Všechny zážitky z dobře připraveného jarního setkání Mensy ve Vysokém nad Jizerou v mých vzpomínkách přebíjí jeden podle popisu docela obyčejný bod programu, který organizátoři letos zařadili. Byl navíc (z hlediska průběhu) i docela nemensovní, protože nikdo z účastníků se nijak „mensovně“ neprojevil. Ač byl vlastně nejdřív (ve čtvrtek dopoledne), tak si jej pamatuji nejvíc.
Oč šlo? Název „Historická procházka Vysokým nad Jizerou s místním průvodcem“ přilákal celkem početnou skupinku s řadou dětí. Někteří jsme byli zvědaví, co za historii v délce dvou hodin může nabídnout celkem malá obec. Většina se těšila na výhledy do okolí, ačkoli počasí bylo v ten den ještě nejisté. Ale panoráma Krkonoš bylo krásné i bez sluníčka a jen díky chladnému vzduchu jsme uvítali přerušení procházky návštěvou místního vlastivědného muzea. A věru, že nikdo nečekal, že tím procházka po pěti stech metrech také skončí. Muzeum se zdálo malinké, odpovídající místním poměrům. V přízemí samý Krakonoš, celkem velký betlém, odhadoval jsem to na maximálně čtyři místnosti o velikosti větší předsíně. I cena odpovídala, tuším 30 Kč dospělý, děti polovic, 10 Kč za povolení k fotografování. Nicméně jako největší poklad se ukázal místní průvodce, pan Michal L. Jakl.
Právě jeho zásluhou se nejen pro mne, ale snad i pro většinu návštěvníků stalo z běžné návštěvy muzea představení typu talk-show v tom nejlepším smyslu slova. Pan Jakl se projevil jako schopný vypravěč, který předměty v muzeu má jako pomůcky a ilustrace k tématům, ale neváhá ve výkladu zajít jak do podrobností, tak do vzdálenějších souvislostí. Příležitostí byla řada, město Vysoké má zajímavý znak s medvědem, mezi rodáky patří historik umění Vincent Kramář i první československý premiér Karel Kramář, k městu se pojí i jméno Mikuláše Quayssera, prvního českého skláře, kterého historie zná jménem. A samozřejmě i pár dotazů vedlo za hranice lokálních pamětihodností. Ne, nepředváděl své takřka polyhistorické znalosti, nebyl to „bavič“, byl to profesionální průvodce muzeem. Nesršel vtipem, ale historické události podával svěže, nenechal se ovlivnit nářkem přítomného batolete a starší děti oslovoval dřív, než začaly z nudy zlobit. Ve svých odbočkách se dokázal vždy včas zastavit, aby mohl pokračovat zase v tématu dané místnosti.
Po prvních asi 50 minutách jsme se přesunuli do vyšších pater – muzeum se ukázalo jako docela velké, expozicí ze začátků lyžování skončilo pouze přízemí. Další prostory jsou věnovány například historii ochotnického divadla, místní hrají už 225 let a snad jen jednu sezonu vynechali, když město vyhořelo. Viděli jsme žakárový stroj na výrobu vzorů pro ornáty a šerpy a mnoho jiného. Nemá smysl vzpomínat na všechny oblasti, které dvouhodinový proud informací obsahoval, úžasné na výkladu bylo, že nenudil, i když pochopitelně energii odčerpával, někteří mensané už do druhého poschodí, kde byly převážně obrazy místních malířů, nevylezli. Na průvodci to však nebylo znát, nevšiml jsem si ani, že by se v průběhu výkladu jakkoli osvěžil. I já jsem odešel trochu unaven a uvítal, že zbytek procházky byl z časových důvodů zrušen, čekal nás oběd a přesun do IQ parku v Liberci.
Krakonoš, foto: Jiřina Vlková
Sbírka historických lyží, foto: Jiřina Vlková