Jak to všechno začalo
Úvodem bych měl asi vysvětlit, proč jsme se se SIGem Jazyky začali takovýmto obskurním tématem zabývat a co si pod ním vůbec představit. Od doby dospívání jsem se postupně učil několika, asi 10–15 jazykům. Netvrdím, že je dnes všechny perfektně ovládám, dostal jsem se v nich různě daleko, ale ve všech jsem narazil na problematiku zdvořilostních forem, tedy toho, co v češtině rozlišujeme tykáním a vykáním.
Učil jsem se ty jazyky většinou jen z knih a některé z nich jsem pak využíval jen k četbě, tedy bez kontaktu s živými mluvčími. Pokud takový jazyk tykání a vykání rozlišuje, pak se to v učebnici zpravidla velmi brzo dozvíte. Co se ale prakticky nikdy nedozvíte, to je, v jakých situacích se to cizokrajné tykání a vykání používá. Většinou se učebnice omezí na vágní popis situací, které víceméně korespondují s tím, jak tykání a vykání užíváme v češtině. Navíc se učebnice dost často s malými změnami přepisují po celá desetiletí, ale v některých jazycích se společenské normy pro užívání zdvořilostních forem mění podstatně rychleji.
To, že s učebnicemi není v tomto směru všechno v pořádku, a že tedy pro zvládnutí této problematiky nestačí, jsem si poprvé uvědomil v Maďarsku, kdy mi bylo divné, že mladý prodavač v obchodě mladým zákazníkům, i evidentně zcela neznámým, tyká a vzájemně se zdraví „halló“, což odpovídá českému „ahoj“. Také jsem si všiml v učebnici polštiny, která v tomto ohledu byla čestnou výjimkou, že Poláci jsou daleko formálnější než my a vykají si tam například spolužáci na vysoké škole (mimochodem, byla to pravda v době sepsání té učebnice, dnes už ne).
Vzhledem k tomu, že se zabývám mj. soukromou výukou maďarštiny, řekl jsem si, že by stálo za to udělat si v tom trochu pořádek. Aby byl náš cíl rozumně realizovatelný, omezíme se jen na evropské úřední jazyky. Sestavili jsme takový jednoduchý dotazník, v němž bylo několik sociálních situací, ulice, obchod, škola, rodina, Mensa atp., a nechávali jsme respondenty vyplňovat, která z forem se v dané situaci používá, případně jaký věk mluvčího nebo posluchače je hranicí pro přechod k formě druhé (resp. jiné, jak později uvidíme, nemusíme chodit do východní Asie, abychom narazili na jazyky, které mají zdvořilostních stupňů víc než dva).
Sehnat vhodné respondenty nebylo tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Postupně se totiž ukázalo, že nestačí, že je člověk rodilý mluvčí daného jazyka, ale že musí aktuálně žít v prostředí, kde se tím jazykem mluví. Třeba můj otec, který prvních dvacet let svého života strávil na Slovensku, ale posledních padesát let žije v Čechách. Ten mi tvrdil, že na Slovensku dodnes děti rodičům vykají. Ověřením u lidí, kteří tam žijí v současnosti, jsem zjistil, že to byla pravda možná před těmi padesáti lety, ale dnes už určitě ne. Nemůžeme tedy použít cizince žijící dlouhodobě v Čechách, je třeba hledat přímo v samotných zemích. Ne ve všech zemích se podařilo sehnat člověka ochotného vyplnit nám náš dotazník, proto ještě několik jazyků čeká na zpracování.
Zdvořilostní formy
Zde je třeba objasnit, že zdvořilostní formou máme na mysli způsob, jakým se zdvořilost vyjadřuje, tedy třeba v češtině tykání a vykání na rozdíl od tykání a onikání v němčině; zdvořilostním stupněm je míněno, jak si daná forma stojí na stupnici zdvořilosti nebo formálnosti situace.
Z hlediska zdvořilostních forem se zkoumané jazyky dají rozdělit na několik typů podle toho, jaká zájmena a tvar slovesa k vyjádření zdvořilosti používají, a od toho se pak odvíjí, s jakým jiným slovesným tvarem a jestli vůbec se zdvořilostní tvar kryje. Jazyky jako například čeština používají k vyjádření zdvořilosti tvar 2. osoby množného čísla (dále 2. os. pl.) včetně osobního zájmena, takže prakticky rozlišují tykání a vykání jen v jednotném čísle. Neumějí rozlišit, jestli jde o vykání jedné, nebo více osobám, případně o tykání více osobám.
V některých jazycích tohoto typu toto však rozlišit lze podle některých jiných větných členů, pokud ovšem ve větě jsou obsaženy, např. podle čísla přívlastku.
Pak existuje typ jazyků, které dokážou rozlišit i v množném čísle, zda jde o tykání, nebo vykání, ale nepozná se už, jestli jde o vykání jedné, nebo více osobám. Příkladem je třeba němčina. Zdánlivě je situace podobná jako v češtině, ale při oslovování skupiny osob si Čech musí uvědomit, jestli má použít tykání, nebo vykání.
A konečně existují jazyky, které dokážou rozlišit v obou číslech, jestli jde o tykání, nebo o vykání, i to, jestli oslovujeme osobu jednu, nebo více. Příkladem mohou být třeba polština nebo maďarština. Úmyslně jsem volil jako příklady jazyky z našeho nejbližšího okolí, abyste si uvědomili, že i geograficky blízké jazyky mohou být v otázce zdvořilostních forem velmi pestré.
Geografické rozdělení
Evropa se dá rozdělit na několik oblastí, v nichž zastoupené jazyky vykazují stran volby zdvořilostního stupně jistou podobnost bez ohledu na vzájemnou genetickou příbuznost daných jazyků. Toto ovšem nemusí platit, pokud se jedná o zdvořilostní formy, tedy o to, jakým způsobem, většinou tvarem slovesa, se ony zdvořilostní stupně vyjadřují. I tak příbuzné a z větší části vzájemně srozumitelné jazyky jako čeština a polština vyjadřují zdvořilost formálně zcela jiným způsobem.
Zhruba se dá říct, že v jižní Evropě, a to v jejím nejširším pojetí od Portugalska až po Bulharsko, je tendence tykat častěji a do vyššího věku, než jsme zvyklí z češtiny.
Ve středním pásu od Francie na západě po Lotyšsko na severovýchodě a Rumunsko na jihovýchodě vládne situace podobná té, na jakou jsme zvyklí v češtině, přestože i ve většině těchto jazyků si lidé tykají o něco málo častěji, tedy i v situacích, kdy by Čech pravděpodobně užil vykání.
Jazyky severní Evropy sice po dvou zdvořilostních stupních mají, ale ten vyšší, odpovídající českému vykání, používají jen ve velmi omezených situacích, jako je třeba oslovení krále.
Angličtina a irština jsou na tom podobně, také „nevykají“, ale u nich je to způsobeno tím, že v jejich současných podobách příslušné zdvořilostní formy chybějí.
Zajímavá situace panuje ve východoslovanských jazycích, tedy v ruštině, ukrajinštině a běloruštině, které sice tvoří vykání podobně jako čeština, ale díky existenci jména po otci v kombinaci s tykáním nebo vykáním dokážou vytvořit velké množství zdvořilostních stupňů v oslovování. Tím, že se nejedná o tvar slovesa, ale o oslovení, poněkud přesáhly náš záměr, ale vzhledem k tomu, že se nám příslušné informace náhodou podařilo získat a přišly nám velmi zajímavé, rozhodli jsme se je do našeho projektu zahrnout také.
Zdvořilostní stupně
Je také zajímavé všimnout si, na jakém základě se v jednotlivých jazycích volí různé jazykové stupně. Pro zjednodušení bych uvedl mně známá tři kritéria. Vezměme si tři jazyky, které, pokud jde o formu, vyjadřují zdvořilost podobným způsobem. Angličtinu 17. století, češtinu a romštinu.
Angličtina v 17. století rozlišovala tykání a vykání a kritériem pro jejich použití bylo společenské postavení. Takže třeba pán svému sluhovi tykal, sluha pánovi vykal a nikdy naopak.
V češtině a většině moderních evropských jazyků je tím kritériem blízkost, známost osob celkem bez ohledu na společenské postavení. Takže i podřízený nadřízenému může za jistých okolností tykat nebo nadřízený podřízenému vykat.
Naproti tomu v romštině tím kritériem byl tradičně věk. Ještě před pár desetiletími děti rodičům vykaly, ale na druhé straně třeba starý Rom, který se snažil mluvit česky nebo slovensky a přenášel do těchto jazyků zvyklosti ze své mateřštiny, byl schopen tykat mladé neznámé prodavačce v obchodě, což pochopitelně nebylo způsobeno jeho nekulturností, ale zkrátka tím, že pocházel z kulturního prostředí, které bylo jiné.
Tato tři kritéria hrají ve zpracovaných jazycích různou roli, v některých větší, v některých menší nebo žádnou nebo se i různě prolínají. Ještě jsem se doslechl o kritériu čtvrtém, a to je pohlaví. To má údajně vliv na volbu zdvořilostního stupně ve slovinštině, což je ovšem jeden z jazyků, jehož dostatečně fundovaného mluvčího jsme nesehnali, takže tento fenomén ještě na své zpracování čeká.
Závěr
Náš výzkum nám ukázal různorodost forem evropských jazyků. Některé jazyky, jako portugalština, španělština, italština nebo polština, v nás vzbudily otázky na to, jak se jejich zdvořilostní formy v minulosti vyvinuly. Pravděpodobně by se dalo studiem historických textů vypátrat třeba i to, proč čeština a další jazyky vykají a třeba němčina oniká nebo jak se v maďarštině stalo zdvořilostním zájmenem zájmeno zvratné. Tento výzkum však byl a je nad naše síly.
Tímto tématem jsme se však začali zabývat hlavně proto, abychom zjistili, nakolik se užívání zdvořilostních stupňů odlišuje od češtiny a nakolik je možné spolehnout se na jazykové učebnice, které tuto odlišnost většinou opomíjejí. Soudíme, že pokud bychom se řídili svými zvyklostmi pro tykání a vykání tak, jak je známe z češtiny, ve většině případů bychom se velkého společenského faux pas nedopustili.
Vzhledem k tomu, že v češtině užíváme vykání častěji než ve většině zpracovaných jazyků, pravděpodobně bychom byli čas od času více formální, než situace vyžaduje. Na druhé straně je třeba být připraven na to, že nám čas od času bude tykat někdo v situaci, kdy bychom v češtině očekávali vykání. Nejvíce se nás to bude týkat, pokud jsme ve věku 15–40 let, kdy se evropské jazyky ve volbě zdvořilostního stupně vzájemně liší nejvíc. Výjimkou jsou severské jazyky, kdy je třeba přijmout fakt, že v nich zřídkakdy nastane situace, kdy bychom mohli užít vykání. Nejvíc je třeba mít se na pozoru ve švédštině a islandštině, kdy je větší pravděpodobnost, že vykáním urazíme, než že budeme působit zdvořile.
Detailně zpracované jazyky najdete na stránkách SIGu. Seznam však není kompletní, nepodařilo se nám najít vhodné respondenty pro baskičtinu, katalánštinu, novořečtinu, maltštinu, makedonštinu, velštinu, slovinštinu, chorvatštinu, nizozemštinu, fríštinu, litevštinu, estonštinu a úřední jazyky národnostních menšin v Rusku. Budeme rádi za kontakty na vhodné respondenty.