Domů Věda a rozhovory Mensantrop: Maggie Lee

Mensantrop: Maggie Lee

Od HOnza Koudelka

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

V osmém díle jsem si povídal s Maggie Lee, kanadskou mensankou z Hongkongu žijící v Bangkoku, zakladatelkou facebookové skupiny „Mensans for Sustainability“, podle jejích slov „vědkyní proměněnou v ochránkyni přírody“, která na TEDx přednášela o tom, jak můžeme všichni změnou svých drobných návyků významně ovlivnit naše životní prostředí.


Maggie, ve svém profilu v Mensa píšeš, že jsi Kanaďanka z Hongkongu. Můžeš vysvětlit, co to znamená?

Lidé obvykle nemluví o rodném městě, zmiňují zemi. Já jsem se narodila na jediném místě na světě, které mělo stanovenou expiraci. Hongkong měl původně jako termín konce své samostatné existence stanoven rok 1997, loni o svou autonomii přišel definitivně. Trvalo to trochu déle, než se návrat Hongkongu Číně uskutečnil, ale teď už je to oficiální. Já jsem vyrostla v Kanadě, protože jsme domov v Hongkongu museli opustit, ale opravdu doufám, že zůstane navždy relevantní, proto vždycky zdůrazňuji, že jsem z Hongkongu. V současné době žiji v Bangkoku, ale moji přátelé a všichni, se kterými jsem vyrůstala, jsou buď ve Vancouveru, nebo v Hongkongu.

Do Mensy jsi vstoupila asi před čtyřmi lety, že? Co tě přesvědčilo?

Můj bývalý přítel neměl žádné koníčky, ale chtěl hrát deskové hry. Při hledání lidí, kteří by s ním v Singapuru mohli deskové hry hrát, jsem narazila na Mensu, což tam byl takový obskurní klub vysokého IQ, ale deskové hry brali velmi vážně. Zjistila jsem, že abych se do klubu dostala, musím složit test. Tak přesně to jsem udělala.

Našla jsi v členství v Mense nějakou výhodu pro sebe?

Nadchly mě EMAGy, otevírají mi oči a dostanu se díky nim na místa, kam by mě dříve ani nenapadlo jet. Velmi mě baví potkávat evropské mensany, hlavně proto, že mají hodně bohaté znalosti a velmi odlišný pohled na věc. Já vyrostla v Severní Americe a můj domov je v Asii, takže už mám poměrně dost přirozených sociálních sítí kontaktů. Ale evropská setkání Mensy jsou pro mě obzvlášť zajímavá, protože jejich kultury jsou o dost jiné.

Na tvých webových stránkách jsem se dočetl, že jsi navštívila již 52 zemí. Která tě nejvíc zaujala?

To je opravdu těžké říct, protože každé místo je jedinečné. Ale Japonsko mi vždycky přijde jako jedna z těch velmi zvláštních zemí, které naprosto vyčnívají. Všechno je tam jiné. I když má spoustu kulturních podobností s čínsky mluvícími zeměmi, stejně většinou přesahuje mé nejbujnější představy.

A do které země, kde jsi ještě nebyla, se asi nejvíce těšíš?

Myslím, že jsou dvě, Bhútán a Pitcairnův ostrov. Navštívit Bhútán je sice trochu drahé, ale je to první uhlíkově negativní země na světě, a Pitcairnův ostrov je nejodlehlejší místo na Zemi, které je obydlené lidmi. Žije tam jen asi 50 obyvatel.

Ty jsi svou pracovní kariéru zahájila v potravinářském průmyslu, je to tak?

Nejdřív jsem rok učila angličtinu v Japonsku, ale pak jsem začala pracovat v potravinářském průmyslu, protože to je obor, který jsem vystudovala. Nejdřív jsem pracovala pro hamburgerové řetězce v Hongkongu. To jsou vlastně potravinářské služby, ne výroba potravin. Byla jsem prostě člověk na plný úvazek, který obracel hamburgery a roznášel jídla.

Takže svou kvalifikaci jsi tam nevyužila?

Ani ne. Jen tu část o bezpečnosti potravin, protože jsme se učili o otravách spojených s vařeným a nevařeným jídlem. Pak jsem šla do společnosti AEON, kde jsem měla na starosti zajištění kvality a kontrolu potravin. Po dokončení studia jsem přešla do Nestlé, kde už jsem se zabývala regulacemi a vědou. Také jsem pracovala v oblasti zajištění kvality. Nestlé byl konečně začátek mé profesní kariéry v oblasti potravinářství a regulace. Odtud jsem přešla do společnosti Procter & Gamble, kde jsem nastoupila na šestiletou stáž ve výzkumu a vývoji. To zahrnovalo technické a regulační aspekty uvádění výrobků na trh a také trochu bezpečnosti a udržitelnosti.

Tam ses tedy začala hlouběji zabývat udržitelností. Co bylo tím impulsem?

Než jsem se začala udržitelnosti věnovat profesionálně na plný úvazek, několikrát jsem si uvědomila, že naše výrobky mají obrovský dopad na planetu. Poprvé to bylo, když jsem dělala audit na jatkách na hovězí farmě. Nevadila mi ani tak ta krutost. Šlo spíše o spotřebu krmiva a pitné vody, stejně jako o uhlíkovou stopu spojenou se vším kolem produkce hovězího masa. Měla jsem o tom i přednášku na TEDu a rozhodla jsem se, že kvůli tomu, jak zatěžuje životní prostředí, nebudu maso vůbec jíst.

Pak mě také šokovalo, když jsem si uvědomila, že rychloobrátkové zboží nemá žádnou vazbu na nakládání s odpady. Když si koupíš prací prášek nebo mýdlo, čekal bys, že výrobci nějak koordinují svou činnost s místními samosprávami nebo vládou, aby všechny chemikálie, které se ti dostanou do vany, záchodu nebo popelnice, nějak zpracovali. Ale žádná taková koordinace neexistuje. Životní prostředí to prostě musí spolknout.

Pokusila jsem se v rámci P & G vytvořit tým pro udržitelnost a jsem moc ráda, že mi to umožnili, dokonce byli za tento druh „podnikání uvnitř podniku“ rádi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že kdybych vystoupila z krabice, mohla bych na ni tlačit zvenčí mnohem efektivněji, než když v ní sedím. Přesně jako kočka. Kočky mají krabice opravdu rády. Rády sedí v krabici. Ale představ si kočku, která sedí v krabici a všemožně se vrtí, aby se krabice pohnula. Je to opravdu obtížné. Proč nevyleze z krabice a nepostrčí ji zvenčí? A tak jsem po šesti letech odešla z Procter & Gamble a nastoupila jsem do WWF, Světového fondu na ochranu přírody, jedné z největších nevládních ekologických organizací na světě. Tam s velkým nadšením vytvářejí konkrétní řešení, místo aby byli jen hlídacím psem. Začala jsem tam pracovat jako manažer pro transformaci trhu a vytvářela řešení pro firmy.

Než člověk firmě něco skutečně navrhne, musí pochopit, jak firmy fungují. Většinou to totiž není o tom, že by o ekologii nikdy nepřemýšlely. Přemýšlely o tom, ale prostě mají pocit, že udržitelnější řešení není finančně atraktivní. S WWF jsem pracovala v Singapuru a byla to zatím nejlepší léta mého života, kdy jsem vytvářela řešení a úzce spolupracovala s podniky, viděla, jak se transformují, jak se zavazují ke strategiím, které jsou lepší pro životní prostředí.

Po dvou letech jsem se musela se svým tehdejším snoubencem a nyní manželem přestěhovat do Bangkoku. Opustila jsem tedy WWF a odešla pracovat do Organizace spojených národů v rámci Programu OSN pro životní prostředí. Měla jsem na starosti regionální iniciativu sponzorovanou švédskou vládou, která měla velmi rozsáhlý plán pro Thajsko, Vietnam, Indonésii, Filipíny, Malajsii a Kambodžu. Týkala se především odpadků v mořích. Jak vlastně nakládat s plasty, aby se z nich nestaly mořské odpadky? A co se stane, když mořský odpad vznikne? Jak ho odhalíme? Jak ho zvládneme? Jak ho z životního prostředí odstraníme?

Tam se mi podařilo setkat se s mnoha zainteresovanými stranami a jednou z nich byl i můj současný zaměstnavatel Verra. Zpracovávali a vydávali uhlíkové kredity, ale také vytvořili velmi dobrý standard pro plasty. Chtěla jsem vytvořit něco podobného, ale nepodařilo se mi to. Napsala jsem poměrně dost článků, které byly publikovány v akademických časopisech, o tom, jak by měl komerční sektor plastové kredity využívat. Tak jsem nakonec pro Verru začala pracovat na plný úvazek.
Kromě toho ještě zastávám zase další pozici ve WWF, tentokrát v oblasti mořských potravin, což je úplně něco jiného, ale obojí to souvisí se standardy. Sepisujeme, co by lidé měli dělat, pokud jde o mořské plody a plasty. Mám pocit, že to je to, co svět potřebuje, více standardů. Potřebujeme najít způsob, aby to lidé mohli hlásit, aby o tom výrobci mohli mluvit s vládami.

Na svých webových stránkách zmiňuješ pescetariánství. Jseš tedy pescetarián?

Zdaleka nejsem vegan, ale pokud nemohu najít vegetariánské jídlo, volím mořské plody a ryby, protože patří mezi bílkoviny s nižší uhlíkovou stopou. Navíc v Asii je jen velmi málo veganských nebo vegetariánských jídel, hlavně v zemích, jako je Japonsko nebo Thajsko.

Myslíš, že by naše oceány v budoucnu zvládly vyprodukovat dostatek mořských produktů, aby se každý mohl stát pescatariánem?

Udržitelná akvakultura je v současné době docela slibná, zejména pokud jde o sledovatelnou a udržitelnou potravu z hmyzích bílkovin (například z larev bráněnek). Z hlediska zdrojů je podíl živin (množství živin v 1 kg jedlého mořského produktu) velmi vysoký a relativně udržitelný.

Domníváš se, že to, co jíme, je jedním z nejvlivnějších návyků, které máme?

To, co jíme, je pro přežití naší planety velmi důležité. Další část je to, co nejíme. Plýtvání potravinami je v současnosti jedním z ekologických problémů, které produkují nejvíce oxidu uhličitého, samozřejmě kromě výroby energie. Takže je tu výroba energie, pak doprava, a třetím problémem je plýtvání potravinami. Pokud vyhodnotíš jeho uhlíkové emise jako celek, je to vlastně na úrovni země, a ne ledajaké. Spojené státy jsou jako země největším emitentem uhlíku na světě. Pak tu máme Čínu a pak tu máme potravinový odpad. A tím to nekončí, musíme s ním nakládat a uvolňují se z něj další škodlivé látky, jako třeba metan.

Mnoho z nás má pocit, že pracujeme velmi tvrdě a trávíme hodně času v kanceláři. Možná někdy i vydržíme bolest a únavu, abychom vydělali peníze pro své rodiny, pro sebe. I proto chceme vlastně žít trochu luxusně, že? Když jsme bohatí, chceme utrácet peníze. Chceme si toho hodně koupit. Chceme větší domy, lepší auta. Ale kdo nakonec platí účty? Životní prostředí. Na životní prostředí skoro nikdy nemyslíme, protože přece pracujeme nejtvrději. Musíme o tom ale začít přemýšlet jako lidské bytosti. Musíme si vybudovat návyk přemýšlet o tom, jaké důsledky má naše jednání pro životní prostředí.

Pro širokou veřejnost je velmi těžké najít spolehlivé informace o tom, jak správně vyhodnotit, co má jaký dopad na životní prostředí. Jak jsi to zjistila ty a jak se to může dozvědět široká veřejnost?

To je vlastně velmi dobrá otázka. Když jdeš do obchodu, přesně víš, kolik musíš za zboží zaplatit. Říká se tomu cenovka. My ale na nic, včetně zboží a služeb, nemáme něco jako environmentální cenovku. Máme teď nutriční etikety, a ty se objevily teprve před deseti, patnácti lety. Není to tak stará záležitost. Dřív jsme ani nevěděli, co potraviny dělají s naším tělem. Pokud jde o životní prostředí, neexistuje nic takového jako jeden dopad, protože máš emise uhlíku, odpad, spotřebu energie, náklady na biologickou rozmanitost.

Když jíš určitý druh ryb, nevíš, že třeba rybáři vyloví s rybami i želvy, které pak prostě umírají. O tomto vedlejším úlovku se nedozvíš. Ztrácí se to někde v procesu, protože to nevidíš jako konečný produkt. Hodně z těchto věcí se nyní objevuje v dokumentárních filmech. Tleskám jim, že na tyto problémy upozorňují. Je to o zjišťování informací. Pokud tě to nezajímá, nikdo ti to neukáže. Myslím, že teď jde spíš o spotřebitelský aktivismus. Máme internet a ten je nejlepším médiem pro zveličení jakéhokoli typu problému. Je to nejlepší způsob, jak vyjádřit své stížnosti.

A myslím, že to může jít oběma směry. Třeba odpůrci očkování. Celá tahle myšlenka také vznikla a rozšířila se díky internetu. Pořád si ale myslím, že je to v jistém smyslu dobré, protože lidé alespoň přemýšlejí, i když třeba přemýšlejí o konspiraci, která možná není pravdivá, ale alespoň přemýšlejí o tom, co nám ty velké korporace přinášejí. Pracovala jsem pro jednoho velmi svědomitého a ekologicky zodpovědného výrobce, ale ne každá korporace je taková, takže se musíme naučit rozhodovat třeba podle hodnocení, která zveřejňují hlídací organizace.

Co si myslíš, že je lékem na globální hlad?

Úplný obrat o 180 stupňů. Pandemie nás naučila, jak můžeme žít úplně jinak, lidské tělo a lidský duch jsou velmi houževnaté a tvárné. Když se do toho pustíme, dokážeme to. Svět nemůže vydržet neomezený růst. Měli bychom se zaměřit na plánovaný růst a přestat si navzájem konkurovat. Dnes země soutěží o to, kdo bude jedničkou. Musíme zvýšit HDP o tolik a tolik procent.

To je v širším pohledu dost nesmyslné. Teprve, až si budeme moci dovolit skutečně říci, že uděláme obrat, tak budeme mít lék.
Mám na mysli hospodářský růst. Růst HDP na obyvatele nemůžeme udržet tak dlouho. Nemůžeme prostě brát planetě tolik zdrojů, aniž bychom mysleli na důsledky. Teď máme velmi dobrý maják, kterým je problém s odpady. Produkujeme tolik odpadu, který se hromadí, že si s ním ani neumíme poradit. Jaké jsou důsledky z hlediska energie na zpracování a emisí z logistiky? Nic z toho není zohledněno. Díváme se jen na drsný fakt, že je to jako mrtvoly lidí, které jsme zabili. Ani s tím si neumíme poradit, takže je to dobrý důkaz, kolik toho produkujeme a spotřebováváme.

Stejně jako Earth Overshoot Day. To je pomyslný den v roce, kdy spotřebujeme více, než kolik je svět schopen vyprodukovat za celý kalendářní rok. Začínáme tedy 1. ledna a v den, kdy naše spotřeba přírodních zdrojů dosáhne stejného množství, jaké Země vyprodukuje za celý rok, to je „overshoot day“. Letos připadá na 29. července. V Indonésii je tento den stále v prosinci, protože spotřebovávají tak málo, že vlastně odebírají jen trochu zdrojů z příštího roku. V Hongkongu je nyní „overshoot day“ v březnu. V Lucembursku je to v únoru. To znamená, že lidé v Lucembursku spotřebovávají tolik, že v únoru už spotřebovali vše, co mohli v daném roce vyprodukovat. Ale myslí si, že jsou bohatí, a proto si to mohou dovolit. Takže Earth Overshoot Day je skutečně velmi střízlivou připomínkou toho, že tento typ růstu už nemůžeme udržet.

Kdyby sis musela vybrat jen jeden ze svých současných projektů, ve kterém bys mohla pokračovat, který by to byl?

Vybrala bych si širší téma environmentálních standardů. Mnoho lidí chce dělat správné věci, ale nemají technické vzdělání, a tudíž ani prozíravost, aby se mohli správně rozhodovat ve prospěch životního prostředí. Ten obrat nemohou zařídit ekologové, musí to být politici a osoby s rozhodovací pravomocí jednotlivých zemí. To vlády rozhodují o konečném osudu světa, jeho zemí a lidí. Když se včas rozhodnou upřednostnit životní prostředí, můžeme devastaci zvrátit.

Změnit své drobné návyky může každý, nejenom mensané, stačí chtít. Co bychom ale jako mensané mohli udělat navíc, abychom využili své vysoké IQ a pomohli životnímu prostředí ještě více než těch zbývajících 98 % lidí?

Měli bychom využít schopnosti, které jsou našimi nejsilnějšími stránkami – pro někoho to může být logika, pro někoho strategie – a pracovat na jednom jediném cíli ve prospěch planety a/nebo lidstva. Klíčem je soustředit se a vytrvat.

Odkazy na informace o Maggie a jejích projektech:

Maggiiny webové stránky: ecofriendleemaggie.com
Maggiin profil na LinkedIn: linkedin.com/in/maggiekk
Maggiina přednáška na TEDx: youtu.be/pPuIPGPzCJk
Facebooková skupina Mensans for Sustainability: mensa.click/j7
Sledovatelnost mořských produktů: traceability-dialogue.org
Odpadky v mořích: sea-circular.org
Záchrana divoké přírody prostřednictvím hry: wildchain.io
Standardy Verra: mensa.click/j8
Program OSN pro životní prostředí: www.unep.org
Earth Overshoot Day: www.overshootday.org
Overshoot Day Hongkongu: mensa.click/j9

Zanechat komentář

88 − 87 =

Mohlo by se vám líbit