V pátek, kdy byl na programu Harrachov, jsme se jednak z důvodu, že už jsme tam byly, jednak z důvodu, že jsme dostaly lákavou nabídku, rozhodly jinak. Vláďa Malina přišel s návrhem, zda bychom s ním nejely na vysokohorskou túru. Původně tedy tuto nabídku dostala Marta s Vítkem, my jsme se však s Věrkou vetřely a rozhodně jsme nelitovaly.
Jak se ukázalo – Vláďa byl perfektně připraven. Musím říct, že za krátkou dobu, co ho znám, už mne to ani nepřekvapuje. Nastudoval vše z internetu a vyprávěl o všem tak důvěryhodně a zaníceně, jako kdyby už tam několikrát byl, naposledy včera. Nepodcenil žádnou maličkost. Měl zjištěné všechny spoje, vyměněné polské zloté, nastudovanou trasu včetně občerstvovacích stanic na trati, o přírodních a geografických zajímavostech nemluvě.
Vyrazili jsme hned po snídani autobusem z Vysokého směr Kořenov. Autobus byl zpožděný a prázdný. Do cíle přijel včas. Jak jsme měli možnost během dne poznat, je to zřejmě krajová specialita – autobusy vyjíždějí se zpožděním a přijíždějí s předstihem. V Kořenově jsme přestoupili na zubačku do Harrachova a tam na další vlak, tentokrát polský. Na hranice jsme platili českými, poté přišel polský průvodčí a chtěl zloté. Díky Vláďově duchapřítomnosti jsme si mohli koupit lístky (přišly asi 3 zloté na jednoho), jinak bychom museli „changeovat“ u českého průvodčího, což by snad taky nebyl problém.
Vlak, kterým jsme jeli do Sklarske Poreby, byl plný turistů. Ve městě jsme vystoupili a jali se pochodovat směrem k lanovce. Po asi 2 kilometrech jsme k ní došli, právě když otevřela, a naštěstí jsme ji stihli, i když jsme museli ještě měnit v trafice už chybějící finance. V opačném případě bychom asi čekali půl hodiny až hodinu na další.
Hned brzy po startu jsem ocenila, že jsem si přibalila zimní termorukavice. Kapuca a všechny ostatní vymoženosti přišly též na řadu. Všude kolem byl, ač květen, regulérní sníh a slušná zima. Když jsme s přestupem vyjeli do cca 1 362 metrů, nevěřili bychom, že dole je zelená tráva. Na vrcholu Szrenice jsme se moc neohřáli a raději prošlapanou cestou vyrazili na českou stranu k prameni Labe. I Labe bylo zapadané, nemluvě o znacích měst, kterými Labe protéká – tedy o mozaikách u pramene, jejichž jedna celá řada byla kompletně pod sněhem. Šlápoty, kterými jsme se museli brodit, se dost často propadaly, nebylo výjimkou, že až po kolena, a několikrát jsme přistáli na zemi přímo na zadku. Nicméně jsme kolem Růženčiny zahrádky, ve které zrovna nic nekvetlo, dorazili až k cíli.
Ve Vláďově harmonogramu cesty bylo pochopitelně naplánováno i občerstvení v podobě oběda. Díky náročnosti terénu se časový rozpis lehce posunul, na jídlo však čas zbyl. Horší to bylo s výběrem lokálu. Ač webové informace napovídaly, že v nové chatě na Dvoračkách se vaří, nám se kuchař příliš nepředvedl. Odcházeli jsme odtud jako spráskaní psi – hladoví a se strachem z následků. Celou výpravu jsme označili jako silně riskantní, hlavně co se oběda týče, a přirovnali ji adrenalinem k tomu, co by nám jistě poskytla bobová dráha v Harrachově.
Když jsme sešli do Rokytnice, ocitli jsme se v jiném světě – kvetoucí skalky, bublající potůčky a zelená tráva. Na sluníčku jsme počkali na autobus, usušili mokré nohavice a promáčené boty a vyrazili vzhůru dolů na orientační bojovku zpět do Vysokého.
Když jsem v sobotu společně s naším týmem šlapala po silnici, nevěřila jsem, že ještě včera jsem se brodila ve sněhu, zatímco teď mi pod nohama taje asfalt.
Pramen Labe, foto: autorka