Domů Z akcí a projektů Jarní celostátní setkání v Českém Ráji

Jarní celostátní setkání v Českém Ráji

Od Eva Pulcmanová
Foto: HOnza Koudelka

Letošní jarní celostátní setkání pro mě mělo extra význam a hluboký sentiment. Konalo se totiž v Českém Ráji – poeticky krásném a milovaném rodném kraji mém i mých rodičů, oblíbené to destinaci dovolených a prázdnin, chráněné už i UNESCO. A to i přímo v mém rodném městě – Turnově. (Pozor, neplést s Trutnovem, jak se stalo už při mé první občance kdy jsem ji hned novou musela zpět na policii reklamovat, bělobou to zabílili a přepsali.) Samotné centrum setkání a ubytování bylo v rekreačním středisku Lites v Borovici-Mukařově u Mnichova Hradiště. Borovice reprezentuje charakteristickou vůni kraje, třeba při procházkách Zlatou stezkou Českého Ráje, skalním městem Prachovské skály, na „Bora“… To nestačí popsat, to se musí zažít, vřele doporučuju v různých ročních obdobích.

Byl skoro večer, 1. máj – den 1.

Ve středu 8. května nás u vjezdu do krásně rozprostřeného areálu s osvěžující udržovanou zelení uvítal jeden z organizátorů a hned nás nasměroval dál – spěchali jsme totiž rovnou na první přednášku. O indiánech.

Přednášel mladík, co sám vypadá jako jeden z nich a taky s nimi jednu dobu žil a sepsal o nich i písemnou práci. Nabídl nám zajímavé vyprávění o podstatných málo známých aspektech jejich životů, zvyků a tradic – i různých, dle jednotlivých kmenů. Třeba jak indiánští muži směli dávat svou náklonnost indiánské svobodné ženě najevo jen tak, že přikryti přes záda co nejlepší dekou od své matky proseděli a prozpívali třeba celé noci u stanu své vyvolené; dokud v případě zájmu nevyšla ven a nevzali se. Povídání bylo doprovázeno fotkami a praktickými ukázkami ručních výrobků, které jsme si mohli opatrně osahat i očichat. V životech indiánů byla moudrost a u některých kmenů i syrovost.

Od dalšího studenta libereckého soukromého gymnázia Doctrina byla druhá přednáška, a to o vrazích, specificky o sériovém vrahovi Jackovi Unterwegerovi. To sice bylo docela strašidelné, ale spíš před tím, dokud člověk nevěděl, do čeho že to vlastně jde. Téma bylo podané fajn smysluplnou vitální formou a užitečné, k zamyšlení se a ponaučení, aby se něčeho takového v budoucnu mohlo dít co nejméně.

Naštěstí pak přišlo i velmi dobré uvítací jídlo, i s polévkou a výborně ochuceným tradičním okurkovým salátkem. Mňam. I při něm jsme se občas ještě s někým přivítali a povídali si i s protagonisty zmíněných přednášek.

Dobře najedení, ubytovaní, spokojení a natěšení jsme absolvovali i oficiální slavnostní uvítání, organizační záležitosti a seskupili se do týmů. V rámci nich proběhlo další stručné seznámení, tvorba názvů, cedulek, vlajek a hlášek. Pak také první týmové i individuální hry, na bystření mozku v logických úlohách i spolupráci.

Po jejich skončení člověk v dobrém slova smyslu nevěděl, kam dřív:

Velká část lidí se věnovala oblíbeným deskovkám. Vedle v útulném prostoru se spolu příjemně a krásně sladěně i zpívalo a hrálo na různé hudební nástroje (kytara, basa, flétna atd.).

Pozvání na trénink pinčesu den před zahájením oficiálního turnaje se mi hodilo – už jsem ho dlouho nehrála (resp. skoro nikdy), tak jsem to chtěla napravit. U pinčesáku v tělocvičně si hrály i nejmenší děti, takže obíhačka získala mírně komplikovanější a zajímavější ráz – pod stůl se totiž mohl kdykoliv někdo sprintem „přikolínkovat“ pro svůj zatoulaný míček (nebo ho tam hodit naschvál s radostným očekáváním, co to udělá). Aspoň se bylo na co dívat a jak se zabavit, když jsme zrovna nebyli těsně na řadě.

Zpočátku jsem dle svého očekávání byla viditelně naprostý začátečník. Při prvních pokusech jsem se dokonce ani netrefila do míčku – což mě nejdřív vyděsilo, že je to až tak špatné, a silou vůle jsem se to snažila statečně nést, jakože nic, že to je jen začátek, že se to poddá a nějak se do toho vpravím. A taky že jo. Pink od pinku se mi osvěžovaly reflexy a zkušenosti, až jsem si postupně zas docela zahrála. Tak jsme se do toho vžili, že se nám ani dětem nechtělo přestat. Spát se ale musí, únava sílila. Dobrou noc.

Den i jen tak, po svém – den 2.

Probudila jsem se výborně vyspalá – svěží – zdejší klima mi evidentně velmi svědčí a přítel Ondra potvrzuje za sebe totéž.

Na dnešek se mi ještě nepodařilo se dostat na kýžené exkurze a potřebovala jsem oraz, a tak jsem si dala rozjezdový aklimatizační a poznávací čas, opravdovou odpočinkovou dovolenou.

Areál je čistý, upravený, bezpečný, udržovaný, různorodý. Jdu si jen tak, kam mě nohy nesou. Zlákají mě nejvíc místa posezení u ohniště a vzrostlých stromů. Bloumám si tu, nostalgicky až dojatě vzpomínám. Na letní prázdninové táboráky u ohně s opékáním a hlavně muzikou – kytarami a zpěvem táborových písniček; a taky na ty v zahrádkářské parcelové kolonii u tety se vším tím zvířecím a rostlinným hospodařením a výlety po kraji, i s Prachovským skalním městem, filmovým údolím Plakánek, atd. Pro měšťačky vzácné kouzelné časy. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád…

S tímhle rozpoložením jsem se dál procházela a užívala jednotlivá další místa a pohledy areálu. Nádherně vzrostlé mohutné stromy, v tak příjemném tak akorát zvlněném členitém terénu. Obzvláště po prožití jiných leckdy velkých nehostinných nebo jednotvárných ploch, to člověk opravdu ocení jako Ráj. Klid, mír, pohoda, upraveno, čisto, uvnitř prý díky doladění organizátory – díky!

Počasí tak akorát, v tašce dobroty, přátelé na telefonu a brzy zas fajn i v reálu ve společných prostorách; co víc si přát, netřeba. A skutečně; brzy přítel Ondra hlásí chvilkovou rychlou otočku z exkurze v hasičské zbrojnici v Mladé Boleslavi, kde je hasiči seznámili se svým každodenním režimem a předvedli praktickou ukázku záchrany člověka z nebouraného auta a záchrany člověka slaněním. Pomáhám Ondrovi rychlým přepakováním na dvanáctikilometrovou procházku po zaniklých obcích území Ralska. Poté, co posloužím jako občerstvovací dok na Tour de France, jdu trochu občerstvit sebe a zpracovat pár optimalizačních úloh od organizátorky Hanky.

Pak se vrací Ondra s novými zážitky – a s tím nejpůsobivějším: vstupem do polorozbořených bývalých škol, které se jako jediné aspoň tak zachovaly v zaniklé obci Jablůnkov.

Jdeme na přednášku oblíbeného autora historických románů Vlastimila Vondrušky. Je plná fajn posluchačsky atraktivního vyprávění i z originálního zákulisí.

Po další dobré večeři pokračuje večerní hromadný program, opět ve svém týmu. Ukázky vlajek, hlášek, hlavolamy, odhady exotičtějších reálií à la národní jídla a zvyky, a nakonec organizační pokyny na další den.

V pinčesovém turnaji se už hrají první zápasy. Nastoupila jsem s odevzdaností osudu přiměřeně svým schopnostem, nečekajíc zápas, ale spíš šanci se procvičit, možná aspoň trošičku zlepšit a neuříznout si ostudu. Prostě to ustát a nezašlápnout při tom batole.

Plno akce a tři exkurze – den 3.

Zas výborně vyspalá, hurá! Tak hurá na exkurze.

První dvě byly v Turnově. Nejprve jsme hledali výrobu lustrů, ale navigace nás vedla do takové pustiny, že jsme se málem otočili zpět. Naštěstí jsme skoro na poslední chvíli uviděli ceduli Wranovski. Obyčejné přízemní stavení, jakoby garážové nebo skladové, se při vstupu najednou proměnilo ve slavnostní sálek plný krásných nasvícených skleněných uměleckých děl, vyvážených i daleko do světa. Při velmi příjemném výkladu a odpovědích na dotazy jsme si mohli sami tvořit vlastní řetízky z vyřazených dílků (zmetků).

Granát – červený drahý kámen – v krásných špercích, bývá nejznámějším artiklem města. Do jeho zpracujícího podniku se obvykle dostat nedá, ale my jsme měli to štěstí být provedeni po různých hlavních pracovištích. Viděli jsme třídění „zrna od plev“, automatizované zpracování těch menších kousků i ruční zpracování těch větších a lepších kousků včetně broušení a leštění. Dále nám ukázali navrhování designu šperků – jak tradiční tužkou a papírem, tak moderním 3D programem. dokonce jsme si mohli osahat jimi navrženého slavného Slavíka. Pak jsme se podívali do ruční výrobny dalších zvláštních kusů – jak parádních s vltavíny, tak i šikovných protetických, odlévacích forem, nasazování granátových kamínků už do nich. My jsme si mohli nějakou tu roztomile růžovou plastovou formu vybrat, bohužel z těch bez kamínků, a odnést si ji domů jako suvenýr.

Pak jsem si nenašla odvoz do lákavě zvláštního kostela, kam se tedy zkusíme podívat při brzké příští návštěvě Českého Ráje, ale do Technické liberecké univerzity s roztomilou zkratkou TUL. Tam přijeli i někteří po návštěvě oblíbené IQlandie. Exkurze v TULu byla nabitá, v několika laboratořích zaměřených na výrobu nanovláken nebo použití zlata (např. v těhotenských testech) a ve „vývojnách“ a zkušebnách nových motorů aut, s 3D tiskárnami i s dokonalejšími a dokonalejšími mikroskopy.

Následovala večeře a tradiční večerní program, na který dorazila i obvyklá pátečně-večerní várka dalších účastníků.

Pinčesové zápasy pokračují. Jsem rozehranější a rozehranější, daří se mi líp a líp. A soupeři postupně zvážňují. Měli mě původně za lehkou kořist, i některé děti za celkem jistou šanci s přehledem získat alespoň nějaké body. Pochopitelně si nechtěli urvat ostudu a prohrát s někým, kdo se nejdřív ani netrefoval do míčku. Vyhrávali, asi většinou, ale hodně bodů jsem uhrála, a stala se leckdy zas rovnocennou hráčkou. Takže za mě úspěch, mise splněna.

Po „zápasech“ odměna – krásné posezení v naší živé hudbě. Jako u táboráku – ještě radši bych i ten skutečný táborový oheň, ale asi ještě nebylo dost teplo, snad na příštím setkání na podzim.

Celodenní týmové putování přírodou s herními stanovišti – den 4.

Po snídani jsme vybaveni mapou a instrukcemi vyrazili na bojovku. Hned na prvním stanovišti byla statečná organizátorka Evča a její hmatovka (nepředstavujme si nic peprného). 

Několik členů týmu mělo každý v rukou za zády pytlíček s předměty, o kterých se měli (vlastně tedy poslepu) dohodnout, kterých předmětů že to mají dohromady právě tolik, kolik je číslo na přidělené kartičce. Ostatní členové týmu mohli zapisovat, radit a brain-stormovat. Skvělé procvičení hmatu, a hlavně týmových komunikačních schopností.

Velmi jsme si užili i atletické stanoviště. Výborně jsme si přiřadili, kdo bude plnit které úlohy dle svých předností, dovedností, odvahy… Hodil se například výborný skokan přes švihadlo, švihák na hod, důvěřující nebojska poslepu s důvtipnou navigátorkou i dlouháni na dlouhé kroky.

První tip na heslo, které jsme v rámci hry hledali, nám nevyšel, ale druhý už ano. Ondra s tím nadějně přišel, dovysvětlil, tým svolil a brzy vzápětí slavil…

Došli jsme pěknou krajinou zas na základnu, oddechli si, splnili cvrnkání kuliček na cíl a stihli ještě foto-objezd po určených místech okolí. I zasloužené mňamky, výjimečně už před večeří; a ještěže tak, protože ve stejném čase začala velká diskuse o domácím vzdělávání s autorem jeho začlenění do našeho právního řádu, která nebrala konce. Taktak jsem stihla jídlo.

Pinčes finišoval. Mně hlavně bez nehody (taky kontumačním odstoupením jedné hráčky). Zato Ondra si ještě dohrál nejvyšší ligu. Aspoň navenek v klidu, s přehledem, takřka bez hnutí brvou až elegantně. Včetně skromného a upřímného poděkování soupeři za dobrou hru, když celý turnaj vyhrál. A mně se svěřil, že zrovna tohle, co mu tak jde, ho zas tak moc nebaví – ale zato takový nohejbal! Takže jestli vás bude víc, mohlo by na příštích setkáních být i o turnaj víc. Řekla jsem mu pak ještě, náležitě, že jsem na něj hrdá a pak už bohužel musel jet domů – jakožto kameraman na volné noze natáčí i svatby, křtiny, konference, workshopy a sport – takže i v neděli ráno…

Dojezd a slavnostní závěr – den 5.

Už dost „uakčněná“ jsem dospávala do poslední chvíle a nakvap si snídani sbalila s sebou na výživný workshop Toma Blumensteina – rychlokurz Braillova písma. Intenzivní nalejvárna – účinný rychlokurz najednou a pro vždy.

Společné foto proběhlo jako obvykle hromadně i po týmech. Vyhlášení bodovaných umístění beru s rezervou, primárně jde o prožití, ale i jsme se přiměřeně snažili. Náš tým „10 myší v Ráji“ se pohodlně umístil v první polovině. Očekávala jsem Ondrovo první místo v pinčesu, a vzhledem k jeho dřívějšímu odjezdu převzala ocenění za něj, najednou bylo ale jeho jméno vyhlášeno znovu, a to hned na 1. celkovém místě. Byla jsem překvapená i hrdá. A rituál s výběrem cen se opakoval ještě jednou, když jsem se posunula i já na cca čtvrtinu pole. Tak jsem nám postupně vybrala tři fajn deskovky.

Následovalo hromadné rozloučení, poděkování organizátorům, individuální loučení, většina jela už rychle domů a jen pár zůstalo na to poslední – popovídání s rodákem Janem Patočkou, účastníkem expedice Dhaulagiri’84 s výstupem na tuto osmitisícovku. Bylo supr; výborná paměť a poutavé vyprávění, jako bychom u toho byli taky, jedinečné i praktické zkušenosti. Co zajímá a trápí jeho, je hlavně zdraví a přežití blízkých… Tedy vždy to pravé, i na nejvyšší hoře světa, prostě kdekoli, hlavně v nitru duše…

Bonus, bonbónek na rozloučenou, pak byly obdržené fajne fusky vlastnoručně pletené babičkou organizátorky Jarky z města pohádek Jičína.

Doma nám ponechaná vlajka týmu visí na křesle u počítače a setkání nám připomínají i hry za odměnu… Těšíme se na další – snad hned příští – na podzim – v Mariánských Lázních.

Zanechat komentář

8 + 1 =

Mohlo by se vám líbit