Na patologii se většina lidí dívá jako na místo, kam se dostávají pacienti až ve chvíli, kdy už není co zachraňovat. Profesor Josef Zámečník ale během své přednášky na Mensa akademii ukázal, že tahle představa je dávno překonaná. Moderní patolog dnes často stojí na úplném začátku léčby – a někdy právě jeho práce rozhodne o tom, zda pacient dostane šanci na zcela nový život.
„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.
Patolog není soudní lékař
Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.
Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.
Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“
Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.
Od pitevny k personalizované medicíně
Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.
Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.
Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“
Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut
Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?
Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.
Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.
„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“
Když mikroskop zachrání život
Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.
Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.
Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.
Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.
Někdy zachrání život i pochybnost
Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.
Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.
Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.
Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.
Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.
„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.
Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.
Rakovina není jedna nemoc
Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.
Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.
Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.
Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.
Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.
Největší šanci stále dává prevence
Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.
Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.
Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.
Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.
Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.
Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“
Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox