Dámy a pánové!!!
Tomáš Kubeš, organizátor a hlavní průvodce v jedné osobě, účastníky exkurze již v předstihu svědomitě zásoboval užitečnými informacemi, z nichž nejpodstatnější se ukázaly, že ulice kolem CERNu jsou na mnoha místech rozkopané a že exkurze bude trvat nejméně 6 hodin a bude vyčerpávající. Obě tato upozornění se naplnila vrchovatě. Ulice byly skutečně na mnoha a mnoha místech rozkopané a exkurze trvala celých velice nabitých a hektických 7 hodin a probíhala v tempu, které si moc nezadalo s protony obíhajícími v LHC. Liknavější účastníci již během prvních několika desítek minut pochopili, že v CERNu, a zvláště na exkurzi vedené Tomášem, není pro loudaly místo.
Už příjezd na sraz nebyl tak úplně jednoduchý, všichni si postupně prošli frustrujícím momentem, kdy stáli na hlavní ulici vedoucí k recepci CERNu a sledovali 500 metrů vzdálené místo srazu, které ovšem bylo nedostupné díky výkopu táhnoucímu se po celé ulici. Objížďka byla dlouhá a složitá, ale nakonec se nás všech 35 účastníků šťastně sešlo v recepci a uvítal nás Tomáš v bílém plášti, s dozimetrem na krku a počítačovými čipy na ramenou. A pak se to rozjelo. Následovala prohlídka výpočetního centra, které je skutečně impozantní a jenom klimatizace, umístěná na střeše centra, dělá takový hluk, že v blízkosti budovy má člověk pocit, že stojí u vodopádu. Po prohlídce obrovského sálu plného počítačů jsme se začali přesouvat do konferenční místnosti zhlédnout prezentaci. Tomáš v čele natáhl krok, skupina se roztáhla a všichni jsme pochopili, že kdo pořádně nepřidá do kroku, zůstane brzy mezi budovami CERNu osamocen. Zvláště osobám menších postav nezbývalo nic jiného než se uchýlit k poklusu. Když jsem viděla čelo skupiny sbíhat příkrý travnatý svah mezi dvěma silnicemi, hned mi bylo také jasné, proč povinnou výbavou jsou pohodlné sportovní boty.
Po vyslechnutí strhující a vtipné přednášky o činnosti a podstatě fungování CERNu jsme se začali přesouvat do míst, kde se protony „vytahují“ z vodíku a začínají svoji cestu soustavou urychlovačů. Na prohlídku těchto provozních prostor jsme byli rozděleni do tří skupinek. Jedna byla vedena Tomášem, další dvě jeho velice sympatickými a milými kolegy Standou a Jirkou. Přes jejich nepopíratelné kvality všichni očividně chtěli být ve skupince vedené Tomášem, protože ta se kromě toho, že byla zásobována neuvěřitelně zajímavými informacemi, vždy navíc ještě výborně bavila. Takže když zazněl povel k rozdělení se do tří skupin, všichni dělali jakoby nic, začali se tvářit znuděně a nezúčastněně a nenápadně se přitom přesouvali do míst, kde si mysleli, že se bude formovat Tomášova skupina. Tato komická situace se v lehkých obměnách opakovala na každém dalším stanovišti.
Poté, co jsme si na vlastní oči prohlédli lineární urychlovač LINAC2 a skoro čtvercový řetězec LEIR (Low Energy Ion Ring), který slouží pro zpomalení a úpravu proudu iontů při výrobě antihmoty, se vydáváme na první přesun auty. Každý už ví, že prostoje a lelkování se tu nevyplácí, takže všichni sedí v nastartovaných autech připravených ve strategické pozici ještě předtím, než je vydán pokyn k odjezdu. Nikdo start nezmeškal, přesto se kolona na první světelné křižovatce nevyhnutelně trhá. Tomáš ale tento problém elegantně řeší na nejbližším kruhovém objezdu. Místní obyvatelé přitom prokazují velkou dávku trpělivosti a nadhledu, protože pozorovat, jak po kruhovém objezdu, na který se chystáte vjet, jezdí nejprve tři, pak šest a pak deset aut stále dokola, musí být poněkud znepokojivé. Ale všichni trpělivě stojí, nikdo na nás netroubí a poté, co se objevují i poslední vozidla kolony, pokračujeme prohlédnout si experiment CAST (CERN Axion Solar Telescope), což je jakýsi dalekohled, který zkoumá, zda se ve slunečním záření nachází teoretiky předpovězená částice zvaná Axion.
A už se blíží pátá hodina a už na všechny doléhají známky únavy. Během promítání 3D filmu o instalaci experimentu Atlas porůznu slyším kradmé chroupání tatranek a bublinky ševelící v lahvích vody. Kromě hladu a žízně na nás už doléhají i jiné potřeby. Při odchodu z promítací místnosti se jeden účastník exkurze pokouší kradmo otevřít dveře s namalovaným panáčkem. Ale Tomáš vidí všechno a už ho slyším: „Prosím, neodbíhat, pokračujeme!“ A já jsem v tu chvíli moc ráda, že jsem obdobnou situaci vyřešila při posledním průchodu jednou z administrativních budov. Na trase jsem mezi řadou kanceláří zahlédla dveře označené panenkou a po bleskovém zvážení rizik jsem využila příležitosti. Když jsem se po třiceti vteřinách ocitla zpět na chodbě, kolem mě byly už jen temné prázdné spletité koridory táhnoucí se do různých stran. Vzhledem ke skutečnosti, že nazývat můj orientační smysl poněkud chabým je nezřízené lichocení, pocítila jsem vzrůstající paniku a už jsem se viděla, jak bloudím coby strašidlo v CERNských chodbách až do skonání světa (způsobeného nepochybně obrovitánskou černou dírou vyrobenou urychlovačem LHC, jak jinak J). Bezhlavě jsem se rozběhla po nejbližších schodech dolů a východ byl naštěstí blízko. Venku jsem s ulehčením zahlédla poslední členy skupiny mizející za rohem. CERN tedy přišel o svou potenciální Bílou paní, protože já už zase vesele straším v Plzni.
Co dodat, CERN je bezpochyby jedno z nejzajímavějších míst na světě a já si přála, aby jeho zkoumání dále pokračovalo, ale prodloužit den zatím nedokážou ani tam. Najednou bylo už sedm hodin a my zakončili exkurzi stylově večeří v místní kantýně, která je velice příhodně vybavena automatickým třídičem špinavého nádobí, magnetickými příbory a také fantastickým salátovým bufetem. No, a po večeři jsme vyrazili do Bernu na ambasádu (zajímavá budova postavená v eklektickém slohu ovlivněném renesančním manýrismem) volit a pak do víru nočního města. Ale to už je zase úplně jiná pohádka.
Dámy a pánové, mějte se krásně a … na shledanou!!!