Nedávno jsem si vyslechl příběh dívky, který mě hodně zasáhl. Narodila se jako osoba mužského pohlaví, ale nebyla s tím v souladu. V šestnácti ji vyhodili z domova, ocitla se na ulici, rok si vydělávala prostitucí. Nyní pracuje jako freelancer v oboru IT, je výborně placená, i když má základní vzdělání (naštěstí IT obor není tolik postižen regulacemi o minimálním vzdělání). Dnes z ní vyzařuje vyrovnanost a síla, i když podle svých slov nemá klasickou rodinu – tu ztratila, rodinou jsou její přátelé. Objevení sebe sama ji nezabilo, nezničila ji ani společnost, podle mě vyšla z boje posílena. Snadné to však skutečně neměla.
Trnitá cesta transformace
Mnoho takových jako ona mezi transsexuály není. Například nezaměstnanost u nich dosahuje cca 30 %. Proč? Diskriminace, především státní, například ve školství. Problémů je však mnohem víc.
Hormony stojí v lékárně 300 korun na týden, pokud člověk zvládne potupné chození po doktorech, dosáhne svolení s hormonální transformací a čeká na operativní změnu pohlaví. Jestliže nedokáže jít oficiální cestou a chce jen vypadat tak, jak se cítí, pořídí hormony na černém trhu, ovšem za desetinásobek ceny. Navíc někomu na transformaci stačí užívat hormony měsíc, jiný je bere i několik let. Udržovací dávka se potom užívá doživotně.
Po transformaci má transsexuál nové jméno, nové rodné číslo, přijde tedy o celou svou historii. Jen těžko lze zpětně uplatnit vzdělání, certifikace jsou téměř ztraceny. Z toho důvodu mnohdy nemůže vykonávat práci, jíž se věnoval před úřední změnou pohlaví. Kromě toho se trans lidé i přes veškerou osvětu stále setkávají s označením sexuální deviant, což jim hledání práce také znesnadňuje.
Problémy se zaměstnáním i úřady
Největší problém je, že zákony počítají s tradičním rozdělením pohlaví. Člověk, který žije v roli ženy/muže, ale má úřední pohlaví opačné, se denně potýká s problémy jak v práci, tak na úřadech. Zákony například nedovolují některému pohlaví určité profese, i když by konkrétní jedinec na práci stačil, například u stěhovací firmy nebo na poště. To se samozřejmě netýká jen transsexuálů, ale u nich je tento problém zesílený.
Dále třeba gynekologie je jen pro ženy. Ženy s penisem také mají prsa, ale na diagnostiku rakoviny u nich není pamatováno, vyšetření jim zdravotní pojišťovny nehradí (řeší se přes obvodní lékaře, známosti).
Problémy nastávají i se jménem po transformaci – výběr je silně regulován. Když transsexuál transformaci nechce, kličkuje mezi paragrafy, potýká se s Českou poštou. Částečně to řeší úřední pseudonym. Po změně pohlaví transformací také násilně zaniká manželství, o dětech se nelze domluvit. Transsexuálové jdou před soud, obvykle jsou vyloučeni z péče o děti (bez ohledu na názor bývalého manžela). „Bývalý“ manžel pak tedy nemá nárok na mnoho věcí, stejně jako po rozvodu.
Kdo má právo rozhodovat?
Obecně transsexuálové kličkují mezi paragrafy, protože většinou chtějí normálně žít. Kolik lidí obecně je schopno asertivně jednat s úřady, hádat se s úředníky, hledat skuliny? Předpokládám, že i mezi transsexuály to bude menšina, i když to potřebují o to více, zvláště pokud si nechtějí nechat odstranit penis (kdo z vás by si chtěl useknout nos, abyste se mohli stát tím, čím jste v hlavě?). Většina transsexuálů totiž transformací z mnoha důvodů neprojde: někdo nechce řezat do svého těla, jiný nechce podstoupit potupná vyšetření nebo mnohaměsíční sledování.
V České republice je asi 50 tisíc transsexuálů, operovat se nechalo asi tisíc osob. Stát si nárokuje právo na poškození integrity těla transsexuálních osob. Je to přežitek z dob minulých, kdy byli tito lidé považováni za nebezpečné a nebylo přípustné, aby měli sex či děti. Naštěstí se v rozvinutých zemích od sterilizací upouští. Kromě České republiky je v rámci Evropy jenom hrstka států, které tento zákrok vyžadují. Ani konzervativní Polsko či Rusko již tuto povinnost nemají. Největší obětí jsou děti, kterým sexuologové nutí sterilizaci od raného věku. Po dovršení dospělosti je pak donutí k operativnímu zákroku.
Když příroda poruší pravidla
Co je vlastně transsexuál? Není to sexuální orientace, i když se za ni někdy chybně pokládá. Zaprvé toto označení zahrnuje muže, kteří se cítí být ženou, i ženy, které chtějí být mužem. Za druhé pro schválení přeměny se musíte naučit hetero variantu, i když jste transsexuál s homosexuální orientací (menšina, podobně jako u netranssexuálů). A jak se „pozná“ transsexuál (hetero)? Pomocí stereotypů, jako je modrá/růžová, autíčka/panenky? Mnoho lidí má k takové povrchní diagnostice sklony.
Jak se to tedy vše může zamotat? Člověk může mít ženské nebo mužské přirození, může mít chromozomy XY nebo XX a k tomu všemu se může cítit jako muž nebo žena ve své mysli. Podle prvního znaku určuje pohlaví veřejnost, podle druhého určují pohlaví lékaři. Podle třetího se chovají samotní lidé. Většinou jsou tyto tři věci v souladu, ale může existovat jakákoliv kombinace. Navíc myslím, že záleží na dalších vlastnostech člověka (např. introverze versus extraverze), jak své pocity dokáže komunikovat navenek. František Koukolík tvrdí, že některé profese (např. politici) jsou vykonávané výrazně nadprůměrným množstvím psychopatů. Věřím, že i mezi účastníky Prague Pride jsou spíše takoví extroverti, až exhibicionisté. Kolik transsexuálů-introvertů je spíše neviditelných, nebo jen nemají povahu na to, aby se pustili do boje s úředníky?
Normálně žít jako kdokoliv z nás
Pár čísel: v populaci je cca 0,5 % transsexuálů, celkově se jedná o cca 12 % neheterosexuálů – vše jsou odhady. Kdo ví, jak je to ve skutečnosti a k jakým číslům bychom dospěli, kdyby takoví lidé nebyli pronásledováni, stigmatizováni. Traduje se, že homosexuálů jsou 4 %, ale toto číslo vychází ze statistik z dob, kdy tito lidé byli vězněni, takže pravděpodobně je jich víc.
Mnoho transsexuálů nechce neustále řešit své pohlaví, chtějí prostě žít, stejně jako kdokoliv z nás, i když geny jim to moc neusnadňují. Indiáni (primitivní kultury) měli vztah k transsexuálům veskrze pozitivní a někdy je dokonce uctívali, protože takoví lidé jsou podle nich výjimeční tím, že znají myšlení obou pohlaví. Příroda se prostě občas zmýlí (nebo zkouší jiné možnosti v rámci evoluce?), ale i lidé s tělesným postižením jsou lidé, dokonce i děti jsou lidé (i když zákony je pasují na občany druhé kategorie) a i lidé, u kterých je leccos jinak ve srovnání s většinou (transsexuálové), jsou lidé.
Proto mé osobní přání adresované rodičům zní: I když vás to jakkoliv zraní či vykolejí, nevyhazujte své děti na ulici, ať už jsou či „stanou se“ kýmkoliv.