„Kdybych se narodil před sto lety…“ Paní architektka Hana Pešková, autorka kulturního domu Eden v pražských Vršovicích a věrná členka Mensy, si nemusí prozpěvovat „kdyby“. Narodila se totiž 7. června 1924 a před pár dny oslavila rovnou stovku. Se Zuzkou Polákovou jsme se proto za ní vypravili na návštěvu, abychom jí k jejímu nádhernému jubileu pogratulovali a zeptali se na pár věcí, které by mohly zajímat i ostatní mensany…
Byla tu za mnou třikrát televize, ale ne kvůli narozeninám. Měla jsem totiž takové životní štěstí i neštěstí, že jsem dělala jako architekt do Prahy kulturní dům. Ten barák úplně rozkradli. Vydržel deset let a pak ho někomu pronajali, protože Praha 10 nebyla schopná se o něj starat. Dneska jsou tam vytrhané kabely v podlaze, všechno zařízení zničené nebo vykradené, i v umývárně nebo na záchodech. Je tam krásná restaurace, která i dobře vařila, když ještě existovala.
A kvůli tomu si tady s vámi byla popovídat televize?
Psalo se o tom v novinách, tak mi volali, jestli bych tam s nimi nešla. A já řekla, že těžko půjdu do schodů. My jsme tam tenkrát nemohli udělat výtah, protože se to zdálo moc drahé.
Četl jsem, že podle původního zadání to měla být větší budova a měla tam být i část sídla vlády…
To bylo několikaleté martýrium. Původně na tom náměstí měl být obrovský obchoďák, kde by byla třeba v suterénu prodejna aut, kde byste si mohli objednat auto v jakékoliv značce a barvě a oni by vám to připravili a prodali. Pak to ještě narostlo, protože tam chtěli i vojáci a vymysleli si tři vysoké obytné domy. K tomu se přidala všelijaká kulturní zařízení. A najednou to bylo hrozně veliké a nákladné, tak se to zase zmenšovalo. Pak si někdo vymyslel, že tam bude úřad vlády. A víte proč? Protože někde vypočítali, že kdyby nám rozbili všechny přehrady, tak voda, která by zaplavila celou Prahu by sice sahala až Václavovi k nohám, ale sem už by nedosáhla.
Nakonec z toho zbyl kulturní dům a vyprojektoval se jeden, jak bylo v Čechách zvykem. Pak se na to moudří podívali a říkali: „Je to velké, my na to nemáme.“ My jsme na tom dělali s manželem a během asi čtrnácti dnů jsme to museli celé zmenšit. Pochopitelně se tam všechno nevešlo, ale pořád to fungovalo, když to realizovali. Místní na to vzpomínají a čas od času mě nějaká skupina pozve, abych jim povídala, jak to vznikalo. Prostě měli ten barák rádi.
Prý půjde do demolice a budou se tam stavět bytové domy. Zajímal se někdo, co vy na to?
Oni mi o tom záměru vpodstatě neřekli. Udělali si tam vycházku a zjistili, že se to nevyplatí obnovit, že by to stálo jako nový barák, což teda je hrozné. Tak rozhodli, že tohle se nějak odstraní a bude soutěž na nový kulturní dům. Až potom se do toho vložila televize a zajímala se, jak to vlastně vypadá, a udělali se mnou reportáž. Tu soutěž vyhrál nějaký kolega, který udělal super úsporné opatření. Nahoře postavil dva obytné domy do úhlu, mezi nimi se scházelo do podzemí do původního sálu a nahoře ještě byly nějaké obchody. Nebylo to úplně špatné, ale na to taky nejsou peníze.
Vy jste se od studií architekturou zabývala celý život? Neměla jste někdy pocit, že už toho máte dost?
Kdybych mohla, tak budu sedět u stolu a projektovat pořád. Když děláte něco, co vás opravdu baví, jako mě ta architektura, to není jako chodit do práce, tím žijete. Já třeba přijdu někam na návštěvu a hned začnu vnímat ten prostor a hodnotit, jak bych to udělala, totéž s každým domem.
Na internetu se dá dohledat, že jste s manželem dělali ten Eden, našel jsem ještě něco o domově důchodců v Rožmitále a domově pro zdravotní sestry v Kolíně… Co dalšího zajímavého jste dělala?
Ještě jsem dělala Zvírotice, to byla na přehradách na Vltavě zatopená vesnice. Bylo tam velice úspěšné JZD, tak měli dostat úplně novou vesnici. To byl zajímavý projekt. Vymyslet si úplně novou vesnici se vším všudy člověku přijde jednoduché. Ale když do toho vstupují i vztahy těch lidí k obci a k poloze a k tomu prostoru, tak to je dost složité. To jsem dokončila, ovšem na internetu to přiřkli mojí kamarádce Haně Staškové, protože Pešková a Stašková, to je skoro jedno, že jo…
Pak jsme dělali Břežany, Kralupy, pro Český Brod územní plán, do Kolína úřední budovu. A dva domy s velitelským krytem, kam nám natekla při stavbě syrovátka z mlékárny. To nás vyšetřovala policie s podezřením, že to byla sabotáž. Syrovátka do betonu nedělá dobře.
A v sedmdesáti třech letech jste se rozhodla jít na IQ test. Co vás k tomu vedlo?
Moje první testy, to ještě nebyla Mensa, ale už nevím, kdo to vedl. Byla to celodenní akce ve škole. Největší legrace byla, když po revoluci Mensa začala zvát na testy. Já jsem s sebou vzala vnučku, která tenkrát byla na střední škole, a při zahájení těch testů se organizátor ptal: „Dělal někdo z vás už testy někde?“ Já se přihlásila a říkám, že někdy ve třicátých letech, prostě hrozně dávno. A oni se všichni strašně smáli.
Co vám členství v Mense přineslo?
Hlavně časopis, dokud jsem mohla číst, teď už nemůžu. Vždycky, když přišel a přečetla jsem ho, tak mě bylo líto, že se nemůžu účastnit víc mensovních aktivit. Ale s dětmi a architekturou mi nějak nezbýval čas.
Co mě velmi zaujalo, byl zájezd do Švýcarska do CERNu. Můj vnuk Martin ho dobře zná, byl tam dlouho jako student.
Vy jste vyrostla v Bratislavě. Máte na to nějaké zajímavé vzpomínky?
Bratislava je pořád takové moje druhé rodné město. Můj táta byl legionář a chtěl studovat architekturu, což se mu nepovedlo, protože ho přemluvili, aby zůstal v armádě. Když jsem se narodila, tak ho přeložili do Bratislavy a bydleli jsme v zadní části prezidentského paláce, což mi dnes přijde vtipné. Ale tenkrát to nebyl prezidentský palác, bylo to vojenské velitelství a já jsem tam vyrůstala. Chodila jsem tam až do čtvrté třídy do školy. Celé to prostředí je mi hodně blízké a ráda tam jezdím, když můžu.
Teď naposledy jsem tam měla takový krásný zážitek. Jela jsem tam se sestřenkou a mladší dcerou a zamluvila jsem bydlení na lodi pod hradem. Dostaly jsme kajutu úplně dole a už byla tma. Pomalu kolem nás pluly takové ty hotelové lodě do Vídně, všechno osvětlené a hudba, a na druhé straně jsme viděly na osvětlený hrad a přímo před sebou most. Krása.
S mensovní skupinou SIG 111 jsem byl nedávno na exkurzi na Staroměstské radnici. A vy si ji vlastně pamatujete, když ještě stála celá. Mělo by se podle vás i po těch letech zrekonstruovat to vypálené křídlo, anebo by se tam mělo postavit něco jiného?
Na přestavbu radnice bylo několik soutěží a dělalo tam mnoho architektů, ale všechno padlo. Poslední soutěže jsme se také zúčastnili. Hlavně můj muž, já jsem tenkrát neměla moc čas se do toho vložit. Udělal tam do náměstí křídlo, kde byly takové skleněné plochy, které odrážely všechnu tu architekturu kolem. Ale žádnou cenu jsme nezískali, prostě jsme úplně vypadli. Vítězný návrh byl tehdy takový navazující na tu dnešní architekturu, kterou všichni považovali za trochu německou. Potom několikrát udělali výstavu vždy několika projektů v podobném stylu a byly k tomu uveřejňované reakce. V jednom tom výběru jsme byli také my, a to byla zrovna velice dobře přijatá výstava.
Jistě znáte Emauzy. Ty měly za války také poničenou věž. Pak tam architekt Černý udělal návrh na ty dvě takové zvláštní věže a mně i většině architektů se to moc líbilo. A když se to realizovalo, tak to sklidilo od lidí hroznou hanu. Já si myslím, že to byl jeden z nejhezčích projektů v Praze.
Máte v Praze nějaké místo, ke kterému máte osobní vztah a ráda se tam znovu a opakovaně podíváte?
Miluji Vladislavský sál, ten mám opravdu ráda.
Vy jste se s kamarádkou rozhodly zdokumentovat konec války na fotografiích. Kolik fotek jste tehdy udělaly?
My jsme měly každá jeden starý film a Jitce vyšly asi dvě tři fotky. Mně vyšel hlavně Karel čtvrtý, jak stojí na tanku. A to nebyl úmysl ani jeho, ani můj. [smích] Ty fotky tu někde jsou, některé ale nestojí za nic. My jsme to moc neuměly, protože jsme nefotily.
Kdybyste potkala své dvacetileté já, co byste mu řekla?
Rozhodně bych si nevymlouvala tu architekturu. Jsem ráda, že jsem se do toho dala. Myslím si, že to je jeden z nejzajímavějších oborů.
S čím jste si hrála jako malá? S panenkami nebo s kostkami?
S kostkami. Přála jsem si dostat kovovou stavebnici Merkur. Když mi bylo už přes padesát, tak jednou jsme se večer dostali na to, co se kupuje dětem, a já jsem říkala, že mně kupovali panenky, a já jsem si přála dostat Merkura. Tak mi ho pak syn dal k Vánocům. Teď ho má můj kanadský pravnuk.
Paní Pešková, přjeme vám ještě hodně krásných dní a děkujeme za příjemný rozhovor.
