Od 21. ledna do 20. února se v galerii Ars Diva v Praze uskutečnila komorní výstava kreseb, maleb a užitého umění výtvarnice Evy Erbsové.
Výstavu úvodním slovem zahájil akademický malíř Václav Benedikt a dne 18. 2. jsem měl příležitost přednést zde své básně ze sbírek Přejme si les a Temný květ.
Prostory galerie jsou poměrně malé, ale atmosféra je zde unikátní a vystavovaná díla mají dostatek světla, aby návštěvníkům prozářila den. Ti mohli obdivovat mnoholetou autorčinu tvorbu, jež je pestrá jak co do formy, techniky, tak námětů. Od ptáčků na skle až po olejová plátna i akvarely.
Evino umění dokáže pohladit. Orientuje se zejména na přírodní motivy, ale připomněla i tragické bombardování Prahy na konci druhé světové války. Čtyřlístek z Emauz je takovým symbolem naděje.
Nezbývá než Evě popřát hodně sil a elánu do další tvorby, kdy se mimo jiné zaměří i na exotické ptactvo.
Umění je mostem, které spojuje lidi nejrůznějších zaměření. Přejme si v této nadmíru rozbouřené době takových mostů co nejvíce.
Zde je moje báseň, která je tvorbě a jejímu významu věnována:
Črtám si…
Črtám si, maluji, třeba na kamení:
Člověk se uvolní – oprostí se chvíli
od vší té úzkosti, jíž jsme zavaleni,
od vší té bezmoci, která v nás jen sílí.
Svěřím se do bloku, jak a co mne svírá,
a s prvním valérem tenze v těle slábne.
Co jinde gumují, dávám na papír a
přemýšlím potichu, co proč není vábné.
Vlastně se soustředím na to jen, co vzniká.
A to mě oprostí od děr, z kterých táhne.
Snažím se vyjádřit v tazích několika,
že když jde ke dnu loď, vždy i se svým ráhnem.
Unikám do světa, ve kterém se tvoří,
v němž není prostoru padnout či se vzdávat,
kde nejsou cenzoři ani agresoři,
v němž není prázdnoty s puncem drahých kravat.
Unikám do světa, kde se nezabíjí,
a v kterém mučení získají svá práva.
Unikám do světa za svou fantazií,
do světa, kde se sen realitou stává.
Črtám si o to víc, čím víc zdí nás dělí,
aby v pár minutách nebylo jich více.
Črtám si svobodu, lehce uzardělý,
kterou vždy objevím v nové čisté skice…
