349
Jednou takhle
jdu si městem,
však co nespatří má očka,
ze stínu domu vykukuje
osamělá kočka.
Hebké tlapky, zářná očka,
jak si sladce přede,
tohle žádný kolovrátek
nikdy nedovede.
Než rozhoupe se ruka těžká,
ta tam mrška černá,
všechna jména jsou jí vlastní,
jen ne Navždy Věrná.
Co naplat, cesta předaleká,
ten se dočká, kdo si počká,
snad za příštím rohem osloví mě
zářivější očka.