Domů Věda a rozhovory Rychlé čtení – stručné seznámení

Rychlé čtení – stručné seznámení

Od Redakce

Výuka čtení ve škole zpravidla končí v okamžiku, kdy většina dětí umí hezky souvisle nahlas číst. Výuka rychlého čtení je vlastně učením navazujících schopností, které umožňují lépe pochopit proces čtení, vylepšit již existující návyky a zdokonalit čtení jako takové, protože pokud víme, co a jak děláme, můžeme to dělat lépe.

Výuka rychlého čtení vychází z přirozených vlastností těla a z biologického mechanismu čtení. První pokusy týkající se fyzické stránky čtecího procesu byly uskutečněny v roce 1878 francouzským oftalmologem Émilem Javalem. Ten zjistil, že při čtení se oko nepohybuje plynule, ale že se vždy asi na pětinu sekundy zastaví, mozek uloží, co vidí, a oko pak přeskočí na další část řádku. Zjistil také, že průměrný čtenář na jednu fixaci zachytí pět až deset písmen a dobrý čtenář jich může zachytit i více než dvacet.

Za počátky rychlého čtení jako takového se považuje první kurz, který byl v roce 1925 vyučován na Syracuse University v New Yorku. První kniha o rychlém čtení od Waltera B. Pitkina The Art of Rapid Reading vyšla v roce 1929. Vývoj metod výuky dále pokračoval a v 60. letech 20. století se v jednotlivých zemích začaly objevovat významné osobnosti, které bádaly a psaly vlastní knihy (např. manželé de Leeuwovi, Evelyn Woodová, Fraçois Richaudeau nebo Wolfgang Zielke). Mnohé z těchto metod se vyučují dodnes.

Rychlé čtení, jak už název napovídá, je převážně o co nejrychlejším zvládnutí textu. Podle většiny zdrojů je čtení rychlé už při 250 až 300 slovech za minutu. Jeho horní hranice je poněkud nejasná, protože zde se rychlé čtení začíná prolínat s „procházením“ a měnit se v „listování“. Rychlost ovšem není jediným kritériem rychlého čtení. Tím druhým je pochopení a zapamatování, přičemž obě tyto hodnoty by se rozhodně měly pohybovat nad 50 %. Při rychlém čtení není vyžadováno, aby si čtenář pamatoval každý detail a jednotlivé podrobnosti. Cílem je získat základní přehled o informacích v textu a jeho tematice.

Výuka rychlého čtení se soustředí na potlačování špatných čtenářských návyků a zdokonalování přirozeného procesu čtení. Mezi toto zdokonalování patří rozšiřování zrakového rozpětí, při kterém je oko trénováno, aby na jedno zastavení neboli fixaci dokázalo vnímat více znaků. Dále je to snižování počtu fixací na řádku, takže jeden řádek zabere při čtení méně času.

Mezi nežádoucí čtenářské návyky patří subvokalizace a regresivní pohyby oka v textu. Subvokalizace souvisí se čtením nahlas a probíhá ve chvíli, kdy slovo přečteme, a než se nám objeví v mysli jeho význam, představíme si jeho zvuk. Jedním z cílů rychlého čtení je přeskočení mezičlánku a přechod od textové podoby slova přímo k jeho významu. Dalším způsobem, jak zrychlit čtení, je omezení regresí, tedy nevracet se očima v textu zpět.

Rychlé čtení může někdo považovat za zbytečné nebo dokonce škodlivé – protože rychle číst musí mít za následek, že člověk nevnímá to, co čte, a i kdyby to vnímal, nedokáže si to zapamatovat. Jenže to je omyl. Rychlému čtení se dostává prostoru tam, kde je mnoho povinné četby a málo času. A i když je rychlost první věcí, kterou se budoucí čtenář naučí, ani zdaleka není tou poslední, kterou by měl umět. Protože rychlost bez porozumění je zbytečná.

 

Zdroje

  • PAPÍK, Richard. Naučte se číst! Praha: Grada, 1992. ISBN 80-85424-93-2.
  • RICHAUDEAU, François, M. GAQUELIN a F. GAQUELIN F. La methóde complète: Lecture rapide Richaudeau. Paris: Retz, c1984. ISBN 2-7256-0012-X
  • ZIELKE, Wolfgang. 1972. Čteme rychleji, čteme lépe. Praha: Institut řízení, 1972

 

Autor: Jana Krejčí

Zanechat komentář

+ 19 = 24

Mohlo by se vám líbit