Domů Tvorba mensanů Rozhovor: Martina Bittnerová

Rozhovor: Martina Bittnerová

Od Eliška Anna Kubičková

Spisovatelka, lektorka a literární badatelka Martina Bittnerová (nar. 1975) se mnohokrát zúčastnila akcí, které pořádá SIG Literární tvorba, naposledy letos jako kmotra sbírky z poslední soutěže. Rádi bychom ji proto představili trochu víc, a to formou části rozhovoru, který poskytla před lety pro blog Lidových novin. Otázky kladla Eliška A. Kubičková, která pořídila i fotografie.

Martino, v životopise uvádíš, že jsi vystudovala Obchodní akademii. Chci se proto zeptat, v jakém roce jsi ji dokončila, a jestli jsi po škole pracovala alespoň nějakou dobu v původním oboru.

Dokončila jsem ji v roce 1994, což je opravdu poměrně dávno. Po škole jsem určitou dobu pracovala v oboru – bylo to způsobeno tím, že mi ve škole nešlo účetnictví a chtěla jsem si dokázat, že ho v praxi zvládnu. Nikdy mě ale tato práce nebavila a neuspokojovala. Nemám vztah k číslům a k penězům. Prostě účetní, která poslouchá Metallicu a nosí kroužky v nose, není tou pravou ozdobou, naopak mezi kolegyněmi dost ční. Pak jsem se raději stala kancelářskou silou v jiných oborech, ale ani tam jsem se svou živostí, upřímností a zájmy rozhodně nezapadala.

Kdy jsi přišla na myšlenku, že se chceš profesionálně věnovat literatuře?

Řekla bych, že na tu myšlenku jsem nepřišla vlastně nikdy. Dostala jsem se k tomu postupně, životním vývojem a sbíráním zkušeností. Nicméně už ve třetí třídě jsem prohlásila, že se chci stát spisovatelkou. Mí drazí spolužáci, z velké části dětičky z prominentních rodin (hovořím o době před rokem 1989), se tomu samozřejmě smáli. Přiznám se, že základní škola a sídliště Řepy jsou velkým mementem mého života a snažím se této lokalitě i vzpomínkám vyhýbat.

Máš nějaké rodinné předpoklady k umění? Věnoval se někdo z rodiny, alespoň amatérsky, umělecké činnosti?

Nemáme v rodině vyloženě spisovatele, herce nebo malíře. I když moje prababička napsala rukopisnou básnickou sbírku „Kterých se to týká“, která se nám v pozůstalosti zachovala. Ona tehdy reagovala na skutečnost, že se její láska nevrátila z bojišť první světové války. Můj prastrýc Karel Bittner byl pak archivářem a věnoval se vojenskému letectví a podílel se i na knihách z tohoto oboru. Moje sestra se věnovala určitou dobu klasickému zpěvu. Kdyby před pár lety nepřející lidé nenechali zavřít soukromou konzervatoř, mohla z ní vyrůst profesionální zpěvačka.

Vím, že máš vzdělání v oboru mediální komunikace a pedagogika volného času. Chci se proto zeptat, jestli jsi také navštěvovala nějaké kurzy zaměřené na tvůrčí literární práci a co si o takových kurzech myslíš. Dá se psaní naučit jako kterékoli jiné řemeslo?

Absolvovala jsem žurnalistický kurz, kurzy PR a mediální výchovy, ale že bych vyloženě chodila na tvůrčí psaní, to ne, tudíž jsem v tomto směru teorií nepolíbená. Ostatně psát jsem také začala spontánně, čili u mě se jedná o živelnou aktivitu. Základní pravidla při práci s textem znám a snažím se je dodržovat. Podle mého názoru se novinářské řemeslo naučit lze, ovšem na to ostatní je potřeba něco navíc – mít fantazii, nápady a pak hlavně schopnost vše zpracovat tak, aby to bylo čtivé. Jinak bychom se ale měli vzdělávat celý život a nezáleží na oboru činnosti.

Jeví se ti jako výhoda, že nejsi na psaní závislá, nebo bereš fakt, že musíš dělat i jinou práci, spíš jako omezení ve vlastní tvorbě?

Zcela na rovinu říkám, že bych se chtěla věnovat jenom psaní a besedám, protože jsem tvůrčí typ a nebudu si ve svém věku nalhávat, že by bylo báječné přes den účtovat a po večerech tvořit romány. Existuje však ještě jeden obor, který by mě bavil, a to organizace kulturních akcí. Bohužel sama jsem se léty praxe přesvědčila, že v našem prostředí se jedná opět spíše o nevýdělečnou aktivitu.

V badatelské práci jsi se zaměřila na osobnosti 19. století. Čím je právě tato doba pro tebe zajímavá?

Ta doba mi přijde nesmírně zajímavá z mnoha důvodů, i když pro spoustu lidí je zachování českého jazyka otázkou dost kontroverzní – pokud bychom mluvili německy, jsme okamžitě dnes „světovější“. Právě třeba v literatuře by pak autor dokázal oslovit mnohem širší jazykový trh. Přesto mám devatenácté století ráda, protože ti lidé něčemu věřili, něco se snažili změnit a vybudovat. Přijde mi to jako krásná protiváha současnosti, která je spíše destruktivní a velmi sobecká.

Máš nějaké vzory mezi autory? Je pro tebe nějaký spisovatel/spisovatelka takovou inspirací, že bys chtěla umět psát jako on/ona?

Chtěla bych umět psát romány jako Vladimír Páral. Vždycky jsem si přála se s ním setkat, ale to už se asi nepovede. Navíc bych ani neměla odvahu mu stisknout ruku. Ale jeho styl obdivuji. Pak mám moc ráda Viktora Dyka, kterému literární kritici vyčítali strohost. Nešel do psychologie postav, on jenom naznačoval. Dyk jednoduše nezapadal do škatulek, byl jiný. A já mám jinakost ráda.

Získala jsi různé ceny v literárních soutěžích. Myslíš si, že se dá vůbec umělecké dílo objektivně zhodnotit? A co si v této souvislosti myslíš o kritice?

Mně soutěže pomohly v tom, že jsem se mohla setkávat s lidmi, kteří píšou. Tím pro mě splnily důležitou úlohu. Ovšem jestli se dá umělecké dílo zhodnotit, nevím. Samozřejmě jsou jisté znaky, které by mělo mít, ale ostatní záleží na subjektivním vkusu hodnotitele. Navíc vysoce umělecká literatura se často nesetkává se zájmem čtenářů. I v devatenáctém století se velké oblibě těšila spíše zábavná literatura typu rytířských románů nebo románů stylově zapadajících do červené knihovny. V dnešní době hraje také větší roli finanční stránka věci.

Na otázku kritiky nedokážu odpovědět, protože jsem žádnou kritiku od kritika, která by byla pro mě poučná, prostě nedostala. A pokud někdo hodnotí přes mou knihu mou osobnost, aniž by mě znal, tak to pro mě žádná kritika není.

Máš nějaké autorské sny, o kterých víš, že by sis je chtěla určitě splnit, abys mohla být spokojená sama se sebou?

Přála bych si umět napsat něco tak silného, jako je Dykův Krysař.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů do další práce.

Zanechat komentář

88 − = 81

Mohlo by se vám líbit