Již 6. Nomádské hry proběhly od 31. 8. 2026 do 6. 9. 2026 v Kyrgyzstánu a česká výprava na nich rozhodně nemohla chybět. Jenže… představte si, 31. 8. se současně slaví 25 let od vyhlášení nezávislosti a vzniku republiky, probíhá SCO summit 21 prezidentů, otevírá se nová sportovní aréna s kapacitou 51 000 diváků a startují Nomádské hry. Co všechno to přineslo? Rozhodně spoustu opravdu nezapomenutelných zážitků.
O tom, že další hry budou v roce 2026 v Kyrgyzstánu víme už od těch předchozích, které se konaly v Kazachstánu v roce 2024. Takže jen čekáme na oficiální email, že jsme pozvaní k účasti. Ten pro mě překvapivě přichází jen Ordo týmu, do mé schránky nikoliv. Nu což, i tak se opět ujímám vedení české výpravy a na sekretariát her posílám oficiální info, že několik našich týmů má v úmyslu přijet.
Přemýšlíme o požadované jednotné sportovní uniformě, ale tu si nakonec pořizuje jen Ordo tým. Mankala vyčkává, v únoru ještě nevíme, kdo vlastně pojede. A pak se informace změní. Sportovní uniforma je povinná na sportovní disciplíny fyzických sportů, sekce intelektuálních her má povinnost být v národních krojích. Jak na zahájení, tak na soutěž. Je fajn, že realita na místě pak povoluje obojí a nikdo nikoho nehoní, ani když přijde prostě v civilu. Nicméně jsme u obvyklé otázky: Kde sehnat kroj? Chtějí to vlastně pokaždé, ale nikdy na to nejsme připravení, protože sestava se mění a kroje se v Čechách už prostě nenosí ani na slavnostní příležitosti. Národní kroje prostě odvál čas. Jak tato kapitola výletu dopadla? Letní výprodeje nám do náruče nahrají hnědé vestičky a modré sukně, které moje šikovná maminka obšije krojovou stužkou od Stoklasy. Jsme čtyři holky, ale ty vesty byly v hnědé jen 3, čtvrtá bude černá. Ta pak pomáhá v řešení mužské části týmu, které koupím dvě levné černé bundy, urvu jim rukávy a límec a zbytek opět doladí maminka a stužka. Nakonec si ještě trošku zablbnu se společným prvkem pro obě části výpravy – 3D tištěným zeleným lipovým lístečkem. Fakt, že zelené špendlíky na připnutí se mi povedlo cestou ztratit díky neočekáváné díře v kapse a že část lístečků přidělená Ordo týmu zůstala nakonec v zamčeném autobuse budiž snad radši rychle zapomenut.
Je 28. 8. a mankalová část výpravy nasedá do letadla. Ordo tým přilétá ve vícero skupinách, ta poslední dokonce jen dvě hodiny před uzavřením letiště. Snad nebudou mít zpoždění či zrušení letu. V Biškeku přistáváme ve 3 ráno a těšíme se, že nás za chvíli naloží do autobusu a odvezou do hotelu v místě konání sportovních soutěží, asi 4h cesty vzdálené Cholpon Atě. Já jsem pesimista a předpokládám, že budeme čekat na prvního člena Ordo týmu, který přilétá ve 4.30. Nikdo z dobrovolníků nic přesného neví, a okolo 4.30 nás lifrují do autobusu. Ovšem potom, co se usadíme, přichází info, že odjezd nejdřív za půl hodiny. Celkově to vypadá, že už se pojede vícekrát. Koupíte si kafe, ale ani vás ho nenechají vypít, protože už se pojede, ale pak stejně nic. Nakonec odjíždíme v 7:30. Tři velké autobusy, před námi svítící a houkající policajti, za námi policajti – bezpečnost především. Aspoň že po příjezdu na hotel jsou věci rychlé, prostě dostaneme kartu od pokojů a jdeme se ubytovat a najíst.
Mé úplně původní plány byly: příjezd řekněme asi v 9 hodin, odhodit kufr na pokoj a vyrazit na bazar. Pár dní před příjezdem ovšem přišlo info: z bezpečnostních důvodů prosím do zahájení her neopouštějte hotelový resort. WTF??? Nu což, aspoň budu mít den na pořádný trénink. Tak se začnu shánět po tom, jestli bude vůbec otevřená hrací místnost a budou k dispozici desky. Sál je vyzdoben, ale jinak ne úplně připraven, takže účastníky z něj vyhánějí, a přitom by tolik lidí potřebovalo trénovat…
Nicméně na ten trénink nakonec vlastně nemáme čas – hned od příjezdu řešíme prekérní situaci několika týmů. Hlavně Gambie. Dva hoši nikdy předtím necestovali letadlem a na přestup v Istanbulu přišli k bráně pozdě… Nemají platební kartu, nemají ani euro v kapse, takže ani možnost si koupit třeba jen lahev vody. Letenky jsou neskutečně drahé, zároveň pokud mají přiletět do Biškeku, musí se sem dostat v nočních hodinách, protože přes den je letiště kvůli SCO summitu zavřené. A pokud nebudou na zahájení, nebudou mít uhrazený hotel, jak říkají pravidla… Už před příletem vzniká skupina, která zařizuje crowdfundingovou kampaň na koupi několika dalších letenek. Jsme tři, kdo by dokázali okamžitě zaplatit 1500 USD: Seth, který už ale platil vícero letenek a limit na kreditní kartě už mu další platbu nepovoluje, já, ovšem moje bankovnictví funguje jen na 3G síti a ty jsou v Kyrgyzstánu vypnuté, a Canan. Takže letenky nakonec platí turecký tým. Tisknu cedule s linkem na naši kampaň, oblepuju areál, prosím dobrovolníky o sdílení a vytisknutí v dalších hotelech a v době našeho speciálního zahájení stojím u vchodu s kasičkou a cedulí a prosím o příspěvek. Nějak to té Canan vrátit musíme. Je nás tu 300 a když každý dá pár dolarů, nebude to problém vybrat. A snad bude dost i na to, abychom vykoupili zpět zastavené auto týmu Srí Lanky. (Přispějete nám též? gofund.me/eaa06cc6c)
Odpoledne musím jako reprezentant výpravy dojet na Gazprom s pasy a pojistnými papíry všech našich účastníků. Ohledně 31. 8. pak optimisticky předpokládáme, že po snídani (takže tak v 9 hodin) nás naloží do autobusů a odvezou na zahájení, které bude probíhat v nové velké Bishkek areně v Biškeku. Lidé naprosto neznalí si myslí, že pojedeme až po obědě, když je zahájení asi tak od 19 hodin. Realita? Ve 3:50 ráno někdo obchází náš hotel, buší na dveře všech pokojí a budí nás, snídaně je mezi 4:00–5:00, 5.00–5.45 nástup do autobusů a 6:00 odjezd. V Bishkeku, před Jashtyk arenou, jsme okolo 11 hodin, mnoho z nás si potřebuje odskočit, ale dovnitř nás zatím nechtějí pustit, tak pátráme po toaletách v okolí. Jak se ta ruština hodí. Pak se shromažďujeme ve druhém patře, kontroluje se, které země jsou přítomné, a nakonec se jdeme do spodního patra najíst. Mezi 14 a 15 hodinou nás převážejí k Bishkek areně. Vstup do autobusů kontrolují policisté s ručním detektorem kovů. Vysadí nás u vstupu do zábavního parku vedle areny, tam trávíme celé odpoledne. Slibovaná face ID kontrola? Jen koukli na jmenovku a na nás a můžete jít…
Venku je přes 30 stupňů, ale naštěstí docela fouká. Konečně se osobně potkáváme s dobrovolnicí přidělenou českému týmu, se kterou jsme byli v kontaktu zatím jen přes WhatsApp. Hned dvěma členům naší výpravy je špatně. První odjíždí organizátorským taxíkem na hotel ještě z Jashtyk Areny, druhá dostává nějaké léky v ordinaci zábavního parku a zůstává. V 18 hodin se musíme jít řadit. Pomalu přestává být vedro a naštěstí se vcelku i utišuje vítr, takže ani rovnou není velká zima. I tak ale spousta z nás ten večer pěkně nastydla.
A kdy to začne? Nikdo neví, jestli to bude za 5 minut nebo za 3 hodiny. Sem tam zkoukneme Facebook nebo live stream. V 8:21 online zprávy hlásí příchod Vladimíra Putina. A v 8:30 už jsme uvnitř Areny. Promenáda sportovců zahájena. Velkou vlajkou máváme tak mocně, až nám spadne na zem. Bude z toho nějaké virální video? Asi ne. Prezidenti na prezidentském bidýlku mávají svým týmům, týmy prochází, světýlka na rukách hostů blikají různými barvami a poté, co všichni sportovci projdou a promluví prezident, začíná opravdu fenomenální show o historii se spoustou úžasných digitálních efektů. Byl ten ohnivý levhart obrovská jezdící figurína, nebo jen vymakaný digitální obraz? Podívejte se sami – stačí vyhledat na YouTube Word Nomad Games 2026 a všechno to můžete vidět také.
Show ještě úplně neskončila, prezidenti jsou dávno fuč, a nás už zase lifrují do autobusů. Čísla 1–20 jsou seřazená a snadno nalezitelná, my z hotelu Evrazia máme autobusy 43–51 a ty na místě nejsou. Lehce poprchává. Nejdřív jdeme hodně za arenu a pak se musíme vracet. Velký zmatek, protože od 30 výš už se nedokážou řadit podle čísel. Ale propojení dobrovolníků vcelku funguje a směřují nás k našemu autobusu, jak nejrychleji to jde. V zavazadlovém prostoru je dokonce i večeře – jen kdyby si na ni někdo vzpomněl. Já ji tedy dostávám až ve 4 hodiny ráno na odpočivadle, hodinu a půl před dojezdem do hotelu.
Kdo může, jde spát, já jdu na snídani a pak pomáhat Kamchybekovi se soupiskou hráčů. Tohle je další negativní bod. Do online registračního systému bylo možno zapsat jen jednu disciplínu. Toguz je povinný a my nesmíme nasadit na Oware nikoho, kdo není v listině na Toguz, současně ale nemáme pořádně představu, kdo opravdu dorazil. A info z Gazpromu je neúplné, protože proudění informací je tu prostě silně nedokonalé. První kolo Toguz nakonec rušíme a druhý den se to samé děje i u Oware, přestože nad soupiskou a nasazením a seznamem a vším sedí skupina lidí ještě po půlnoci. Odpadlé Oware se dohrává večer, Toguz se prostě o kolo zkrátil.
Další dny už jsou vcelku v pohodě. Jelikož nehraju Toguz, využívám odpoledne 3. 9. na návštěvu údolí Kyrchyn. Kdy tam pojede autobus samozřejmě nevíme, jdeme po obědě na blind a ve 14:30 jedeme. Fouká, ale neprší. Následující den je volno a všichni, kdo můžou, jedou na Kyrchyn. Většinou dopoledne. Po obědě už není u hotelu jediný autobus. Další zhatěné plány. A poslední možnost je organizátorský taxík, který se nám povede využít. V údolí prší a většina lidí se vrací promočená i když měli pláštěnky, jeden z dárků pro každého, co jsme obdrželi na letišti. Někteří hlásí, že asi 2 hodiny čekali v dešti na nějaký autobus. Kyrgyzský systém, kde autobus odjíždí, když je naplněn, je možná nákladově efektivní, ale v tento moment rozhodně asi nebyl optimální… Když budu zlomyslná, nemoc soupeřky po tomto ne úplně povedeném výletu mi možná zajistila 5. místo, kdo ví.
O večerech probíhají setkání, ze začátku menší skupiny nás hlavních organizátorů, posléze i větší skupiny všech více i méně aktivních lidí, se snahou vytvořit funkční mezinárodní organizaci, schopnou zajistit účast afrických týmů a rozjet aktivity tam, kde působí jen pár nadšenců. Zase jsem prostě u toho. Kromě toho pomáhám s komunikací mezi jen kyrgyzsky a rusky mluvícími rozhodčími a jen anglicky a někdy jen velmi mizerně anglicky a víc francouzsky či španělsky mluvícími hráči. Na nějaký trénink nebylo moc času ani před odjezdem a tady skoro taky ne. Závidím Kazachům a Kyrgyzům, kteří prostě jen trénují a o nic dalšího se nemusí starat. Diskuze okolo Oware federace pak pokračuje i v online prostoru po návratu. A mé sny o medaili se přesouvají na další akci.
Řeším další problém. Byl nalezen český pas. Patří někomu z nás? Ne. Ale Google prozradí, že jde o veterináře z východních Čech, po propojení nám prozradí, že funguje jako rozhodčí. Jak ten se sem dostal? V systému, kde byli všichni účastníci, byli jen sportovci a pár novinářů… To je mi záhada.
V neděli 6. 9. konečně přichází poslední den a hry jsou v jiném pořadí, než ostatní dny. Já se snažím v době Toguzu vyrazit s Kamchybekem na Gazprom a zjistit, jak to bude s finančními cenami, ale finále kok-boru a večerní zakončení uzavřelo cesty. Na Gazprom se člověk dostane jen nějakým oficiálním autobusem. Na to nemám čas, takže ze třetího zátarasu (přes dva jsme dokázali jako místní organizátoři projet) jedu zpět na hotel, abych stihla své partie. Po obědě vyráží půlka týmu domluveným organizátorským taxíkem do Biškeku, druhá přebírá diplomy a já organizuju výherce všech zemí do autobusu na Gazprom, kde si musíme vyzvednout své ceny. Oficiální doporučení je jet na letiště 12 hodin před odletem, což jednak nestíháme, a jednak na to kašlem. Z Gazpromu se vracím po 19 hodině, měla bychom odjíždět ve 21 hodin, ale věříme, že půlnoční autobus bude stačit. A navíc je tu druhý problém s pasem. Soutěžící dáma z Ugandy, pohybující se převážně na vozíku, zapomněla někde pas a telefon. Obcházím řidiče busu, se kterým jsme přijeli z Gazpromu, recepci, píšu Kamchybekovi, dobrovolníkům… Dobrovolníci a nějaký vyšší představitel zafungovali skvěle, lady je ve 3 ráno na letišti a v půl šesté, když přijíždíme, už má pas i telefon v ruce, přestože banka, kde její věci byly, už byla v 8 hodin večer zavřená. I zázraky se tu dějí…
Další zázrak se koná na letišti ve Vídni, odkud chce mankalový tým pokračovat domů vlakem či autobusem. Celou dobu se klepeme, abychom odjezdy hodinu po příletu stihli, ale nakonec je i čas bez stresu koupit na letišti svačinu na cestu, letiště jsme schopní opustit už půl hodiny po příletu.
Shrnutí? Tým má 4 finančně oceněná místa ze soutěží, párkrát jsme byli bez jídla, rozjezd soutěží byl horor, počasí jak na houpačce – 30+ i průtrž mračen – byli jsme v jedné budově s Putinem a dalšími 20 prezidenty, viděli neskutečnou zahajovací show, tahali z bryndy kolegy nejen z Afriky, potkali se minimálně s mensany z Anglie, možná i dalších zemí a byli u zrodu organizace, která možná v budoucnu zařídí celosvětové uznání duševních sportů mezi fyzickými sporty. Říká se, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní a těch 10 dní bylo intenzivních skoro až moc…
Příští hry budou na podzim 2028 v Tatarstánu, zájemci o účast, ozvěte se včas.
