsou citlivé na kulturní, sociální i metodologické faktory.
Přestože se podobné výsledky ve výzkumech opakovaně objevují, stále zůstává předmětem sporů otázka, proč tento vztah vlastně existuje. Jedno z vysvětlení vychází z nekonformity. Inteligence bývá dlouhodobě spojována s větší ochotou zpochybňovat zavedené normy a nepodléhat společenskému konsenzu. Ve společnostech, kde je náboženská víra kulturně dominantní, může odmítání náboženství představovat určitý projev intelektuální nezávislosti.
Z tohoto pohledu není ateismus či agnosticismus nutně důsledkem vyšší inteligence samotné, ale spíše určitého sklonu ke skepsi a autonomnímu myšlení.
Druhé možné vysvětlení souvisí s kognitivním stylem. Lidé dosahující vysokých výsledků v testech inteligence často preferují analytické myšlení založené na důkazech. Takový přístup může být v určitém konfliktu s formami náboženské víry, které se opírají o tradici, zjevení nebo autoritu. Ani zde však nemusí být klíčová samotná inteligence jako schopnost, ale způsob, jakým je využívána.
Třetí možné vysvětlení zdůrazňuje psychologické faktory. Náboženství naplňuje řadu důležitých lidských potřeb: poskytuje pocit řádu v nepředvídatelném světě, nabízí morální rámec, posiluje sebeúctu a vytváří pocit sounáležitosti s komunitou.
Inteligence může některé z těchto potřeb uspokojovat alternativním způsobem, zejména pokud jde o pocit osobní kontroly. Člověk, který se cítí schopen porozumět složitosti světa a orientovat se v ní, může pociťovat menší potřebu existenciální opory, kterou náboženství nabízí.
Z vlastní zkušenosti doktoranda teologie a vysokoškolského pedagoga však vnímám situaci jako mnohem složitější. Každodenně se pohybuji mezi lidmi, kteří jsou podle běžných měřítek vysoce inteligentní – mezi akademiky, výzkumníky i studenty zapojenými do náročné intelektuální práce. Mnozí z nich jsou zároveň hluboce věřící. Ne povrchně, ale způsobem, který je promyšlený, kritický a intelektuálně angažovaný.
Ve výsledku nám vztah mezi religiozitou a inteligencí možná neříká ani tak to, kdo je „chytřejší“, ale spíše ukazuje rozmanité způsoby, jakými lidé dávají smysl světu kolem sebe. Někteří hledají význam prostřednictvím empirického zkoumání, jiní prostřednictvím filozofické reflexe a další skrze náboženské rámce. Inteligence neurčuje jedinou správnou cestu – spíše poskytuje schopnost orientovat se na té, kterou si člověk zvolí.
Zdroje:
Zuckerman, M., Silberman, J., & Hall, J.A. (2013). The relation between intelligence and religiosity: A meta-analysis and some proposed explanations. Personality and Social Psychology Review, 17, 325-354.
Cribari-Neto, F., & Souza, T. C. (2013). Religious belief and intelligence: Worldwide evidence. Intelligence, 41(5), 482–489.