Měsíc svítil do oken. V pokoji v prvním patře nad hospodou pobíhala ustaraná postavička.
Drenyl balil. Spěchal. Rychle strkal věci rozházené všude po místnosti do cestovního vaku a snažil se při tom na nic nezapomenout. Ruce se mu třásly. Hlavně to nejdůležitější. Otočil se k nočnímu stolku, na němž ležel naditý kožený váček. Zastavil se uprostřed pokoje a nejistě ho pozoroval. Roztřesenými prsty si opět zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho, a odkryl tak rudou šmouhu na čele. Zřejmě se umazal, když před malou chvílí nevědomky provedl totéž. Tehdy měl ale ruce od krve, jak prohledával mrtvolu.
Rukávem košile si utřel zpocené čelo a rozmazal si krev kolem spánku.
Přispěchal ke stolu a uchopil váček do rukou.
Zarazil se. Náhle měšec prudce odhodil a o kousek couvl. Vyděšeně se díval na své ruce, otáčel jimi před očima a pozorně si je prohlížel. Viděl na nich krev, ačkoli ji dávno smyl.
Rozhlédl se po pokoji a přešel pomalu k oknu. Vykouknul do temné noci a propátral okolí. Venku byl klid. Snad si ho dole v lokále nikdo nevšiml. Obrátil se zpět a díval se na váček na podlaze.
„Neměl jsem to dělat. Neměl. Ty zatracený peníze,“ zanaříkal a smutně kroutil hlavou.
„Musim jít“, řekl si pro sebe a sebral váček ze země. Část obsahu přesypal s hlasitým cinkáním do měšce u pasu, zbytek zahrabal hluboko do připraveného vaku. Všichni hosté již dozajista odešli a hospodský zabouchl závoru. Ještě chvíli počkal, aby měl jistotu, že se už hospodský uložil ke spánku. Nebylo by dobré, kdyby ho dole načapal. Naposled se rozhlédl po pokoji, jestli opravdu na nic nezapomněl, a pak za sebou tiše zavřel dveře.
***
Na nebi se houfovala těžká bouřková mračna a dusila horskou vísku pod neprodyšnou, huňatou střechou. Měsíc odhrnul oblačnou peřinu a jeho bledá tvář pohlédla do krajiny. Nikdo se neodvážil vkročit do smrtícího stisku dnešní noci a v horách zavládlo naprosté ticho. Téměř nikdo…
Vyšel z hospody a okamžitě se do něj zakousl dotěrný chlad. Zimomřivě si přitáhl plášť blíže mrznoucímu tělu, pak se podezřívavě rozhlédl po okolí splývajícím do mlhavých stínů. Když nikoho nespatřil, nadhodil si těžký vak na ramenou a zamířil k přilehlému lesu.
Snažil se nemyslet na to, co leží v uličce za hospodou. Myslel na cokoli jiného, jen ne na bezvládné, zkrvavené tělo, které tam po sobě zanechal.
Ale ať se snažil sebevíc, stále se mu do mysli vkrádal obraz předešlých událostí. Vybavoval si, jak se nikým nepozorován vykradl z lokálu a sledoval na mol opilého muže, který právě vyhrál ve hře v kostky ohromnou haldu peněz. Určitě si myslel, že je to jeho nejšťastnější den. Kdyby tenkrát věděl, že je to den poslední. Opět viděl hrůzu v jeho očích, když zahlédl nabroušené ostří. Vyděl zbytečně prolitou krev.
Proč jen jsem to udělal? Ty peníze mi nepatří! Nepatří! Neměl jsem se nechat zlákat.
Kdybych tak moh´ vrátit, co se stalo. Prachy za tohle nestojí. Nestojí za život. Copak by si asi za ně ten chlápek koupil? Možná měl rodinu. Někoho, komu bude scházet. A za to všechno můžu já. Zač mě bohové trestají? Ne…Ne bohové. To já sám se trestám výčitkami.
Zarazil se. Prudce sebou trhl dozadu. Sledoval cestu za sebou. Nikdo tam nebyl.
Asi se mi něco zdálo…
Opět se klidně rozešel.
Ale jak můžu mít z těch peněz radost? Proč jsem si to líp nerozmyslel? Vždyť byly jeho. Všechny… Ale teď sou moje! Měl si je víc hlídat, peníze i sebe! Je to jeho chyba! Jeho, jenom jeho! Přesto…měl jsem to nechat bejt, když se tak zuřivě bránil. Vždyť sem ho chtěl jen vokrást…jen čmajznout prachy! Kdyby se ten vůl pokoušel zachránit hlavně svůj krk, ale von se začne rvát o tu blbou výhru! Je to jeho chyba. Chtěl sem jen ty prachy! Ne všechno. Ne život! Ten mu už nikdo nevrátí…Proč sem to musel dělat. Proč sem neutek, když mi je nechtěl dát. Ty peníze mi měly zpříjemnit žití, ale nic příjemnýho necejtim, právě naopak. Krav z rukou nikdy nesmyju…Navždy už budu vrah!
Jako by za sebou zaslechl slabý, téměř neslyšitelný klapot koňských kopyt. Pomalu pohlédl na temnotou přikrytou pěšinu… nic. Vesnice se utápěla v mlčenlivém příkrovu. Ale tentokrát se nespletl.
Něco tu je. Číhá to ve stínu…v temných uličkách…Číhá to… na mě!
Začínal se bát. Strachoval se o svůj život. Někdo to ví. Někdo mě dozajista musel vidět. Chtěj mě vokrást, jako já vokrad toho chudáka. Chtěj mě zabít!
Pokračoval nenápadně v cestě, ale bedlivě naslouchal každému šustnutí. Okolí ozářil blesk.
Lekl se, až nadskočil. Ozval se hrom a na zem dopadly první kapky deště.
Tohle mi ještě scházelo, pomyslel si. Zachumlal se hlouběji do promokavého pláště. Půda čvachtala pod nohama a ztěžklá látka nacucaná vodou ho stahovala k prochladlé zemi.
Pronásleduje mě duch toho chudáka, uvědomil si. Nepřestane, dokud se nepomstí. A jeho pomsta je má smrt!
Vzadu! Šoupání pláště. Tiché kroky. Rychle se otočil. Nic. Tma. Do mrtvolného ticha noci vrzal vývěsný štít mastičkářův rozkývaný větrem.
Temné přihlížející domy jako by se mu vysmívaly. Domy – svědci. Viděli všechno, nic nepoví, ale lidé špehující v oněch domech – poví, i co neviděli.
V žádném okně se nesvítilo. Nikdo mě neviděl, ubezpečoval se, nikdo o mně neví. Rozhlížel se po všech stranách.
Ne! Někdo přece! V postranní uličce. Stín se pohnul. Něco temného skryté v temnotě . Těkal očima – tam, ne tamhle. Hledí za sebe. Nic.
Musím si pospíšit. Rychle vodsaď vypadnout. Rozběhl se. Cítí půdu pod nohama, slyší své spěšné kroky, kroky ale ještě cosi jiného. Smích. Slyší smích podobný šelestění větru v korunách stromů. „Vyhraju,“ to slovo přichází ze všech stran. „Vyhraju.“
„Kdo si? Nech mě bejt. Rozumíš! Nech mě bejt!“ Studený pot stéká po kůži, mísí se s dorážejícím deštěm. Neklidně se rozhlíží okolo, nikoho nevidí, jen škodolibě se šklebící domy.
„Vyhraju!“ vzdálený šepot připlouvá po větru.
„Ne, dej mi pokoj, kdo jsi?“ Nevadí, že někoho vyruší za spánku, že ho někdo zahlédne. Sám by teď radši spal…v teplé posteli. Napořád. Věčný spánek. Klid.
„Vyhraju!“ opět ten tichý, tlumený hlas.
„Já ho nechtěl zabít!“ Točí se mu hlava. Hrudník svírá strach.
V blízkém obydlí kdosi rozžhnul svíci. „Drž hubu, lidi chtěj spát!“
Jak rád by také spal. Klid. Touží po něm čím dál víc.
„Vyhraju.“
„Nééééé!!!“
Běží vesnicí, směřuje k nedalekému lesu. Snad ho temné siluety stromů dokážou skrýt ve svém náručí. Skrýt. Ochránci. Blíží se porostu vysokých, tmavých postav. Odhodí vak, jenž ho zbytečně tíží. Ani si neuvědomí, že tak ztrácí část svého dnešního výdělku. Výdělku, na který výjimečně nebyl vůbec pyšný.
Útržky mraků se ženou oblohou, připomínají cáry smutečního sukna. Běží po nebi jako stádo splašených býků a tíží oblohu nevítanou přítomností. Zakryly měsíc i hvězdy, aby neprohlédnutelná tma utajila neodvratnou událost.
***
„Vražda! Vražda!“ rozléhalo se vesnicí do noci.
Rozruch způsobili dva opilci, kteří se po zavření hospody ještě toulali vesnicí s měchy plnými medoviny. Jeden z nich pocítil potřebu vypustit spotřebovanou tekutinu a zabočil za roh hospody U Prasete. V temné uličce si až po chvíli všiml, že močí na mrtvolu.
V mnohých příbytcích se rozlilo světlo od zapálených svící. Obyvatelé vykukovaly z oken a rozostřeným zrakem propátrávali okolí. Pár rozespalců vyběhlo i přes zimu a stálý déšť ze svých domovů zjistit, koho že to zastihla ta strašlivá událost. Noční oblečení skryli pod tlustými kabáty, aby je nezakousl mráz. I Hospodský vyběhl ven, ve spěchu si ještě zapínal beraní kožich.
Dešťové kapky smáčely doškové střechy a bušily do zvědavých přihlížejících. Opilci, kteří objevili nebožtíka, chudáka nejprve pořádně prohledali, a pak rychle utekli.
Muž ležel na zádech, šedé vlasy a vousy slehly deštěm, vypoulené oči hleděly do prázdna. Bosé nohy už boty nikdy neobují. Rudá krev se mísila s dešťovou vodou a odtékala od mrtvého těla v podobě červených stuh.
„Ten byl dneska u mě,“ řekl hospodský a nevěřícně kroutil šišatou hlavou naklánějíc se s hořící loučí nad mrtvým tělem. „Bylo tam dost rušno. Všichni zpití pod obraz,“ řekl a odvrátil pohled. „Vyhrál spoustu peněz v kostkách. Určitě ho zabili kvůli penězům, kvůli čemu jinýmu,“ vypravoval poté, co se nabažil pohledu na mrtvolu a o kousek se s dalším mužem vzdálil, aby se ukryli před deštěm.
„Myslim, že to musel bejt někdo, kdo byl včera v hospodě,“ přidal se onen muž. „Jak jinak by se vo těch penězích dozvěděl.“
„Nebo byl úplně jinej důvod, proč toho chlápka vodstranit. Možná peníze sebrali ti samí, co mu vzali boty, nebo někdo úplně jinej, to je fuk. Třeba je u sebe ani neměl, když ho zamordovali.“
„Podle mě ho voddělali, hned jak vyšel z hospody a u sebe je dozajista měl.“
„Myslíte, že je ten vrah vod nás z vesnice?“ zeptal se obtloustlý hospodský a podezřívavě se rozhlédl po všech přítomných.
„Je to možný. Ale pokud ne, tak už je podle mýho dávno za horama.“
***
Od vesnice k němu doléhaly neurčité hlasy. Že by už oblevili mrtvolu? Tak brzy?
Přidal do kroku.
Přeběhl kamenný můstek klenoucí se nad černým hadem řeky, jenž se vinul temnotou. Jako by mělkým korytem tekla sama noc. Dorazil k lesu. Opřel se čelem o nejbližší kmen. Cítí na kůži hrubou, drsnou kůru. Vydýchává. Nasává pach tlejícího dřeva. Hrudník se prudce zdvihá a zase klesá, srdce bije jako o závod nejen nedostatkem vzduchu. Strach. Ochromující sevření jednoho z nejhrůznějších pocitů ho svírá, nedovoluje nadechnout.
Neustále se rozhlíží. Z vlhkého lesa se valí hustá, neprostupná mlha tvořící dokonalý odraz zakaboněné oblohy. Líně obtéká neduživé kmínky mladých stromků, v mléčných kotoučích se přelévá mezi nízkými křovisky a zaplétá se s jejich rozlezlými větvemi, připomínajícími zpřelámané prsty. Už se mu nechce do hrozivě vypadajícího lesa. Pokřivená, strupatá těla stromů, jehličnaté pařáty nízko nad zemí toužící seknout po tváři, nastrčené kořeny. A ta tma. Tma větší než tady. Musí. Rozhodl se. Vykročil.
Oblohu rozčísl blesk a temnota náhle zmizela. Ve vzniklém světle se zrodil obrys postavy na mohutném koni. Jen na chvíli zahlédl Drenyl tajemný přízrak, než ho opět pohltily stíny. Na pozadí inkoustové noci matně rozeznával jezdce i jeho koně. Černý plášť se třepetal v poryvech větru jako netopýří křídla, kápě spadající přes tvář nedala nahlédnout, co se pod ní skrývá. Dvě rudé kaluže krve místo očí obrovského zvířete odrážely stříbřitý svit pána noci, z nozder vycházela pára.
„Kdo jsi?“ ozval se zkroušeně Drenylův roztřesený hlas. „Proč mě pronásleduješ? Jdi pryč! Odejdi! Já vim, si duch toho mrtvého, že?“ Podlomila se mu kolena, dopadl do rozbahněné hlíny tvář si zakrývaje rukama.
„Nech mě být!“ skoro brečel, hlas mu přeskakoval. Sáhl pod kabát a vytáhl kožený měšec. Mince ve váčku radostně chřestily, jak se Drenylova natažená ruka třásla.
„Na, vem si vše. Já to nechci. Nic z toho! Dám ti všechno, co mám.“
„Nikdy už se nezbavíš činu, který jsi spáchal,“ promluvil přízrak hrobovým, zastřeným hlasem jakoby z veliké dálky, naprosto ignorujíce výhodnou nabídku. „Navždy už budeš vrah!“
Muž spustil paži, zvedl zrak a upřel pohled na černou postavu. „Kdo si?“
„Cožpak ty nevíš, kdo já jsem?“ Postava seskočila z mocného hřbetu ohavné obludy. Nezabořila se do bahna, jak Drenyl očekával. Pod dopady jejích nohou nečvachtalo bláto. Drenyl se pozpátku plazil od blížící se smrti, peníze stále držel v dlani, o kterou se opíral, déšť ho bil do očí a oslepoval.
„Vždyť mě přece znáš. Již mnohokrát jsi se se mnou setkal, již mnohokrát jsi měl tu čest!“ Vystrašený muž zakroutil hlavou a jak se postava neslyšně přibližovala, opět promluvila smrtonosným hlasem. „Jsem pomocník spravedlnosti,“ řekl přízrak. „Jsem tvoje svědomí.“ Noční ticho prořízlo hlasité zařehtání koně a oblohu rozčísl blesk. Tmou pronikl bledý svit měsíce a odrazil se od lesklé čepele, v níž spatřil Drenyl odraz svého hrůzou zkrouceného obličeje. Švih. Záchvěv vzduchu. Ostří proťalo temnotu. Náraz na tvrdou zem. Nic. Prázdnota. A v dáli dozníval hrom.
***
Nezkrotný vítr se proháněl krajinou a starobylé stromy do rytmů teskných písní kývaly hlavami ze strany na stranu. Déšť ustal.
Obloha se zbarvila ponurou šedomodří a vesničku pozdravilo ráno. Drenyl však vycházející slunce nespatřil. Vylekaná babka, která našla mrtvého, seděla na kameni u lesa odvracejíc pohled od těla válejícího se v kaluži krve. Studené ruce křečovitě svíraly kůží potažený jílec meče vyčuhujícího z břicha, vytřeštěné oči hleděly nepřítomně do nicoty. Zpráva o novém objevu prosvištěla vesnicí. Kolem ztuhlého těla se srotil zvědavý dav. Lidé splašeně pobíhali v divoké snaze probít se hloučkem přihlížejících, aby spatřili dnes již druhého nebožtíka.
Na pěšině mezi vesnicí a lesem byl nalezen odhozený cestovní vak, který byl okamžitě bedlivě prohledán a zbaven cenností. Vše nasvědčovalo tomu, že patřil druhé mrtvole. I tu rovněž prohledali a okradli.
Obyvatelé vesnice si rychle spojili nález další mrtvoly s vraždou první osoby.
Stařena s nechutí pohlédla na vybledlého muže, který, jak vidno, sprovodil se ze světa z vlastní vůle a vlastní rukou.
„Takový to byl hezký mladíček,“ pronesla s lítostí a zakroutila hlavou.
„Chudáček. Vypadá to, že ho dostihlo svědomí.“