Když jsem posílala do redakce pro mensany malou pozvánku jak se pobavit a trochu „zopáknout“ ty zdánlivě nezajímavé události školního dějepisu, došel mi zpět zajímavý návrh. Napiš spíš o tom, co děláš. Chce to v časopise i trochu humanitního ducha.
Také vás vždycky zajímalo, proč se kostýmy z historických filmů ve všech detailech tak docela neshodují s historickými obrazy? A jak se v šatech, o kterých vám klidně průvodce na zámku bude tvrdit, že měly 30 kilo, dalo vůbec existovat? Mě též!
Na to, jak vypadali naši předkové, odpovídá biologická antropologie společně s dějinami odívání. Zatímco biologičtí antropologové bývají prezentováni veřejnosti jako vážení výzkumníci s velmi náročnou prací, druhá skupina bývá leckdy řazena právě k uměleckým profesím, jako jsou návrháři či kostyméři. Málokdo si představí, že ke zkoumání dějin oděvu a textilu potřebujete velmi širokou paletu vědeckých metod od fyzikálních přes chemické až k historickému bádání. A to vše k zodpovězení otázek o jednom jediném předmětu nebo textilním fragmentu.
Co je na tom tak složitého, ptáte se, když hrady a zámky jsou přeplněné obrazy s portréty, na kterých si přeci každý může prohlédnout, jak to vypadalo. Ale takové oděvy nosila v Čechách (až na některé výjimky velmi bohatých měšťanů, kteří vlastnili třeba několik domů a majetek srovnatelný se šlechtickými rody) jen šlechta. Na portrétech bývají také většinou zobrazeny oděvy slavnostní, které nebyly nošeny zcela běžně, ale jen pro vybrané příležitosti. Když si pak uvědomíte množství proměnných, které vám do takové vize zasahují, nezdá se vám obraz tvořený reprezentativními portréty a historickými filmy tak jasný. Navíc lidé mají představu, jak radostné a pozitivní musí naše bádání být. Vždyť pořád pracujeme s tak krásnými věcmi!
Informace skládáme ze tří základních oblastí historických pramenů. První velkou skupinou jsou vizuální informace z obrazových médií, což jsou jakákoliv vyobrazení oblečených lidských figur. Mimo krásných a umělecky cenných portrétů to jsou ale třeba také sochy, ilustrace v knihách, figurální náhrobky a náhrobníky, tj. plasticky vyvedené náhrobní kameny, nebo epitafy, obrazy určené jako vzpomínka na zemřelého či zemřelé, což už ovšem trochu narušuje představu o krásné práci s uměleckými skvosty. Mezi méně obvyklé typy obrazových pramenů patří třeba také malovaný nábytek zdobený lidskými figurami nebo skleněné vitráže v oknech. Podle účelu se pak dá určit, zda byly malovány podle skutečných osob, anebo představují ideální dobovou vizi na požadovaný vzhled – dobový ideál krásy.
Druhým zdrojem informací jsou historické texty. Pro historii oděvu jsou však důležité jakékoliv texty – nejen krásná literatura nebo listiny stvrzující politická rozhodnutí. Hledáme informace o cenách jednotlivých oděvů nebo třeba šperků a obuvi provedené například v dlouhých zápisech položek a čísel u tzv. hospodářských pramenů. Hledáme zápisy inventářů měšťanských nebo šlechtických domácností, které se zapisovaly velmi často společně se závětí nebo po úmrtí majitele. Jen v umělecké literatuře opět nacházíme popisy ideálních mužů a žen v souladu s tím, jak si naši předkové představovali fyzickou krásu včetně oděvu.
A poslední velkou oblastí jsou samotné dochované textilie a oděvy, kterých je velmi málo, protože jsou velmi náchylné na uložení. Když věc ztratí svojí užitnou hodnotu, vyhodíte spíše staré šaty než starý obraz. Kompletních dochovaných oděvů je i v rámci Evropy velmi málo, pokud se budeme bavit na příklad o období středověku nebo renesance. I v takových případech to bývají často oděvy zemřelých, kterými byli vybaveni na svou poslední cestu. Kuriózně také působí určitě i oděvy, které si někdo schoval například z toho důvodu, že právě v této košili nebo kabátě byl někdo zabit. V Anglii takhle mají schovánu košili krále Karla I. Stuarta z jeho popravy. U dochovaného textilu nás zajímá, jak byl vyroben nebo čím byl nabarven, což vyžaduje pestrou škálu laboratorních metod. Jeden odborný článek na téma dějin odívání pak můžete zpracovávat několik let, kdy procházíte velké množství naprosto nesourodého materiálu, který v některých ohledech působí dost depresivně (Nikdy nezapomenu na kolegovu poznámku při popisování historických hraček a dětských šatiček: „Také ti přijde strašné, že jsou to věci dětí, které už dávno vyrostly a zemřely?“).
Abych alespoň část nabytých poznatků mohla prakticky zúročit, věnuji se mimo svoji teoretickou práci ve volném čase ještě experimentování. Vlastně za tuto činnost může pan prof. Jílek, který z legrace prohodil, že by bylo hezké můj teoretický text doplnit nějakou praktickou ukázkou, třeba modelem. Pravděpodobně nečekal, že se bude jednat o model v měřítku 1:1 z textilu a skutečných historických střihů. Vytvořit slušně vypadající model je zdlouhavá a náročná práce, která vyžaduje časové a finanční oběti. Odměnou jsou ale šaty, ve kterých můžete skutečně chodit a vyzkoušet si, jaké je to pohybovat se třeba v korzetu a vlečce o délce jeden a půl metru. Práce na takových modelech zabere od několika měsíců klidně až po několik let.
Jednak nemám k dispozici celou krejčovskou dílnu s několika tovaryši, kteří by mi jednotlivé úkony trochu usnadnili, a jednak vše musím vtěsnat do běžného života 21. století. Také shánění vhodných materiálů je věc náhody. Vhodné látky sháním od Čech po Indii a Čínu. (Ale také jsem měla na měsíc půjčený vzorník látek, který mi přátelé vezli ze Saudské Arábie.) Velké množství detailů se musí udělat v ruce už od jednotlivých prvků, jako jsou na příklad knoflíky. Prostě vezmete korálek, jehlu a hedvábnou niť a půl hodiny „motáte“ jeden knoflík, což následně děláte klidně týden, protože na konkrétním oděvu je jich potřeba klidně 30, 40 … ale už jsem jich dělala i 60. Rozhodující jsou i takové detaily jako lemovky nebo stužky. Stužka, kterou používali ve středověku, vypadala o dost odlišně než ty, co koupíte dnes. A čím víc detailů znáte, tím jste na sebe náročnější a na svoje výtvory přísnější. Z počátku jsem si v některých prvcích ještě vypomáhala šicím strojem, ale u výstavních modelů zpracovávám ručně úplně všechno včetně těch detailů, které ve výsledku nevidíte.
Proč to vlastně všechno dělám? Ráda bych tím změnila pohled veřejnosti na naše předky, protože mezi lidmi stále kolují mylné představy a dezinterpretace dané touhou některých průvodců či novinářů ukazovat jen historické senzace a bizarnosti. Posledních pár let mnou experimentálně zhotovené modely nezahálely někde doma ve skříni, ale putovaly po výstavách po celé republice. Pro návštěvníky bylo velmi nezvyklé prohlédnout si „kostýmy“, které byly vyrobené do posledního knoflíčku ručně. Tedy, vyjma látek. Metr ručně tkané hedvábné látky, jaké se dělaly například v 16. století, vás může přijít až na 20 tisíc korun. Podle reakcí, které se pak objevovaly v návštěvnických knihách, se lidé velmi často zamýšleli, jak vše pro nás tak přirozené je vlastně nákladné a pracné.
Za tu dobu, co s historickými střihy a technikami experimentuji (a už je to víc jak 15 let), jsem se tím mohla podílet na mnoha výstavách a dalších projektech. Některé informace jsem popularizační formou sdílela na internetu, aby je mohli využít lidé, pro které je historie oblíbený koníček, v čemž omezenou formou stále pokračuji dodnes. A pokud budete mít cestu kolem hradu Velhartice, přijďte se podívat na výstavu. Kromě modelů oděvů tam máme i docela zajímavé pracovní listy pro děti z dílny dvou plzeňských mensanek…