281
Až noc se vpije do zátoky černou tuší
napíšu své jméno na sklo okenní tabulky
v kolumbáriu
vydechnu páru a budu si přát
aby to byl kouř
a namodralé šero
zimního odpoledne mi
bezbrannost lidských bytostí
nepřivolá
Zmizím mezi šeptajícími olšemi
na druhém břehu
v louce konečné
tisíce mrtvých včel
ulepených od medu
Vytáhla jsem si ze srdce žihadla to pro mne
zemřely usmívám se;
rozřízla jsem si ústa o okraj známého světa.