341 Myslíte si, že si nebudete mít na schůzce místní skupiny Mensy o čem a s kým povídat? Bojíte se, že se nezapojíte do hovoru a budete jen tiše s nepříjemným pocitem sedět v koutě, protože tam nikoho neznáte? Tyhle a další otázky visí nad každým novým členem Mensy, který se obává čehokoliv. I já se bála a trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala a na nějakou schůzku vyrazila. Jsem přece jen obyčejná holka, v Mense jsem v podstatě omylem, neumím hrát šachy, o jaderné fyzice nemám ponětí, počítač mě pravidelně žaluje o psychickou újmu na zdraví, genetické inženýrství je pro mě vesnicí neznámou, světové ekonomické dění a vyřešení otázky světové krize přenechávám hrdinně odborníkům, tak o čem si tam tedy budu s někým povídat? Rozumím hlíně a cementu, přízemní věci, nic geniálního. Trvalo mi to dva roky, dva roky odhodlávání a čtení emailů o všemožných zajímavých akcích. Jednoho večera jsem sebrala odvahu a vyrazila, sama, jen s nastudovanou polohou restaurace a svíravým pocitem v žaludku. Nelitovala jsem však. Ahoj, jsem tu správně? Já jsem Pavla. Jestli správně, tak to nevím, ale určitě jsi vítána. To mě potěšilo, nadechla jsem se a udělala první krok vstříc a přijala nabídnutou židli. Následoval kolotoč jmen, což byla zkouška ohněm, jsem na jména tak hrozně levá. Kdyby měl každý šestimístný číselný kód, nemám problém, ale jména, no hrůza. Zapamatovala jsem si za celý večer jedno jediné, Pavel, a to jen proto, že jsem četla celé ty roky emaily podepsané převážně Pavel. Teď, kdy je to přesně jeden rok, co jsem se začala objevovat na různých akcích, poznala jsem neuvěřitelnou plejádu lidí a neskutečný počet jmen, pamatuji si jich sotva deset. Žádný úspěch, vím, ale nikomu to nevadí. Jsme přece v Mense, ta je tolerantní, ke všem. Existují tu vedle sebe tak rozdílní, a přesto podobní lidé, až je to neuvěřitelné. To souznění mě uchvátilo. Tolik různých i protichůdných názorů, přesto všichni dokážou s nadhledem posoudit bez zaujetí všechny. Jejich neutuchající optimismus a uvolněná atmosféra mě uklidňují čím dál víc. Po chvíli mě vytrhne z úvah peprný vtip, který bych čekala spíš v podniku s červenou lampičkou u vchodu. A zábrany po počátečním šoku padají. Chvílemi jsem ráda, že tam nejsou žádné děti, ale srandy kopec a člověk, od kterého by to běžný smrtelník nečekal, chrlí jeden košilatý vtípek za druhým. Za chvilku už se bavíme, jako bychom se znali léta, přitom mě znají sotva pár hodin. Poznávám je pomalu, každý mě něčím překvapí. Abych byla ale trochu konkrétnější, o čem se tam tak debatuje. Takže na prvním místě ten odvěký spor ženy vs. muži jako věčně vděčné téma, na kterém se dá najít mnoho a mnoho neprozkoumaných, i když i známých míst. Mým tématem posledních tří schůzek jsou barvy očí octomilky, ač o octomilce nevím vůbec nic, vydrželo nám dohadovat se o ní tři večery. Pokud se zdráháte zapojit do debaty, uslyšíte možná tuto větu: „Není to můj názor, klidně ho napadni!“ Nenechte se jí však zastrašit. Přijdete-li náhodou s náladou pod psa, protože jste právě zjistili, že vás nevzali na školu, jako já nedávno (no, málem jsem hanbou posílala v obálce členskou průkazku zpět do Prahy), místo posměšných poznámek, jaké jsem slýchala od svého okolí, se začalo automaticky, aniž bych o něco žádala, „pracovat“ na neprůstřelném odvolání. Vzali to jako výzvu, jako důkaz, že kde je vůle, je i cesta. Možná těch pár lidí není mnoho, ale dají vám víc, než byste čekali. Dají vám svůj čas a pochopení, své schopnosti i známosti. Potkáte lidi, se kterými byste se v běžném životě neměli moc velkou šanci potkat, lidi, kteří vás uchvátí a pro které budete za chvilku i vy ochotni udělat cokoliv, co bude ve vašich možnostech. Chtělo to jen nebát se a udělat první vstřícný krok. Pokud stále váháte, uvědomte si, že nemáte co ztratit. Můžete jen velmi mnoho získat. Pravidelné schůzky MS Brno se konají každé třetí pondělí v měsíci v nekuřáckém salonku restaurace Plzeňský dvůr: http://brno.mensa.cz.
