Pokud je vám úvod povědomý, nemýlíte se. Snažíme se o asociaci na pořady typu „Chcete být milionářem?“, „Riskuj!“, „Pálí vám to?“, „Nejslabší! Máte padáka!“ … Tyto obecně velmi oblíbené pořady se tentokrát budeme snažit prozkoumat nikoliv z pohledu soutěžícího, ale z druhé strany barikády – pan Zbyněk Otáhal totiž více než deset let připravoval otázky do vědomostních soutěží a podílel se na jejich realizaci.
Zbyňku, jak jste se k přípravě otázek do soutěží dostal?
Už od svých třinácti let jsem připravoval pro spolužáky různé kvízové soutěže, nejdřív to bylo společně s kamarádem, pak jsme se rozdělili. Na gymnáziu jsem třídu pravidelně zásoboval kvízy, někteří spolužáci to brali, jiným jsem byl pro smích. Zhruba jednou za čtvrt roku jsem přinesl testík o dvaceti až čtyřiceti otázkách, pak jsem vyhodnocoval výsledky a to mě bavilo. Na vysoké škole (ČVUT) jsem s mým testováním neměl příliš úspěch, technicky zaměření spolužáci nebyli příliš soutěživí … Jiné to bylo na vojně, někteří důstojníci ČSLA si stále potřebovali něco dokazovat a já měl možnost si u nich udělat „oko“.
Co jste tam naměřil?
No, bylo to zajímavé. Byli asi tři nebo čtyři, které to zajímalo, zbytek se otestovat nenechal! Takže na vojně jsem s tím ještě trošku pracoval a pak nic. Sedm let klid. Potom přišla Nova s pořadem Risk, který byl později přejmenován na Riskuj! Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale jeden můj bývalý spolužák ze střední školy pracoval na Nově na dost vysoké pozici a byl to zrovna jeden z těch spolužáků, který byl rád, když jsem mu dával testy, protože byl dobrý. Doporučil mě, že bych mohl začít pracovat jako otázkový lektor, takže jsem v lednu 1995 dodal svoje první otázky. Postupem času se ukázalo, že otázky, které dělám já, se líbí, a dělal jsem pro Riskuj! až do roku 2005. Kolem roku 1999 přišel „Milionář“, dramaturg měl o mou spolupráci také zájem, takže jsem připravoval otázky i pro Milionáře. Mezitím ještě přišla soutěž „Nejslabší! Máte padáka!“, tu jsem také dělal. V roce 2003 ještě typově trochu odlišná soutěž „Pálí vám to?“ Tam se měla uhodnout slova, my museli vymyslet krátkou a vtipnou nápovědu. Tato soutěž šla asi dva roky. Od roku 2004 nebo 2005 to začalo najednou upadat, Nova začala nabízet divákům „hodnotnější“ pořady typu nekonečný seriál a hlavně reality show. Pro tyto pořady nebylo už potřeba otázkových lektorů, takže spolupráce usnula. Musím říci, že jsem to vždycky dělal jako vedlejší zaměstnání, tzn. doma po večerech a o víkendech.
Jaké bylo tedy vaše hlavní zaměstnání?
Pracoval jsem patnáct let na dvou různých pozicích u jedné německé obchodní firmy, teď pracuji pro jinou firmu.
Takže jste přípravu soutěží měl jako koníčka?
Ano, dělal jsem to vždy především pro zábavu (i když jsem za to byl placen) a bohužel teď, když to není, tak mně to dost chybí, takže si to nahrazuji jinými aktivitami, třeba tím, že hraji Scrabble, Kris Kros a jiné podobné slovní hry. Jak je člověk zvyklý něco vymýšlet, šrotovat … já už bez toho nemůžu být. Když jsem si to jednou – pouze rámcově – spočítal, došel jsem k závěru, že jsem během těch deseti let dodal do televize asi 25 000 otázek!
Kolik z nich se ve skutečnosti použilo, víte to?
Myslím si, že většina, to znamená, že určitě minimálně 20 000.
Musíte mít obrovský přehled z různých oborů, když jste byl schopný sestavit otázky z tak širokého spektra.
Když jsem začínal, to znamená v polovině devadesátých let, cítil jsem se dobře ve sportu, v zeměpisu, ve filmu a v aktuálním, současném dění. Mojí slabinou byla třeba biologie, medicína, historie, náboženství – to byly obory, do kterých jsem moc nezasahoval.
Měli jste rozdělené otázky podle oborů, tedy někteří autoři připravovali jenom některé obory?
Ze začátku to tak bylo, že se přijímali lektoři speciálně na obory. Bylo tam 20 až 30 lektorů, kteří to měli rozdělené podle témat. Někdo dělal hudbu, někdo historii, někdo zeměpis, někdo sport atd. Ale postupem času se to moc neosvědčilo a potom vykrystalizovalo jádro lektorů, kteří byli schopni ten pořad, třeba jeden díl Riskuj!, dodat jako komplet. To znamená soubor otázek ze šesti oborů prvního kola přes všeobecné druhé kolo až po finále, tedy celkem 81 otázek. To měla dramaturgie nejradši, protože s tím měla nejméně práce …
Takže vy jste dodal otázky, oni vybrali soutěžící a točilo se?
Co se týče výběru soutěžících, do toho jsem vůbec nezasahoval. To dělala produkce a já jsem byl podřízeným dramaturga, který měl na starosti správné vzezření otázek. Tým lektorů u Riskuj! měl ke konci už jen asi deset lidí. Přibližně jednou za měsíc se připravovaly tři pořady. Někteří to byli schopni vytvořit, někteří ne. Mohu s povděkem říci, že za těch 10 let jsem se toho spoustu naučil a dověděl, a když bylo potřeba, mohl jsem si ke konci troufnout i na jazykové a obsahové korektury, neboť se mi za tu dobu doma nashromáždila spousta odborné literatury na ověření správnosti. Byl jsem potom schopen už i vycítit, která otázka je dobrá a která je špatná, protože požadavky na otázky byly opravdu čím dál tím přísnější.
Myslíte, že na to měl vliv internet anebo jiná média, která umožňovala soutěžícím předem se připravit?
Internet určitě ano, ale hlavně ověřování správnosti. To si možná leckdo neuvědomuje, ale vymyslet otázku neznamená jen opsat z encyklopedie krátký text. Musela se dodržovat určitá pravidla. Měla to tedy být otázka jednoznačně položená, ověřitelná a taková, na kterou je jediná odpověď. A navíc, to si přáli na Nově, musela být otázka zároveň alespoň trochu zábavná a odpověď měla být lidem alespoň trochu známá. Chtěli, aby to sledovala co největší škála diváků. Mělo by to být něčím známé, aby si diváci řekli: „Jo, vlastně jo! To už jsem někde slyšel(a)!“ Co se týče časové náročnosti vytvoření jedné otázky, odhadoval bych to na cca 30 % času na vymyšlení a napsání otázky a 70 % na její takzvané „vypilování“ a ověření její správnosti.
Jak dlouho vám trvalo, než jste připravil soubor otázek?
To se nedá takto říct: vymyslete otázky. Otevřu encyklopedii a na libovolné straně tam vymyslím padesát otázek. Ano, byli i tací. Já jsem pracoval jiným způsobem, hodně jsem jezdil v autě, hodně jsem poslouchal rádio a pomocí diktafonu jsem si vždycky zaznamenal nápad a pak jsem ho rozvinul. Když jsem měl dělat otázky, tak jsem měl v diktafonu třeba padesát nápadů a ještě na papíře z domova třeba sto nebo více a ty jsem pak rozvíjel. Napadlo mě třeba nějaké netradiční slovo a to slovo jsem použil do otázky.
Pracoval jste víceméně s českými reáliemi, anebo jste čerpal i ze zahraničí, z cizích jazyků?
Všechno možné. V posledních letech jsem již měl záběr tak velký, že jsem byl schopný na jakékoliv téma vymyslet šest otázek, což byl u Riskuj! základní balíček v prvním kole.
Máte zpětnou vazbu, které okruhy byly mezi soutěžícími nejoblíbenější a které naopak nejméně oblíbené? Anebo které považovali za nejtěžší?
Já jsem se soutěžícími přišel do styku až poslední dva roky, protože to jsem pracoval i jako otázkový režisér, což spočívalo v mé přítomnosti při natáčení a větší zodpovědnosti za správnost otázek. Hlídal jsem, co se řeklo a co se neřeklo, řešily se občas i nějaké spory. Co se udělalo špatně, muselo se opravit na místě, pokud to šlo. Tam jsem vypozoroval, jak soutěžící reagují, ale bylo to strašně rozmanité. Vymyslel jsem pořad, myslel jsem, že je perfektní, že to diváky bude bavit, a pak tam přišli tři lidé, kteří zodpověděli třeba jenom pětinu otázek. A to bylo špatně.
Co se s tím pak dalo udělat? Nahradilo se to jiným dílem?
Už se to nechalo. Riskuj! byl pořad, který se vysílal každý všední den, takže když byl jeden pořad v týdnu nezábavný, musely být ostatní čtyři „koukatelné“ a tím se to vyrovnalo. Riskuj! byl typickým pořadem, který měl mezi diváky „stálou klientelu“, na Nově měli spočítané, že ho sleduje každý den v průměru kolem jednoho milionu diváků, což bylo na odpolední pořad hodně.
Jakým způsobem se z toho souboru otázek, co autoři dodali, otázky vybíraly?
U Riskuj! to bylo tak, že se sestavil soubor, který se připravil, natočil a v předem určený den se odvysílal. U Milionáře nevím, tam to bylo více hlídané, do zázemí jsem se nedostal, jenom jsem připravil otázky. Jestli to vybíral počítač, to nevím.
Jakou úlohu sehrává v soutěži moderátor, zasahuje do otázek aktivně? Například pokud soutěžící řekne: A a C jsou hloupost, rozhoduji se mezi B a D, má moderátor možnost v nápovědě 50 na 50 schválně nechat A a C?
Myslím, že moderátor a ani nikdo jiný toto nemohl ovlivnit. Podle mě nevěděl vůbec nic, jenom mu nechali přečíst ty otázky, co přijdou na řadu, aby mu to šlo dobře takzvaně „do pusy“. Co se týče správné odpovědi, tak to asi moderátor nevěděl, teda, pokud to nevěděl sám od sebe, ale ty informace neměl. Asi se obávali, že by to mohl mimoděk prozradit, aniž by chtěl. Já tomu vůbec nerozumím, proč Nova přestala Milionáře a Riskuj! vysílat. Milionář je například v Německu ve vysílání již nejméně dvanáct let a má stále velkou sledovanost.
Jakou úlohu tedy sehrával v soutěži moderátor, třeba u pořadu Nejslabší! Máte padáka! měl za úkol znervóznit soutěžící?
V „Padáku“ to měla moderátorka vyloženě v popisu práce, že musela být na soutěžící tvrdá. Otázky v Padáku měly být spíše lehčí, rychlá odpověď, žádné „vykecávání“. Kdo neodpověděl na relativně triviální otázku anebo odpověděl vtipně blbě, moderátorka to měla rozmáznout, trošku ho setřít.
Víte, jakým způsobem se vybírali soutěžící, třeba když někdo jako okruh zájmů uvedl sport, historii, tak mu schválně dali něco jiného?
Tak to byla absolutně náhoda. Někomu to vyloženě sedlo, vyhrál v Riskuj! třeba pět nebo osm pořadů za sebou a odvezl si třeba půl milionu anebo i více. U Milionáře to bylo hodně o štěstí, soustředit se v tu chvíli na tu správnou věc, dokázat dobře analyzovat a správně využít nápovědy. „Padák“ – to byla vyloženě jenom hra. Co se týče výběru soutěžících, v Riskuj! se dělal vstupní test, který byl hodně náročný. Já jsem ho také vymýšlel, připravil jsem asi pět anebo sedm vstupních testů a bylo to síto. Relativně dost těžké otázky a člověk, který se chtěl dostat před obrazovku, musel zhruba 60 % odpovědět správně. Každý rok se tam přihlásilo snad 5 – 10 tisíc lidí, z toho mohli vzít jen asi 600 nejlepších. Dost to připomínalo dnešní přijímací řízení na prestižní vysoké školy … Do Milionáře a Padáku se soutěžící přijímali na základě telefonátu, zodpovězení otázky a myslím, že se pak i losovalo.
Lze se na soutěž připravit anebo to nejde?
Ne, musí to být ve vás.
Člověk musí mít všeobecný přehled, rychle asi něco dostudovat předem nelze.
Přesně tak, musíte mít určitý základ ze školy a hodně se zajímat o věci, musíte znát současné dění, mít základ z literatury, z historie, zeměpisu, kultury, sportu, přírodních věd atd., atd. Měli jsme i hodně otázek z filmu a televize. Musíte mít schopnost kombinovat, zariskovat ve správnou chvíli, mít hráčské schopnosti a HODNĚ štěstí.
A zbavit se trémy při natáčení?
Tréma hraje také roli, ale ze své zkušenosti vím, že buďto to vím, anebo nevím. Také jsem párkrát soutěžil v televizi a stalo se mi, že jsem správně odpověděl na otázku, o které bych si v životě nemyslel, že ji vím. Někde to vyvstane, něco se sepne a povede se to. Jindy zase naopak člověk není schopen odpovědět na otázku úplně triviální, to se může stát i bez trémy.
Sledoval jste pak soutěže a odhadoval, jakou má který soutěžící naději na výhru?
Když jsem u natáčení nebyl a očekával jsem, že tam budou moje otázky, tak mě to lákalo. Byl jsem zvědavý, jak moje otázky dopadnou a jak na ně soutěžící budou reagovat.
Soutěží se zúčastnilo několik členů Mensy, lze mensana odlišit od „běžného soutěžícího“?
Dá se říct, že pokud je to člen Mensy, tak určitý základ má. Ale znám pár lidí, kteří jsou hodně inteligentní, ale vůbec nemají všeobecné znalosti. Jsou zaměřeni jenom na svůj obor a v tom vynikají.
Jak se určuje obtížnost otázky? Je na to exaktní postup? Kategorizují se otázky jinak než jen podle obtížnosti?
Určitě ano. Tvůrce otázek má za úkol dát návrh a dramaturg, popřípadě korektor to zkontroluje, jestli to odpovídá, protože každý lektor má jiná měřítka. Takže člověk musí najít optimální míru, aby ty otázky, které mají být lehké, nebyly úplně stupidní a ty těžké zase nezodpověditelné. U Milionáře byla daná obtížnost otázky, někdy se to moc nepovedlo, soutěžící opravdu vyhořel na lehké otázce. Myslím si, že v tomto měli dramaturgové dost rezervy, měli to lépe seřadit. Otázky, které lektoři dodávali pro Milionáře, byly v hromadě, například padesát nebo sto otázek, u každé byl navržen stupeň obtížnosti a pak si to dramaturgie seřazovala. My jako tvůrci otázek jsme řazení otázek nemohli ovlivnit.
Vznikly v soutěžích nějaké spory, které se pak dále řešily?
U Milionáře tři anebo čtyři docela velké spory, ale o tom bych nechtěl mluvit. Můžu naštěstí říct, že ani jedna z těch otázek, která spor vyvolala, nebyla moje. A s lektory, kteří dodali sporné otázky, obvykle nebyla obnovena spolupráce.
Řešily se spory na místě, anebo se muselo přikročit až k soudnímu sporu?
Dva nebo tři soudní spory tam byly, ale už je to dávno, to šlo mimo mě. Řešilo se také na místě, v Riskuj! se nám stalo, že prošla otázka nedomyšlená autorem a bohužel se na to ani při korektuře ani při závěrečném čtení nepřišlo. Řeknu příklad. Otázka zněla: Která dvě severočeská města spojuje tramvajová linka? Soutěžící odpověděl, že to je Most a Litvínov, moderátor řekl: „Ne, je to špatně, je to Liberec a Jablonec.“ Obojí je správně, samozřejmě.
Teď jsem zrovna nesoutěžila. (smích)
Já vás nechci zkoušet (smích), jenom ukazuji na příkladu, co se může stát.
A jak to tehdy dopadlo?
U tohoto konkrétního případu nevím, tehdy jsem ještě u natáčení nebyl. U Riskuj! se to řešilo tak, že byl soutěžící pozván znovu, když to nějak ovlivnilo jeho výsledek. Přestože byla pětiletá lhůta, kdy se mohl znovu přihlásit, tak mu dali možnost přijít například již po půl roce.
Jak se otázky ověřují?
Nejprve je potřeba najít dva zdroje, většinou to byly encyklopedie anebo odborné knihy, později spolehlivá internetová stránka. Vyhledat zdroje bylo poměrně časově náročné a někteří lektoři s tím měli vážně problém. Když přišel internet, bylo to trošku jednodušší, ale u odborných věcí taky není možno vždy na internet spoléhat. Jak ale třeba ověřit správnost textu lidové či populární písničky?
V lidové písničce jsou krajová specifika, nářeční slova …
Přesně tak. A otázky k písním byly u diváků velmi oblíbené.
Stalo se vám, že jste měl výbornou otázku a neměl jste k tomu žádné zdroje?
Mnohokrát.
To je škoda.
Napsal jsem k otázce poznámku „neověřeno“, bylo pak na dramaturgovi, zda to zařadil, či nikoli.
Kolik lidí zná soutěžní otázky před soutěží? Kromě autora a korektora.
U Milionáře dva, u Riskuj! tři.
Nemohl tam být možný únik vůči soutěžícím?
Pochybuji, že by se to kdy stalo.
Viděl jste film Slum Dock Millionare (Milionář z chatrče)? Co na něj říkáte?
Viděl, shodou okolností před pár týdny. Ten příběh se klidně mohl stát. Je možné, že člověk, aniž by byl jakkoli vzdělán, mohl zodpovědět patnáct otázek správně.
Bylo to podle vás dobré téma, anebo klišé?
Tematicky mě film samozřejmě velmi zajímal, ale nezdál se mi moc zábavný. Tedy v porovnání se soutěží samotnou, jak jsme na ni byli zvyklí v televizi.
Takže hollywoodské téma pro uspokojení většinových diváků?
Abych řekl pravdu, nerozumím tomu, jak tento film mohl vyhrát osm Oscarů.
Je vaším koníčkem i cestování?
Ano, cestuji rád, někdy na můj vkus až moc, ale to je dáno mým zaměstnáním. Navštívil jsem za svůj život přes čtyřicet zemí, a jestli se mě chcete zeptat, kde se mi nejvíce líbilo, tak to bylo doma v Česku.
Nedá mi to nezeptat se klasickou novinářskou otázkou: Máte nějaké veselé historky z natáčení?
Nebyl jsem osobně přítomen, ale jednu historku mi vyprávěli ti, kdo se účastnili onoho natáčení: Byla soutěž Riskuj!, kterou uváděl pan Rosák, a byla soutěž Milionář, kterou uváděl pan Čech. A v soutěži Riskuj! se stalo, že když se pan Rosák ptal vítěze, jestli půjde dál, anebo si nechá peníze, tak ten chudák vystresovaný stařík odpověděl: „Vezmu si raději peníze, pane Čechu!“
(smích)
A pan Rosák se moh … J
Ráda bych se teď zeptala na vaše členství v Mense, jste členem již od roku 1993, co bylo pro vás podnětem nechat se otestovat?
Jsem velmi soutěživý člověk a byla to pro mě určitá výzva. Na druhou stranu se nepovažuji za extra inteligentního, ale ten test mi tehdy mimořádně sednul. I to, co jsem neuměl, jsem správně odhadnul.
Neúčastníte se akcí, jste spícím členem. Jsou nějaké akce, které by vás případně mohly oslovit?
Velmi mě oslovil SIG Gurmán, ale nezúčastnil jsem se, protože se snažím zhubnout!
(smích)
Po ukončení záznamu jsme si mimo diktafon povídali ještě dlouho – pan Zbyněk mimo jiné uvedl jako zajímavost, že mnoho soutěžících v Riskuj! mělo povolání výpravčí. Vysvětluje si to tím, že výpravčí se možná trošku nudí a mají v práci dost času na další vzdělávání, mají čas studovat a hodně číst a prý byli tito soutěžící i poměrně úspěšní. Osobně jsem si myslela, že se do vědomostních soutěží hlásí hodně učitelů, ale překvapivě jich zas tak moc není. Jako na možném vysvětlení jsme se shodli na tom, že se asi obávají reakcí žáků a kolegů v případě neúspěchu anebo nevědomosti. Podle pana Zbyňka úspěch v soutěži nezávisí ani na titulech, někdy uspějí i soutěžící se základním vzděláním.
Pan Zbyněk Otáhal vydal knížku, sborník otázek a odpovědí z nejrůznějších oborů „1 000 otázek a odpovědí pro budoucí milionáře“, která je už ale bohužel rozebraná (vydalo nakladatelství Regia v roce 2001).
Pokud se také věnujete vědomostním soutěžím, rádi je sledujete, zúčastnili jste se jako soutěžící anebo prostě rádi zkoušíte své vědomosti anebo logické úvahy a odvození v různých souborech otázek, Zbyněk Otáhal nabízí možnost založení nové zájmové skupiny (SIG) právě na výše popsaná témata. V případě Vašeho zájmu se ozvěte na e-mail z.otahal (at) quick.cz.
Děkuji vám za rozhovor.