Při hledání práce vycházela Kate Moffitt z toho, že většina lidí ani neví, co to Mensa je, takže si tohoto údaje nevšimne, a pokud je někdo, kdo hledá zaměstnance, sám mensan, poté jí členství může být k užitku, a proto jej v životopise uvedla. Posléze si najala HR poradce, aby jí s hledáním práce pomohl, a byla dost překvapena, když jí jako první věc poradil, aby ze svého účtu na LinkedIn i v jiných osobních údajích informace o členství v Mense a ostatních skupinách vymazala. Mj. proto, že za této situace může mít členství i negativní konotace (především: „Když jsi tak chytrá, jak to, že teda nemáš práci, heh?“). Kate vyzvala ostatní členy, aby se podělili o své zkušenosti.
Komentářů a příspěvků byla celá řada; pokud jste na LinkedIn, můžete si přečíst vše. Já bych namátkou zmínila pěkný názor jednoho z členů, že je třeba se zařídit podle situace: pokud v klidu hledám pracovní místo, které mi bude „sedět“, bude mě uspokojovat a má odpovídat mým schopnostem, je dobré členství zmínit. Pokud ale hledám něco (skoro to vyznělo až jako „cokoliv“) rychle kvůli finanční situaci, je dobré členství nezmiňovat.
V čem je tedy zakopaný pes? Proč se zaměstnavatelé mensanů bojí, resp. je nechtějí zaměstnávat? I k tomu se v diskusi vyjadřovali (v jednom případě i s odkazem na nejmenovanou studii). Jen namátkou uvedu pár názorů, které se objevily: mensané se špatně zařazují do kolektivu, nerespektují hierarchii, obtížně se s nimi jedná, jsou arogantní, asociální, chytrolíni a prudiči.
Mým úkolem bylo shrnout fakta z diskuse, a ne uvádět své názory, ale zde bych si dovolila uvést, že mi tento názor zavání „velkým korporátem“, protože si neumím představit, že by společnosti hledající dobrého jaderného fyzika nebo IT technika členství v Mense vadilo… Nebo že by to byla jen ta pověstná „jealousy, the green-eyed monster”? Moje dcera zmínila členství v Mense, když pracovala jako student v jedné advokátní kanceláři, a pak jí to bylo zlomyslně připomínáno, zejména když byla poslána něco nakopírovat nebo naskenovat. U mě v práci se chtělo nechat otestovat 10 lidí, a když přijel pan Fořtík, na poslední chvíli všichni odřekli kvůli „urgentní práci“. Ani nevíte, jak mi bylo trapně… Zůstaneme-li na osobní rovině, všimla jsem si, že řada lidí se bojí pravdy (zejména o sobě) stejnou měrou, jakou se bojí smrti, takže na testy by je nikdo nedostal, ačkoliv jsou pevně přesvědčeni o tom, že jsou hrozně chytří. Ale zmíníte-li členství, budou vám hned dokazovat, že oni jsou také velice inteligentní, ale na testy nepůjdou, protože … Ale nezapomenou občas vystrčit jedovatý osten a „rejpnout si“.
Neztotožňuji se ani s příliš generalizujícími závěry o vlastnostech mensanů a jejich špatné integraci – jako by inteligence byla jen jedinou složkou osobnosti. Divím se, že HR manažeři a „headhunteři“ nepoužívají např. test vycházející z jungovské typologie (http://www.humanmetrics.com/cgi-win/jtypes2.asp) – dělala ho v mém okolí již spousta lidí a zatím jsem neslyšela, že by výsledky na někoho „nepasovaly“. Výsledky testu napoví nejen o tom, jaká je kdo osobnost, ale i o vhodnosti pro určitý druh práce.
Na pracovní úrovni si myslím, že zcela platí tzv. Peterův princip (viz mj. http://kovanda.blog.tyden.cz/clanky/3721/proc-vladnou-a-sefuji-neschopni.html). A kdo z neschopných by se chtěl obklopit chytrými a schopnými, že…
Tolik stručně můj názor.
A jaké jsou Vaše zkušenosti a názory? Napište na redakce@mensa.cz. Uzávěrka je 6. 11., nejzajímavější příspěvek nebo příspěvky odměníme drobností z mensashop.cz.