Veronika Talpová

Až noc se vpije do zátoky černou tuší napíšu své jméno na sklo okenní tabulky v kolumbáriu vydechnu páru a budu si přát aby to byl kouř a namodralé šero zimního odpoledne mi bezbrannost lidských bytostí nepřivolá Zmizím mezi šeptajícími olšemi na druhém břehu v louce konečné tisíce mrtvých včel ulepených od …

Stříbřil se háj, jeřabiny ozdobily ústa tvá Stínový ráj, v ráji stíny poklesly ti na víčka rudě žilné nitě „V hrnci je smrt!“ nekřič, pláči vždyť já tvoje slova znám (Písmo jsme snad četli všichni) Arzén cukr na koláčích Děti, něco pro vás mám… Prudce probouzím se z přítmí podvečerní noční můry …

Zpíváš: Ó, tvé hvězdy svit! Až mě musíš odstínit Že mám v srdci plamen svíce proto nosíš rukavice Že se blýskně ligotám Unavils mě. Ticho tam! Na maličkou chvilku shov únavě svých supernov začernalých v okraji Zahoď slova. Bodají. Báseň stekla pod kaluž Utopils mne. Ticho už… Autor: Veronika Talpová