Lidský mozek je paradox. Na jedné straně jde o nejprozkoumanější orgán v lidském těle, dokážeme jej zobrazit do detailů, sledovat jeho aktivitu v reálném čase, operovat nádory uložené hluboko v jeho strukturách a pomocí elektrod ovlivňovat některé jeho funkce. Na straně druhé stále přesně nevíme, jak vzniká vědomí, kreativita nebo osobnost.
Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.
Od hledání ve tmě k přesné navigaci
Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.
Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.
Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.
Ne každý nález je potřeba léčit
To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.
Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.
Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.
Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.
Historie plná omylů a sny do budoucna
I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.
Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.
Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.
Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.
Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou