Na první pohled nenápadná budova, která svým vzhledem nevábí kolemjdoucí a nedožaduje se jejich pozornosti. Ale nahlédneme-li pod fasádu všednosti a vstoupíme-li do nitra této stavby, naskytne se nám nový, dosud netušený pohled na vrcholné dílo architekta Adolfa Loose.
V komorní sedmičlenné skupině jsme si vilu prohlédli doslova od sklepa až po půdu a byli jsme tak svědky propojení praktického a racionálního funkcionalismu s půvabem a lehkostí interiérů. Díky tzv. raumplanu jsme občas zaváhali, v kolikátém podlaží se právě nacházíme. Několikrát jsme se přesvědčili, že to, co se tváří jako zeď, může být ve skutečnosti zabudovanou skříní. Všudypřítomná symetrie nás nutila klást si otázky, na co jsou v dětském pokoji dvě postele, když měli Müllerovi pouze jedno dítě, nebo zda je k vytopení vily nezbytné vlastnit dva kotle. V neposlední řadě nás nadchlo, že ve vile je téměř všechno – od telefonu až po výtah či toaletu – funkční.
Kromě architektonických zvláštností a pokladů jsme ocenili také skutečnost, že jsou místnosti vybaveny zcela přirozeně. Rybičky v akváriu, nádobí vzorně vyleštěné a vyrovnané ve skříních, dopisy čekající na stole a rozečtené knihy jen tak ledabyle odložené na poličkách… skoro to vypadá, jako by Müllerovi právě odešli na návštěvu k přátelům a my jsme mezitím nerušeně vklouzli do všednosti jejich každodenní reality. Život zde sálá ze všech stran, a i když člověk vilu opustí, zůstává v něm nadále hřejivá atmosféra, která toto místo činí jedinečným.
Když v létě Mensa navštívila vilu Tugendhat, nasadila si laťku hodně vysoko. Müllerova vila však v této konkurenci obstála více než výborně, a tak nezbývá než se zeptat – která nás čeká příště?
