377
Jedu noční tramvají a snažím se popsat vše, co vidím.
Sleduji ty odlesky světel, ty stíny v protisměru.
Auta a chodci. Všechno někam směřuje. Zrovna v téhle tramvaji, která se již poměrně rychle a taky s určitou samozřejmostí pohybuje městem, si však připadám, jako když jsem stále na tom samém místě. Jako když se nic mou přítomností nemění. A začínám tomu věřit. Jedu v té tramvaji jen tak, aniž by mě zajímala nějaká zastávka. Tam, kam chci, nejede.
Vystupuji hned, jak spatřím řeku. Jistota, která zaplavila tenkrát tohle místo. Masa burácející vody se stejnou teplotou odnáší vše, co do ní vstoupí, daleko do moře, kde se to ztratí.
Jen jedno místo na světě teď poznávám,
jen jedno místo na světě teď znám, only one place…