Už roky zde máme zákon na „ochranu“ spotřebitele (mensa.click/u5). Je sice v mnoha případech kontraproduktivní, nicméně aspoň definuje nějaké principy. Chrání spotřebitele před soukromými firmami, ochrana před samotným státem ale chybí – a stát svého postavení čím dál častěji zneužívá. Není na čase to změnit?
Stát opět mění podmínky dlouhodobých smluv za chodu – nedávno byla schválena další úprava doplňkového penzijního spoření (mensa.click/u6), příspěvky se změní, v zásadě sníží.
Pokud si někdo spořil 300 Kč měsíčně a spoléhal na státní podporu 90 Kč, asi měl nějaký důvod. Co má teď dělat? Má se nechat přinutit vkládat víc? Právě teď, kdy většina domácností hledá, odkud by přesměrovaly prostředky na platby za energie? Nebo by snad měl spořit i bez státního příspěvku? Aspoň už by tam nemusel dávat 300 Kč a stačilo by 100 Kč – kde je ale kompenzace za sníženou likviditu oproti odpovídajícímu fondu?
Sice mohu i ze smlouvy o doplňkovém penzijním spoření odejít, nicméně ochrana klienta/spotřebitele se vztahuje jen směrem k penzijní společnosti, která na rozdíl od státu nemůže nevyplatit výnosy za celou dobu trvání smlouvy (jako to stát může udělat se státními příspěvky), ani „jen“ za 10 let (jako to stát dělá v oblasti dodaňování částek odečtených z daní). Aneb podívejme se do zákona o doplňkovém penzijním spoření (mensa.click/u7) a posuzujme ho, jako by byl textem smlouvy se soukromou společností. Dopustili bychom v takovém případě podobnou jednostrannou změnu pravidel?
Bezprecedentní jednostranné změny
Stále se zapomíná, že mnohé smlouvy nejsou dvoustranné, ale trojstranné. Když uzavíráte smlouvu o doplňkovém penzijním pojištění, penzijní společnost se zavazuje investovat vaše peníze a vyplatit je a stát zase slibuje vyplácet státní příspěvky a možnost odečítat si z daní.
Změny podmínek smlouvy za chodu můžeme sice formálně obhajovat jakkoliv (velkou invenci prokázali právníci například při obhajování prvního snížení státního příspěvku u stavebního spoření), realita vnímání spotřebitelů je ale jasná. Nemorální monopolní chování státu se bohužel stalo další realitou. Už vícekrát se aplikovalo u stavebního spoření a DPS, aplikovalo se u dotací na fotovoltaiku, aplikuje se často na změny manželství (a to i zpětně, např. ve vztahu k exekutorům). Například i změna minimální mzdy je nevítaná jednostranná změna ze strany státu, aniž bychom dali slabší straně (v tomto případě zaměstnavateli) možnost reagovat na změnu podmínek zrušením pracovní smlouvy. Samozřejmě také s tím, že by závazky např. ve formě odstupného měly dopadnout na tu stranu, která odstoupení zaměstnavatele z pracovního vztahu způsobila – tedy stát.
Inspirace ze soukromého sektoru
Jakákoliv jednostranná změna podmínek nikdy není ideální, ale chápu, že někdy je nutná. Nicméně stát by se měl inspirovat u soukromého sektoru.
Např. u pojišťoven je normální, že změní pojistné podmínky pro nové smlouvy, popřípadě jim nikdo nebrání měnit v jednoznačný prospěch klientů i smlouvy stávající. Starší pojistky, a to i mnoho let staré, jsou stále platné. Udržovat mnoho různých pojistných produktů je pochopitelně drahé, takže pojišťovny přesvědčují klienty, aby na nové podmínky přešli – ať už za pomoci lepších (vysvětlování výhod nového produktu, slevy na nové produkty), nebo horších metod (nadstandardní provize pro zprostředkovatele za přechod smluv, znemožnění jakýchkoliv technických změn na staré smlouvě, jako např. dopojištění nového rizika, věci apod.). I horšími metodami jsme tu ovšem stále morálně na vyšší úrovni než u jednorázových změn u státu.
Jako další příklad si vezměte záruční podmínky nebo prodlouženou záruku – dovedete si představit, že by nějaký výrobce mohl změnit záruční podmínky za běhu záruky? Nebo že by dokonce při nesouhlasu s novými podmínkami musel člověk firmě zpětně proplatit dosud vyplacené peníze na již realizované záruční opravy? Proč nám přijde něco podobného u státu normální?
Jak by tedy měly vypadat podmínky jednostranných změn?
Ať si stát dle libosti změní výši státních příspěvků u doplňkového penzijního pojištění – pokud je to ale směrem dolů, byť jen u jedné konkrétní výše příspěvku, ať umožní spotřebiteli odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce, jako je naprosto normální u smluv se soukromými firmami. Změní firma cenu? Dobře, mohu odejít a nedodržet dobu určitou k datu změny ceny. Změní podmínky? Mohu se změnou podmínek nesouhlasit a odejít.
Nejlepší variantou by samozřejmě bylo mít možnost odmítnout změny jako celek a ve smlouvě pokračovat ve stávající podobě – jako je to normální u pojištění.
Výzva pro zákonodárce
„Ochranu“ před soukromými společnostmi nepotřebuji, často je navíc kontraproduktivní. Víc mě trápí „ochrana“ spotřebitele v kombinaci s džunglí zákonů, kde je někde v hloubce předefinované slovo, které se uplatní i pro soukromoprávní vztahy.
A především potřebuji ochranu před samotným státem, monopolně postavenou organizací, která zneužívá svého postavení téměř každým dnem, prosazuje a upevňuje monopoly soukromých, státních či polostátních společností (OSA, Česká pošta), což vše nedobrovolně platím. Schválení změny podmínek doplňkového penzijního spoření je toho dalším příkladem.
Rozšiřme zákon o ochraně spotřebitele o pasáže chránící ho před jednostrannými změnami ze strany státu – alespoň na takové úrovni, jako ho „chráníme“ před konkurujícími si soukromými společnostmi…