Když jsem říkala jednomu ze synů, že pojedeme na zájezd do národních parků na západě USA, divil se, proč tam chci jet znovu, když už jsem tam kdysi byla. Důvody jsou dva. Za prvé je to už dost dávno. Byla jsem tehdy mladá a zamilovaná. Přítel, coby domorodec, rozhodně neměl potřebu zkoumat parky extra detailně. A ani jsme nebyli ve všech, které byly na programu zájezdu s Mensou. Za druhé, i to letmé seznámení s některými destinacemi mi odhalilo, že jsou parky prostě úchvatné. A že za druhou návštěvu s rodinou a partou zvídavých mensanů rozhodně stojí.
Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!
Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:
If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…
Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:
Panamint Valley
„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.
Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.
Death Valley
Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.
Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.
Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.
Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.
Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).
Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.
Grand Canyon
V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.
Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.
Antelope Canyon
„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.
Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.
Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.
Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.
Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.
Horseshoe Bend
Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.
Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.
Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.
National Park Zion
O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.
A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?
Bryce Canyon National Park
„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“
Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.
V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.
Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.
A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.
Arches National Park
Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.
Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.
Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.
Grand Teton National Park
Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.
A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.
Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.
Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.
Yellowstone National Park
V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.
Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.
Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.
Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.
Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!
Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.
No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.
Yosemite National Park
Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“
Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.
Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.
Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.
Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.
Sequoia National Park
Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.
Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.
Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?
Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.
Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.
Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.
Rypouši severní
Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.
Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.
Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.
