O lidském myšlení, jeho úrovni a projevech existuje bezpočet studií a knih, nicméně není a nebylo na Zemi člověka, který by dokázal přesně vysvětlit, co to myšlení ve skutečnosti je. Jeho podstatu neznáme, dokážeme pouze za jeho vnějšími projevy vyvozovat a hledat souvislosti. Umíme diagnostikovat poruchy myšlení, umíme popsat mimořádné a geniální schopnosti některých jedinců, zvládneme neurologicky rozebrat mozek do detailů, ale tu zatracenou energii, nazývanou myšlením, tu přesně pochopit neumíme, i když se najde dost vykladačů, kteří se tváří, jako by podstatu myšlení dokonale znali.
Čím vším jenom mozek disponuje, kolik funkcí zvládá, jak nás dokáže potrápit a kde nás umí dovést! Co všechno nám umožňuje prožívat a v čem nám dělá život jednou nádherným a jindy k uzoufání nepříjemným či bolestným!
Nevíme, kde jsou hranice mozkové kapacity a výkonnosti a nikdy se těchto hranic nebudeme schopni dopočítat, protože mozek je nevypočitatelný, a tím se liší od počítačů, i když by se mohlo zdát, že mozek a počítač mají mnoho společného.
Dokážeme měřit určité úzce vymezené veličiny, jako je třeba výše inteligence, prostřednictvím testů IQ, blížíme se k stanovení metodiky schopné měřit emoční inteligenci (EQ), ale ve vztahu k pochopení myšlení jako celku jsou to skutečně jenom střípky, z nichž nelze ani v nejmenším složit mozaiku, která by nám prozradila pochopení zvláštního fenoménu, jímž myšlení bezesporu je, fenoménu, který se vymyká běžnému pohledu na materiální svět kolem nás třeba jenom tím, jak iracionální jsou mnohdy jeho soudy, ač máme pocit, že nic racionálnějšího než mozek neexistuje.
Není paradoxní třeba to, že mozek pracuje tím rychleji a úsporněji, čím více ho namáháme? Není úžasné, že mozek pracuje nepřetržitě, i když spíme a byl by schopen produkovat myšlení nekonečně dlouho, kdyby jeho materiální základna nepodléhala stárnutí a krev jej bez ustání zásobovala kyslíkem?
U slůvka produkovat se na chvíli zastavme. Nic na světě netrpí nadprodukcí tolik, jako mozek. Ačkoliv bychom to u některých lidí důrazně odmítli, přesto každý mozek, a to i u těch mentálně nejzaostalejších lidí, nesmírně plýtvá myšlenkami, z nichž ovšem drtivá většina hned po jejich vzniku zapadá a mizí.
Má-li mozek čas a prostor, trpí nezkrotnou vášní trousit jednu myšlenku za druhou. V této souvislosti je třeba poznamenat, že přes zmíněnou nadprodukci je mozek neobyčejně líným orgánem, a když může, hned si hledá cestičku, jak pracovat co nejjednodušším a nejméně namáhavým způsobem.
Přes zmíněnou nadprodukci odhadujeme, že mozkovou kapacitu umíme využívat maximálně ze 2 – 5 %. Jak by asi svět vypadal, kdybychom dokázali více?
Říká se, že Achillovou patou blbce je hlava, ale ona se může stát Achillovou patou i mimořádně nadaného člověka, pokud nechá svůj mozek zahálet. Celá řada lidí si v mládí přeje, aby se stali v něčem nejlepšími, ale po čase se smíří s tím, že pouze nechtějí být nejhoršími. A stejně jako ti lidé se chová i mozek. Abychom ho z letargie, kdy produkuje pouze ranec povrchních hloupostí, přinutili k opravdové práci a k hlubším myšlenkovým pochodům, máme jediný nástroj – vůli.
Lze oponovat, že existuje řada jiných prostředků, LSD počínaje a elektrošoky konče, ale pouze vůle, jejíž užití často bolí více než jakákoli fyzická námaha, podpoří akceleraci výkonu mozku tak říkajíc v čisté podobě.
Nikdo z nás nedisponuje vševědoucím mozkem, stejně jako nikdo z nás nemá mozek úplně neschopný. I mozek toho nejhloupějšího člověka je schopen ukládat enormní počet dat, otázkou samozřejmě zůstává, jak s nimi poté naloží.
Celá řada paradoxů nám ukazuje, jak ošemetné je kohokoli soudit a ukazovat prstem: Tenhle je hlupák, tenhle je génius. Dokonce i mentálně postižení lidé jsou občas schopni výkonů, nad nimiž zůstává zdravý rozum stát. Například v psychologii často přetřásaný příklad jednovaječných dvojčat Georgie a Charlese, jejichž IQ se pohybuje kolem hodnoty 55. Nenaučili se nikdy ani primitivní matematiku, postarat se o sebe byl pro ně vždy nedostižný úkol, nicméně jejich schopnost okamžitě při vyslovení jakéhokoliv data určit den, o který šlo, je neuvěřitelná. Proč? Protože to dokáží osmdesát tisíc let pozpátku, stejně jako dokáží bez počítání ihned odpovědět, vysypeme-li před nimi na stůl hromádku sirek, kolik těch sirek je. Ale i „běžní lidé“ občas vybočí z řady a projeví netušené schopnosti. Malý Američan Orlando Serrell utrpěl v roce 1979 při baseballu vážné zranění hlavy. Po bezvědomí se probral a od té chvíle se s jeho mozkem stala zvláštní věc. S absolutní přesností si pamatuje úplně všechno, co jeho smysly zprostředkovávaly o něm samém i o jeho okolí. Je schopen popsat každou vteřinu svého života, kde byl, co dělal, kdo tam byl, co měl na sobě, co říkal, jaké bylo počasí atd. A nejde o jedinou výjimku. Američanka Jill Price (43) si rovněž pamatuje každičký okamžik svého života. Že takovým lidem závidíme? Nezáviďme, protože oni se sice velmi lehce učí, ale současně velmi trpí.
Epizodická paměť, u které přestane pracovat funkce, která „maže“ všechno, co není podstatné, co nás trápí, co nám působí duševní bolest, se totiž stává v takovém případě mučícím nástrojem, před nímž nelze utéci. Na nic zlého nelze zapomenout, pořád se v hlavě i to nejhorší, co člověk zažil, vrací v „čerstvé“ podobě a duševně rozvrací osobnost. Čas zde přestává být lékařem, ale stává se brutálním bachařem, jenž člověka nekompromisně opakovaně trestá a trápí.
Ale pojďme od frustrujících poznámek k příjemnějším záležitostem.
Normální zdravý mozek nám umožňuje vnímat a analyzovat svět kolem nás v jeho trojrozměrnépodobě, díky němu se rozhodujeme a řešíme problémy, díky němu prožíváme, nejen přežíváme, naši biologickou a duševní existenci.
Úroveň inteligence dává naší osobnosti specifický rozměr. Například mnoho žen považuje u mužů inteligenci za mnohem více sexy atribut než bohatství, oblečení či fyzickou krásu. Proto se neposmívejme ženám, které v reálném životě vysloví větu o sexy mozku. Ony to tak opravdu cítit mohou.
Čím se liší lidé s vyšší inteligencí od ostatních?
Pomineme-li emoční inteligenci a zaměříme-li se na inteligenční kvocient vyjadřující schopnost mozku poprat se s řešením logických souvislostí a rychlým řešením variant, dojdeme k následujícímu závěru: Člověk, u něhož byla naměřena vyšší hodnota IQ, vidí oproti běžné populaci v pozitivním smyslu slova širší škálu mezistupňů mezi dvěma krajními polohami ANO x NE (černá x bílá), je schopen intuitivního až automatického přístupu k řešení drobných záležitostí a netradičního rozhodování při řešení zásadních problémů, aniž by dlouze přemítal. Má také vyšší schopnost analýzy a následného zobecnění, ostřejší vnímavost k „vidění příležitostí“, vzrůstající předpoklady k empatii, flexibilitě a kreativitě, menší tendence k falešným očekáváním a méně sklonů k určitým typům iracionality. Má na svůj věk širokou slovní zásobu a zpravidla vyspělý verbální projev, i když často s konfliktním podtextem. Má neuvěřitelnou paměť a ohromnou míru energie.
Lidé s vysokým IQ jsou rádi ve vedení, zpravidla bývají přirozenou autoritou, jsou schopni přenášet své vědomosti a dovednosti do nových situací a zvládat je, a to i v nejkrizovějších variantách.
Na druhé straně v negativním smyslu slova řada lidí s vyšším IQ odmítá práci nebo pracuje nedbale, sní v průběhu dne a pohrdá okolím, bývá panovačná, odmítá se podřídit, je netolerantní k nedokonalosti své i ostatních, odmítá spolupráci, nechce kooperovat a ve vyšší míře než je tomu u běžné populace vykazuje znaky poruch myšlení a chování.
Pokud se zdá, že některá negativa a pozitiva u lidí s vyšším IQ jsou v přímém rozporu, je tomu skutečně tak. Znamená to jediné. Obecný pohled populace na lidi s vyšším a velmi vysokým IQ je sám o sobě velmi rozporuplným a svým způsobem kopíruje tradovanou lidovou moudrost, která upozorňuje, že na určitý psychologický problém má deset psychologů zpravidla deset odlišných názorů. Jak by se tedy mohly sjednotit pohledy lidí, kteří posuzují psychologické a sociologické záležitosti jenom tak z plezíru? Berme proto negativa i pozitiva lidí s vysokým IQ s rezervou, protože v žádném případě neznamenají pravidlo a u určitých jednotlivců mohou být dokonce v přímém rozporu.
Nicméně, kdo by nechtěl svůj mozek a jeho potenciál rozvíjet, kdo by nechtěl zvýšit své intelektuální a rozhodovací schopnosti? Po mnoho let se tvrdě obhajovala teze, že to, co vyjadřuje výsledek IQ testů, tedy inteligenční kvocient, je jednou provždy vrozené a stálé a nelze s tím hnout.
Dnes docházíme k názoru, že tomu tak úplně není. Do jisté míry lze na rozvoji intelektových schopností zapracovat. Čím? Uveďme ve zkratce alespoň stručný výčet možností a doporučení: Namáhejme mozek! Čím více ho budeme trápit, tím více jej budeme rozvíjet. Zásobujme mozek prostřednictvím krve vyššími dávkami kyslíku – sportujme, hýbejme se, buďme fyzicky aktivní, sedavým způsobem života snižujeme mozkovou aktivitu. Redukujme negativní stres a vyvarujme se otupení z toxinů. Vzdělávejme se, pusťme se do tvůrčí činnosti, plánujme, pišme, skládejme hudbu, malujme, čtěme. Vyvarujme se pouze pasivní konzumace vjemů na gauči či v křesle při sledování televize, nemysleme negativně, neutíkejme od kritických situací a cvičme paměť, pozornost a postřeh.
Mozek se velice rád učí, jenom je potřeba ho k aktivní činnosti přinutit. Situace je obdobná jako když se rozhodujeme jít třeba na hodinu tenisu. Nechce se nám, doma je klídek a pohoda, ale když se vhodně namotivujeme a na tenis vyrazíme, najednou zjistíme, že pohyb na kurtu je fajn a po zápase jsme sami se sebou spokojení, máme dobrý pocit a často i průzračnější, jakoby očištěné myšlení.
Mozek začne práce bavit v případě, že je na ní něco zajímavého a nového, jinak otupí. Ale kolikrát mu stačí jenom málo – nabídnout k procvičování zajímavý úkol a on se na něj vrhne a nechá se strhnou k činnosti, aniž by si uvědomoval, že se tím rozvíjí, nikoli opotřebovává. A když už o tom uvažujeme, co takhle závěrem článku umožnit našim mozkům trochu si pohrát? Úkol je docela jednoduchý. Přečtěme co nejrychleji následující text. Uvidíme, jak nám čtení půjde, a pak svůj mozek pochvalme. Za co? No přece za to, jak bravurně sám automaticky opravil chyby v textu, aniž by nás na ně výrazně upozornil. Než by nad chybami přemýšlel, raději je přeletí, jako by nebyly. Ale podruhé přečtěme text pomaleji a potřetí úplně pomaličku. Čím pomaleji budeme číst, tím víc začne mozek situaci analyzovat a od automatismu přejde na pozornější chod. Prostě – ponoří se do práce.
V zámku pod kopcem žila babička. Vždcky řkala: Dobá hosodyňka pro pírko i přes plot skčí! Dědček zase říkávl: Kdo inému jámu kopá, sám do ní pdá. Oba měli pravdu, ale co je prvda?
Abslutní pravda nexistuje, všehno je reltivní. Postřehnme často tak málo z skutečosti! Ale bďme vděčn i za t málo!
„Na pultech knihkupectví jsou od autora tohoto článku, který publikuje pod pseudonymem Karel CUBECA, v současnosti čtyři romány: Prokletí zlatokopů, Zlato Afriky, Zlatá skrýš a Tajemství skrytého kláštera.“