Pravda, trošku jsem se bála. Nebyla jsem členem Mensy ještě ani rok, a i když jsem pár tváří letmo poznala na setkání a jiných akcích, spoustu lidí jsem viděla poprvé. V tak přátelském prostředí, jakým Mensa je, se však tento „problém“ rychle vyřešil a já jsem nové kraje poznávala již s novými přáteli. A kde jsme vlastně byli?
Své putování jsme začali v půlce května v pobaltských státech s malebnou krajinou, líbeznými vesničkami a bezproblémovými, milými obyvateli. Byla to jakási pohádka, ze které jsme se probudili na již méně malebných, méně líbezných a méně bezproblémových ruských hranicích s méně milými celníky. Rusko je obrovské, v Rusku je všechno, všeho dost, času dost… tak proč si šest hodin nepočkat na 50 razítek do pasů. Nás to ovšem nevyvedlo z míry, naopak jsme byli všichni velmi šťastni, že máme tolik času na prostudování všech nakopírovaných materiálů o Rusku, a tak jsme do Petrohradu dorazili sice nevyspalí, ale nabiti vědomostmi, s úsměvy na tvářích a připraveni na maraton po muzeích, kostelech, palácích, galeriích, parcích, zahradách, náměstích, věžích, mostech… no prostě po všech možných i nemožných objektech, které je průměrný mensan schopen vnímat všemi smysly.
Pokračovali jsme silnicí, no… radši cestou, do Moskvy, kde jsme ke všem muzeím, kostelům a náměstím přidali ještě Lenina, abychom se plni dojmů mohli vrátit cestou, no… radši… ale ne, tak dejme tomu cestou zpět k ruským hranicím. Na čekání jsme již byli zvyklí a navíc jsme časovým posunem směrem na západ získali jednu hodinu navíc, díky čemuž jsme na příští „zdravotní zastávku“ neměli obvyklých 10, ale dokonce 12 minut!
A čekal nás už jen Vilnius, kde turné po muzeích, kostelech, parcích… vydrželi už jen nejvytrvalejší vytrvalci. Ostatní relaxovali, odpočívali a nabírali síly, aby mohli po návratu domů nastoupit rovnou do práce (případně do školy) bez potřeby dalšího volna na zotavení se z dovolené.
Díky nabitému programu zájezd utekl až příliš rychle. I když doma spím denně 10 hodin a ještě teď proto dospávám to, co jsem v Rusku proběhala po památkách, a i když jsme nakonec nejeli do Helsinek, kvůli kterým jsem se přihlásila, dal mi tento zájezd něco, na co nikdy nezapomenu. Chtěla bych poděkovat Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, ale i všem ostatním, kteří naši výpravu zorganizovali. Ani si neumím představit, kolik to muselo dát práce, a o to víc si vážím toho, že jsem měla štěstí na zájezd jet, navíc s 50 dalšími skvělými lidmi, kteří mi se vším pomáhali, nikdy mě nenechali na holičkách a díky kterým se černobílé obrysy chladných fakt stanou pestrobarevnými vzpomínkami, které mě až do smrti budou hřát u srdce.
Takže díky, Menso, a zase někdy AHOJ!