V sobotu 24. 3. 2012 jsme se vypravili do dalekého Tlumačova u Zlína hledat speciální mateřskou školku Klubíčko. Paní Stodůlková s sebou vzala i syna, jenž byl hlavním důvodem, že se do založení speciální MŠ před lety pustila. Jak mnohokrát zdůraznila, ona „jen“ vyřídila byrokracii a posháněla povolení a dotace. Zbytek je práce učitelek a provozních MŠ. Mateřská školka se stará o směs cca třiceti „speciálních“ dětí, u kterých se v raném věku projevil autismus, nedokonalosti řeči a další podobné komunikační problémy i s jejich kombinacemi.
Výše školného je nastavena na 400 Kč měsíčně, protože většina rodin se speciálními dětmi je nepříliš majetná, alespoň jeden rodič je doma a pobírá příspěvek na péči. Školka funguje neubytovacím způsobem, protože dítě nemá být připraveno o rodinu, ale na druhou stranu potřebuje zvláštní péči a výuku a rodiče si také potřebují odpočinout. Nejen výše školného, ale především proslulost výsledků a přístupu zapříčinily, že jedna rodina se kvůli této MŠ přestěhovala až z Plzně.
Prošli jsme školku skrz naskrz. Všude jsme viděli na míru vyrobený nábytek, pomůcky i metody speciálně vytvořené pro autistické děti nebo děti s jinými specifickými problémy. Vše bylo účelné, praktické a přitom skvěle vypadající. Vše má svůj skrytý, neznalému člověku na první pohled neviditelný důvod, od umístění nábytku až po značení. Byl jsem přímo fascinován vytvořenými pomůckami bez ohledu na to, jak vypadaly a kolik stály. Jeden výrok hostitelky za všechny: „Mít takové děti je požehnání.“ Nejenže si rodiče s běžným dítětem uvědomí, jaké mají štěstí. Ale to, co u běžného dítěte trvá velice krátkou dobu, u speciálního je zpomalené jako pod mikroskopem.
Plánovaný konec v sedmnáct hodin se nekonal, odjížděli jsme o půl sedmé na další mensovní akci v okolí. Ale víceméně celou dobu jsme se dozvídali plno zajímavých informací včetně vyčerpávajících odpovědí na všetečné dotazy. Já jako jediný reprezentant neněžného pohlaví (kde jste byli ostatní??!) jsem se kromě jednoho okamžiku cítil velice dobře. Tím jediným okamžikem byla stížnost a doufám neoprávněné zevšeobecnění, že otcové rodinu se speciálním dítětem zpravidla opouští.
Na závěr byl postesk, že současné zákony pravděpodobně přinutí jedno speciální dítě k nástupu do normální školy, kde ztratí minimálně rok života a kde nebude schopno komunikovat svým způsobem, a to proto, že díky této MŠ se naučilo komunikovat do té míry, že v testu získalo hodnocení normální intelekt!