Převzato ze školního časopisu Mensa gymnázia, který vytvářejí Anička, Patrik, Matěj, Dan a Nana. Redakčně kráceno.
Na školu letos přišlo pět nových učitelů. Učí psychologii, informatiku, fyziku a matematiku. Seznamte se s nimi v našich rozhovorech! Anička, Patrik, Matěj, Dan a Nana
Laura Opletalová
Já jsem Laura, jsem bývalou studentkou Mensa gymnázia, takže někteří si mě možná ještě pamatují, je mi teď krásných dvacet čtyři let a studuju psychologii. Jinak se živím jako krizová interventka na krizových linkách.
Elena Mikulcová
Moje jméno je Elena Mikulcová, učím tady matematiku, fyziku a variace na matematiku, seminář z matematiky pro nižší stupeň s názvem Matematika nás baví a Seminář z matematiky pro oktávu, kde je připravuji na vysokou školu.
Petra Nováková
Mé jméno je Petra Nováková a učím tady matematiku a fyziku.
Hana Procházková
Paní Procházková na škole učí informatiku.
Jan Mrzena
Na škole učí fyziku a matematiku. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT.
V čem se podle vás liší studenti na Mense od normálních škol?
Těžko se to shrnuje do jedné věty. Je to atmosféra, je to tým pedagogů, zajímavé třídy, ne z hlediska toho, jak tam jsou lavice, ale jaké typy studentů se tady vlastně sešly. Každá třída je svým způsobem originál, stejně jako vy, studenti. A zároveň je zajímavé, jak máte uvnitř sebe od už celkem útlého věku nějaké zaměření a co byste chtěli dělat. To je asi všechno, to mě baví.
Jaké máte koníčky mimo obor?
Elena Mikulcová: Spíš jestli to člověk stíhá. Právě protože mým koníčkem byla matematika a fyzika, tak teď je učím, ale v podstatě člověk je tak vytížený, že na ty koníčky moc času nebylo a teď tuplem. Když ovšem čas je, tak ráda korálkuju. Už se těším, až budu na setkání, kde nemusím řešit nic a můžu se nechat inspirovat krásnými výtvory a zkusit si je taky udělat.
Petra Nováková: Tak mimo obor ráda lyžuju nebo jezdím na kole.
Laura Opletalová: Jsem vášnivou hráčkou deskových her. Takže asi většina času a mých společenských aktivit je organizovaná okolo toho, pak ráda lezu na boulderu, knihy, seriály a vlastně cokoli, co má příběh, tak to totálně baštím.
Jaké máte vzpomínky na střední?
Jan Mrzena: Víc mě tedy bavila základka a vysoká, ale střední na mně zanechala také spoustu pozitivních otisků.
Laura Opletalová: Určitě mě na Mense nejvíc bavilo, jakým způsobem k nám přistupovali pedagogové a že tam byla dost parťácká atmosféra, takže asi si nevybavím žádnou konkrétní vzpomínku, ale vlastně, když mě ti pedagogové brali a mohla jsem se s nimi hádat, prosazovat svoje a tak.
Petra Nováková: Vystudovala jsem klasické čtyřleté gymnázium. V době, kdy jsem studovala, nebyla osmiletá gymnázia, byla jen čtyřletá.
Hana Procházková: Vystudovala jsem Gymnázium Elišky Krásnohorské. Na střední mě to hodně nebavilo v prváku, ale později se to hodně zlepšilo. Bavil mě tam hlavně kolektiv. Nároky nebyly extrémně vysoké, tak jsem se mohla více věnovat předmětům, které mě zajímaly, a ne se tolik trápit v těch, které mě nezajímaly.
Elena Mikulcová: Já jsem chodila na gymnázium ve Zvolenu, to je na Slovensku, a právě proto, že jsem měla úžasnou učitelku matematiky, tak mám velikánskou inspiraci se jí alespoň trošku přiblížit. To byla paní učitelka, která dokázala zaujmout jak průměr, tak i ty, co trochu vyčnívali z toho průměru, a pamatuji si její úkoly navíc, co jsme dostávali, že se člověk, mi přišlo, na té hodině ani nenudil. Tak k tomu bych se ráda postupně přiblížila. A fyzika mě bavila kvůli fyzice. Tam bych řekla, že to byla průměrná paní učitelka, tam bohužel nemám vzor, ke kterému bych se chtěla přibližovat, takže hledám, jak to udělat, aby to v té fyzice postupně začalo být zajímavé.
Co Vás přivedlo na Mensa gymnázium?
Jan Mrzena: Co mě přivedlo na Mensu? No zajímavá výjimečná škola, o které jsem léta slýchal od přátel a kolegů, a pracovat se studenty, co jsou tady, no… říká se tomu challenge. Tak jsem to chtěl zkusit.
Laura Opletalová: Vlastně mě oslovila paní Fatrová, že budou shánět někoho, kdo by převzal psychologii po paní Hofmannové, a já jsem si pamatovala na ty hodiny, že byly vlastně strašně super a že se mi líbilo, že jsme měli hodinu na střední, která byla čistě psychologie, že to nebylo nic okolo, že jsme mohli jít do hloubky. Dost mi to pomohlo ve studiu na vysoké škole, na přijímačky a na všechno. Takže když mě oslovili s tímto návrhem, tak jsem měla hroznou radost za tu důvěru a zároveň jsem na to měla spoustu vřelých vzpomínek, tak jsem si řekla, že bych to chtěla zkusit dál rozvíjet.
Petra Nováková: Dostala jsem nabídku přes kolegu, přes známého, který tady učil. Líbí se mi tady, je to tu takové příjemné. Tím, že je to malá škola, tak mi to přijde takové rodinnější, příjemné prostředí.
Hana Procházková: No nebudu to tajit, ale mamka. Teď tu pracuje a řekla mi, že se hledá učitel informatiky. Zároveň jsem o této škole slyšela už mnohem dřív tím, že oba moji rodiče na školu chodili, a sama jsem na školu chtěla nastoupit. Bohužel jsem chtěla jít až po deváté třídě, a to nebylo místo.
Elena Mikulcová: Náhoda, přes paní ředitelku. Náhodou jsme se někde setkaly.
Bylo to, co učíte, vždy Vaším oblíbeným oborem, nebo jste v průběhu studia na střední škole měli rádi ještě nějaký jiný předmět?
Laura Opletalová: Měla jsem vždycky hrozně ráda literaturu a historii a pak mě vždy bavily takové praktické věci. Jednu dobu jsem dokonce studovala instalatérství, ale jinak jsem vždycky směřovala k těmto humanitním oborům a už dlouhou dobu jsem si říkala, že psychologie je to ono.
Petra Nováková: Vždy matematika a fyzika. Technické věci.
Hana Procházková: Chtěla jsem být spisovatelkou, herečkou, ale asi nejvíce jsem se chtěla věnovat fyzice. Nakonec jsem proto šla na Matfyz, kde jsem se potkala s programováním, a to mě od té doby už nepustilo.
Elena Mikulcová: Matematika a fyzika byly od střední školy top.
A který předmět jste na střední škole nesnášeli?
Laura Opletalová: Chemii.
Petra Nováková: Dějepis.
Elena Mikulcová: Já jsem to brala jako takové nutné zlo, učit se musíme, tak jsem se poprala se všemi. Zase to bylo dáno ale těmi osobnostmi, které se tomu předmětu věnovaly, ale největší strach většina z nás holek měla z branné výchovy, kde jsme tedy, ač u ostatních normálních škol to byl pohodový předmět, měli učitelku, která nás drtila na dalších zásadách, co se tam řešily. Střelba. Pamatuji si, že jsem u dědy trénovala, připravovala se střelbou ze vzduchovky na nějaký terč.
Jako úplně malí jste toužili být učiteli, nebo jste si přáli být něčím jiným?
Jan Mrzena: Vzpomínka na to, čím jsem chtěl být, když jsem byl malý, se v průběhu let měnila, ale chtěl jsem se věnovat převážně divadlu, filmu a zpěvu. Kultuře obecně.
Laura Opletalová: To jsem chtěla vlastnit knihovnu, která by zároveň byla jako škola pro X-meny, a to byly ty dvě věci, že bych tam zároveň vychovávala ty superhrdiny a do toho by to byla knihovna s kavárnou.
Petra Nováková: Učitelkou asi ne. Původní moje profese je stavební inženýr. Studovala jsem Fakultu stavební na ČVUT a pak mám vystudovanou pedagogickou fakultu matematiky.
Elena Mikulcová: Co se týká toho být učitelka, já jsem se zařekla, že učit chci jenom děti a studenty, kteří alespoň trochu chtějí. Tím se automaticky vyoutovala základní škola, skladba v těch třídách není nijak výrazně ovlivnitelná a v podstatě na Mensa gymnáziu je ta ideální kombinace, kde už jsou studenti, kteří i když jsou ve věku, kdy učitelé zápasí se studenty, je to alespoň zápas s inteligentním studenty. Ale doufám, že zápas nebude. Tady si myslím, že studenti to mají v hlavě srovnané, v podstatě k tomu neinklinují, nebo si to nechají rozumně vysvětlit. Tím pádem se soustředíme na rozvoj člověka a na to vzdělávání. Takže to mě i přivedlo na Mensa gymnázium, ten výběr studentů.
Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo a místo?
Jan Mrzena: Jídlo je buďto moravský vrabec, nebo dobře udělaná kachna. Místo asi krásná příroda s minimem lidí.
Laura Opletalová: Mám spoustu oblíbených jídel, jsem velká fanynka palačinek, protože to je totální nostalgie. A hlavně když někdo mně udělá palačinky, tak se cítím hrozně opečovaná a je to hrozně krásné. A pak jakékoliv jídlo, které dělá moje babička, tak je absolutně super a to je moje nejoblíbenější jídlo. Mým oblíbeným místem jsou hory, hrozně ráda se procházím v lese a tak. Asi to není žádné konkrétní místo, jenom ten les, ta samota a ta cesta, to je moje nejoblíbenější místo.
Petra Nováková: Nemůžu říct, jestli mám oblíbené jídlo, protože já mám ráda skoro všechno. A co se týče místa, tak mám ráda hory.
Hana Procházková: Sushi.
Elena Mikulcová: Já právě jídlo beru jako nutné zlo. Jíme proto, abychom žili, nežijeme proto, abychom jedli. A co se týče místa, není jedno specifické, spíše se jedná o místa, kde jsem se svými nejbližšími, ale starost o ně, jako strava, program, rozvoj, bezpečí, mezilidské vztahy atd., není na mně. Kde můžu relaxovat, poznávat zajímavé lidi, diskutovat o tématech, která mě pálí nebo i jen zajímají a nemusím nic řešit, pro spoustu lidí to je zřejmě samozřejmé, ale já to měla i mám spíše jako vzácnost. V poslední době bych řekla „Roxana“.
Máte nějaké sny, které byste si chtěli splnit? Pokud ano, jaké?
Laura Opletalová: Asi bych ráda žila nějakou dobu v zahraničí, kde bych mohla používat nějaký jiný jazyk a proniknout nějak do toho lokálního života, abych tam nebyla jen jako turista, ale byla bych tam implementovaná. Tak to by se mi strašně líbilo. A také, bude to znít divně, ale hrozně ráda bych otevřela nějakou komunitu, mám pocit, že v našich životech jsme hrozně vykořenění a hrozně individualizovaní. Hrozně by se mi líbilo, kdybychom měli nějaký prostor, kde bychom mohli společně o něco usilovat a podporovat se. Ten vibe, že člověk může jen tak vyjít do vedlejší místnosti a tam bude člověk, se kterým bych si mohla popovídat, je hrozně lákavé to mít ve svém životě. Ale zároveň chápu, že to je utopie.
Petra Nováková: To já ani nevím. Asi cestování. Ráda bych navštívila asi Aljašku nebo Nový Zéland.
Elena Mikulcová: Jedna oblast je rodina, aby fungovaly děti i rodina celkově v tom trendu, který je nastolený. A druhá věc, že bych chtěla, aby fyzika a matematika následující generaci, nebo alespoň část dnešních studentů, zaujaly podobně, jako kdysi mě, protože tam jsou pěkné, krásně věci, akorát že to není vždy vidět na první dobrou.