„Co je s tebou? Jsi tak smutný, že je to až ošklivý,“ řekla víla starému vodníkovi, který seděl až na vrcholku vrby. Vodník nic. Seděl strnule na suché větvi a koukal na oblaka, co se odrážela v hladině jezírka.
„No tak. Nedívej se takhle do tý vody,“ naléhala víla a drcla do vodníka ve snaze ho vyprovokovat k nějaké akci. Vodník pomalu otočil hlavu a upřel svůj smutný zrak na vílu.
„Opravdu to chceš vědět?“ Víla jen tiše pozorovala svého společníka. „Jseš si jistá?“ Víla jen naklonila hlavu na stranu a opět nic neřekla. „Stoprocentně?“ Vílu to přestalo bavit a odvrátila se. Vodník zesmutněl ještě o poznání víc. „Přemýšlím, jestli je možné, aby se vodník utopil.“
„Cože?“ překvapeně ujelo víle. „Snad nechceš …? To je nějaké divné.“
„Taky si to myslím. Asi to není možné,“ přikývl vodník. „Škoda,“ dodal ještě.