O programu SIGHT jsem se dozvěděl zhruba před sedmi lety, jen chvíli po mém vstupu do Mensy ČR. Hned od začátku mi právě SIGHT přišel jako jeden z nejlepších benefitů členství, a proto jsem o něm se zaujetím často vyprávěl i svým známým.Na podzim loňského roku jsem se rozhodl splnit si svůj dlouholetý sen a navštívit Japonsko. Jelikož jsem jel sám, na celý měsíc, na vlastní pěst, jen s batohem na zádech, každá dobrá rada mi tehdy přišla vhod. Využít SIGHTu se tedy doslova nabízelo!
Napsal jsem Zuzaně Polákové, místní koordinátorce a ta mě odkázala přímo na koordinátora v Japonsku a potvrdila členství v Mensa ČR. Na stránkách Mensy země vycházejícího slunce jsem publikoval svou cestu a doufal, že se mi někdo ozve.
Byl jsem opravdu překvapen, když si mě hned o dva dny později přidal na facebooku člověk jménem 吴承泽 (později mi sám navrhnul, abych mu říkal jednoduše „Go“).
Bez zaváhání mě přivítal v japonské Mense a ochotně nabídnul, že se mnou velmi rád projde jeho oblíbená místa v Tokiu. Obratem jsem mu tedy poslal datum mého příletu a on souhlasil, že mě vyzvedne na letišti. Až do dne mého odletu jsem od něj nedostal jedinou zprávu. Naštěstí svůj slib dodržel a čekal na letišti přesně tak, jak jsme se domluvili. Jeho pomoc s mými prvními kroky v Japonsku vnímám jako naprosto neocenitelnou! Go mi pomohl vybrat správnou datovou SIM, vystát správnou frontu na síťovou jízdenku JR pass a dokonce mi vybral ze všech variant instantních jídel to nejpoživatelnější! A to jsme zatím byli pořád jenom na letišti.
Náš společný den proběhl naprosto fantasticky a ani na minutu mi z tváře nezmizel úsměv. Můj doprovod mě dokonce zavedl do své oblíbené restaurace, díky které se kompletně změnilo mé dosavadní vnímání toho, co je to sushi. S hlavou někde vysoko v oblacích jsem s neskrývaným nadšením pozoroval všechno dění okolo, které jsem doposud znal jen z filmů. Zatímco můj žaludek pěl spokojené ódy na výborné jídlo, Go mě po večeři stačil ještě pobavit. Na mou otázku „Chodíš sem často jíst se svou ženou?“ totiž bez zaváhání odpověděl: „Ne, tady je to moc drahé, takže sem chodím jíst jen sám“. Asi jiný kraj…
Na konci prvního dne mě čekala ještě večeře s dalšími členy Mensa Japan. Na místo setkání jsme díky mému průvodci dorazili opět bez problémů. Byli jsme v místnosti mezi prvními a k mému překvapení se k nám začali přidávat i „ne-japonci“. Mylně jsem se domníval, že půjde o večeři s místními, během chvilky totiž z události vznikla závěrečná večeře po celosvětovém setkání IBD. Pomyslnou třešničku na dortu pro mě byla známá tvář u stolu. „Tomáši? Jsi to ty?“ ptám se nevěřícně. Ano. Na druhé straně světa se zcela náhodou potkám s Tomášem Blumensteinem, bývalým předsedou Mensy ČR. I když byl pro mě celý večer velmi přínosný, na mé tělo začala po chvíli nezastavitelně doléhat únava a já se rozhodl jít spát. Když se Go opět sám nabídnul, že mě doprovodí, musel jsem mu položit otázku, proč to pro mě vlastně celý den dělá. Odpověděl: „Protože jsem chtěl, abys zažil Tokio mýma očima. Abys pochopil, proč ho tak miluji!“. S dojetím jsem mu znovu poděkoval, předal „omiage“ a pak jsme se rozloučili. Všechny zážitky a neuvěřitelné náhody, které se mi stihly přihodit hned během prvního dne mě jen ujistily v tom, že má cesta Japonskem bude stát za to. A jak by taky ne? Začal jsem si plnit svůj sen!