Daleko od pevniny v rozbouřeném oceánu ležel ostrov, známý jako Ostrov poslední plavby, a na něm byl maják jménem Žlutá temnota. Na rozdíl od běžných majáků s červenými pruhy měl tento pruhy žluté – a právě proto se mu říkalo Žlutá temnota. Slovo „temnota“ bylo v jeho jméně, protože od chvíle, kdy byl postaven, nikdy nesvítil.
S tím souvisí i jméno ostrova – žádná loď, která proplouvala kolem, se nedostala vcelku k pevnině, a už vůbec ne s posádkou. Říká se, že maják mohl svítit, ale strážce majáku světlo nikdy nezapnul. Prý totiž věděl, zda na lodi plují dobří či zlí lidé. Maják byl postaven okolo roku 1654 – v dobách, kdy moře křižovali piráti a loupežníci. A právě ty zde potkala smrt.
Traduje se, že strážce majáku poté v moři hledal mrtvá těla těch, kdo byli na lodi, a za pomocí temné magie z nich vytáhl všechno zlo. To pak prý schovával v lahvích, které ukládal do truhly z jedné z lodí, které ztroskotaly u ostrova. Také se říká, že časem se lahve se zlem pirátů a loupežníků kupily a strážce majáku si musel opatřit dalších sedm truhel.
Lidé se o strážci tohoto majáku baví dodnes. Vedou se různé debaty o tom, zda jeho příběh není pouhá pověra, neboť onen ostrov s majákem viděli pouze lidé, kteří tam i zemřeli, a my ho nenalezneme ani na satelitních mapách. Avšak na starých pirátských mapách je zakreslen. Je snad možné, že byl někdo, komu se podařilo utéct z ostrova ztracených lodí a zakreslit na mapu, kde je? Nebo se ona pověst traduje mnohem delší dobu, akorát rok byl pozměněn, a lidé na mořích si tehdy označili ostrov jako místo, kterému se musí vyhnout?
O strážci majáku se také říká, že byl kanibal. Na ostrově nebyl žádný život. Byly to, alespoň dle popisů ve starých zmínkách, strmé, ostré skály, které byly pusté a nehostinné. Ke strážci majáku nikdo nemohl s jídlem. A tak mohl jíst pouze těla členů posádek, které zde ukončily svou cestu.
Nad tím ale už raději nebudu přemýšlet. O necelých čtyři sta let později od doby, kdy byl maják postaven, lidé chtěli natolik znát pravdu, že byla vyslána posádka, aby onen ostrov našla dle pirátských map. Asi už tušíte, že jsem byl členem oné posádky, kterou tvořilo ještě dalších osm lidí.
Asi vám už také došlo, že onu cestu jsem přežil, ale tomu, co jsem tam zažil, asi neuvěříte. Loď odplouvala s devíti členy posádky a vrátili se pouze čtyři. Sama cesta na ostrov byla neuvěřitelně nebezpečná. V jednom kuse jsme čelili bouřím a já si snad ani nevzpomínám, zda jsem někdy vylezl z podpalubí.
Pamatuji si ale, že na ostrov nás doplulo pouze osm. Jeden ze členů posádky během bouře vyšel z podpalubí a smetla ho vlna. Nevynořil se.
Když jsme dopluli na ostrov, došlo nám, proč přesně nebyl vidět ani na satelitních mapách. Nad ostrovem byl ohromný mlžný oblak, který působil, jako by byl nad ostrovem tisíce, ne-li desetitisíce let. Maják byl nyní na ostrově zničený, nicméně byly vidět bílé kusy se žlutými pruhy ležící na ostrově.
Kupodivu se nám podařilo u ostrova zakotvit a vylézt ven. Všimli jsme si ho mnohem dříve, neboť jsme měli něco, co ti lidé před námi neměli. V podpalubí jsme měli displej a nahoře jsme měli světlo s dalekým dosahem a kameru, která posílala záběry prostředí právě do toho displeje.
Na ostrově jsme nalezli ony truhly plné lahví, v nichž bylo uchováno zlo lidí, kteří pluli kolem. Truhly byly polámané, a tak jsme se dostali dovnitř. Jeden z nás si vzal láhev a otevřel ji. V tu chvíli jsem slyšel, jak něco z láhve vyletělo. Vlétlo mu to přímo do úst a jeho srdce zkamenělo. Chvíli poté skočil do moře – a vlny ho rozdrtily o ostré kameny kolem ostrova.
Hladina se zbarvila krví a my jsme slyšeli někde poletující další zlo. Tři z nás napadlo a oni dopadli jako člen posádky, který jednu láhev plnou zla otevřel.
Pouze čtyřem z nás se podařilo uniknout a dlouho jsme o tom nedokázali mluvit. Několik let jsme nad tím, co se stalo, přemýšleli a mně teprve teď došlo, čí zlo poletovalo kolem bez otevření láhve a které připravilo tři z nás o život.
Bylo to zlo samotného strážce majáku. Ten, kdo shromažďuje zlo, nemůže být dobrý člověk. Zla je na tomto světě už tak dost.
