Patricie Řeháčková: Historky často cenzuruju, protože některý z nich jsou dost divoký

365

Zahrádka jedné zapadlé pražské kavárničky, příjemné letní odpoledne; přichází ke mně usměvavá opálená blondýnka ve středních letech. Úsměv ji neopouští ani během příští hodiny, kdy naše povídání nejednou okoření nějakou černohumornou zkazkou. Patricie Řeháčková, mensanka a ředitelka cestovní kanceláře Caribissimo se zaměřením na Dominikánskou republiku, boří mýtus o tropickém ráji a představuje jej v mnohem působivějším a podmanivějším světle.

Jak jste se dostala do Mensy?

Synu Vítkovi bylo osm a vyhrál matematickou soutěž „Ukaž, co umíš“. Má matka učitelka zavětřila, prý „je nějakej divnej“ a ať ho necháme otestovat. Děti byly testovány v prvním patře a nás se zeptali, jestli nechceme taky zkusit štěstí. Nechtělo se nám celou dobu nečinně sedět, a tak jsme šli. Test mi nepřipadal těžký. Hlavou se mi honilo, že buď to mám celé dobře, nebo naopak celé špatně. Nakonec jsme se dostali všichni.

Účastnila jste se aktivit Mensy?

Členkou Mensy jsem dvacet let. Na mail mi chodí pozvánky Mensy, odebírám časopis. Jsem v mensovním gurmánském spolku. Na mensovní akce jsme brali i děti kamarádů. Vítek dodneška hraje Magiky. Jezdili jsme na celostátní setkání. V roce 2007 jsme v Praze jedno organizovali, tehdy jsem se musela předčasně vrátit z Dominikánské republiky. Pořádali jsme hru Fantom staré Prahy.

Vzpomínáte ráda na nějaký zážitek s Mensou?

Jednou jsme byli na takové hodně těžké celodenní bojovce. Byla jsem v trojici, kde se ostatní dva hned na začátku nepohodli a vypadalo to, že spolu celý den nepromluví, a já byla jediná spojnice mezi nimi. Spolupráce nefungovala ani u šifer, dvě hodiny jsme proseděli hned s tou první. Skončili jsme až za tmy. Teď po letech jsou ti dva velice dobří kamarádi.

A nyní k vaší práci. Řekněme, že chci jet na dovolenou, co mi může Dominikánská republika nabídnout?

Moře, pláž i hotelové areály jsou nesmírně kvalitní a samy o sobě připomínají městečka. Je to špičková destinace all inclusive, zahrnuje i minibary a vodní sporty. Země je přírodně rozmanitá, nacházejí se zde nejvyšší hory Karibiku, pouště, jezera pod hladinou moře, deštné pralesy. Kromě velryb, které v počtu deseti až dvanácti tisíc každoročně připlouvají vyvádět mladé, tam máme i dvoumetrové leguány. Velkým lákadlem je i tanec a všudypřítomná hudba. Kromě toho jsou Dominikánci skvělé povahy, vstřícní, přátelští … Nehrozí žádný tlak na spropitné jako na Kubě.

Tady si dovolím menší vsuvku: Nenabízejí cizinkám jako na Kubě sňatek?

Sama tam mám spoustu platonických kamarádů. Už tím, že si vyjdou s blondýnkou, si u místních zvedají prestiž.

Čím to?

Člověka se světlou pletí staví nejvýše. Stejně tak uznávají bohaté. Bohatým se v jejich perspektivě stává už ten, kdo má auto. Pro ně ten člověk něco dokázal, a tak ho respektují.

Na oficiálních stránkách vaší cestovní kanceláře Caribissimo jsem se dočetla, že zprostředkováváte cestopisné reportáže pro různá média. V minulosti to byl časopis Týden, pak Cestománie studia Febio a v neposlední řadě BBC. Čím to, že oslovují právě vás?

Zařizujeme spoustu věcí pro Kancelář ministerstva turismu Dominikánské republiky pro východní Evropu. Navíc jsme jediný český operátor v Dominikánské republice.

Jak to, že nemáte konkurenci?

Cizinci licenci operátora většinou nedostanou, protože si tamější Ministerstvo turismu svůj trh chrání. Měla jsem dvě možnosti – buď se spojit s Dominikáncem (což mi nepřipadalo jako dobrý nápad), nebo si zařídit trvalý pobyt. Tím jsem zároveň získala dominikánský občanský průkaz. Není to občanství v pravém slova smyslu. I když mám práva Dominikánce, nemůžu například volit.

Jak jste se k této práci vlastně dostala?

V Dominikánské republice jsem byla poprvé v rámci služební cesty pro farmaceutickou firmu, v níž jsem tehdy pracovala. Ale velkou část Karibiku jsem měla zmapovanou už z dřívějška. V létě jsem se na místo vrátila s potápěčským kurzem a při té příležitosti jsem se seznámila s tehdejším majitelem Caribissima. Vyhořela mu tehdy restaurace a přilehlé bungalovy, do toho psal knihu a dovážel auta… Cestovka už byla nad jeho síly, a tak sháněl společníka. Dostala jsem nabídku a měla měsíc na rozhodnutí.

Měla jste k takové práci vůbec dispozice?

Na škole jsem studovala turismus a cestovní ruch. Ale hned po mateřské jsem nastoupila do farmaceutické firmy na finanční oddělení a zůstala tam 13 let. Na svoji práci jsem si nemohla stěžovat, byla to dobře placená pozice, ale už mě tolik neobohacovala. Rozhodla jsem se rychle.

Jak vypadaly začátky? Netápala jste v nové práci?

Přišla jsem do kanceláře, kde pracovalo osm zaměstnanců. Nyní již bývalý společník Martin mě upozornil, že má pocit, že se tam všichni flákají, a ať s tím něco provedu. Seděla jsem tam týden a za ten týden sedm z nich vyhodila. Jeden měl na starost transfery, druhý chodil do banky, další faxoval … Všechny ty úkony se daly jednoduše zvládnout prostřednictvím internetu a k tomu bylo zapotřebí jednoho člověka. Jen účetního jsem si nechala.

Ale určitě i vás potkaly nějaké ty těžkosti související s rozjezdem podnikání.

Všechno byla jedna velká těžkost. Především jejich mentalita je úplně odlišná. Firmu, pro kterou jsem předtím pracovala, vedli Britové, a tak jsem byla zvyklá, že co se řekne, to platí. Zatímco Dominikánci uvažují jen v přítomnosti, jakmile je něco v časovém horizontu delším než čtyřiadvacet hodin, už to neřeší. Co se řekne, s tím se nedá počítat. Třikrát vám to ten člověk může slíbit a stejně nakonec nepřijde. A co je nejhorší, považuje to za naprosto normální. Za takových podmínek můžete považovat za úspěch, když stihnete polovinu toho, co byste stihli jinde.

A nedonutíte je.

Dominikánec vám vždy bude chtít udělat radost. Tedy než se mu rozleží v hlavě, že na to vlastně nemá čas ani peníze. Hysterickým nátlakem člověk nic nezmůže, oni jsou pak naprosto paralyzovaní a neudělají ani to málo, co normálně. Mně se osvědčilo přistupovat k nim jako k dětem. Řeknu jim jasně a jednoduše, co chci, ale nekompromisně. Autoritu poslechnou.

Bylo něco, čemu jste se musela po svém příchodu do Dominikánské republiky přiučit?

Neuměla jsem španělsky a naivně se domnívala, že v turismu je primárním jazykem angličtina. Učila jsem se za pochodu, během pár měsíců jsem musela španělštinu stoprocentně ovládnout.

Nezkomplikovalo vám vaše rozhodnutí rodinný život?

Synovi i dceři bylo tou dobou už kolem dvaceti, začínali se mnou v Dominikánské republice jako průvodci. Dcera dodnes dělá marketingovou manažerku, zaučuje delegáty, objíždí trhy, připravuje brožury a udržuje kontakty s cestovními kancelářemi.

A nestýská se vám někdy?

Během hlavní sezony, která trvá přibližně od prosince do konce dubna, pracuju 20 hodin denně. Ale práce je celý rok. Zrovna teď třicátého června byla uzávěrka na korektury katalogů. Manžel za mnou na konci sezony přijede, opraví auta a počítače. Dcera a máma tu byly na podzim. Syn za mnou dřív jezdil vždy na měsíc přes zimu, jenže teď už si to kvůli práci nemůže dovolit.

Máte vůbec čas na nějaké aktivity mimo vaši práci?

Orientuji se dvěma směry, na vzdělání a na situaci zvířat v Dominikánské republice. Dokonce jsem získala oprávnění testovat IQ u dětí, jenomže testy zvýhodňují naše myšlení a výsledky tudíž nebyly valné. Mnoho z dětí test vůbec nedokončilo, protože je nebavilo se tak dlouho soustředit. Nadané děti jsme vybírali do sponzorského programu a zaplatili jim školu. Dostaly i peníze na dopravu, jenže hradit si ji měly samy a to pro ně bylo příliš velké pokušení. Dominikánci všeobecně vzdělání velkou důležitost nepřikládají.

A proč se kromě dětí orientujete právě na zvířata?

Po mém příjezdu do Dominikánské republiky jsem zažila kulturní šok z množství zvířat všude možně. Nyní jsme ve spojení s dvěma organizacemi. Psi se vakcinují, sterilizují a pak se vrací na původní místa, kam se jim dvakrát týdně dováží granule. Těm, kteří se nemohou vrátit na ulici, se hledá adopce, často pomocí Facebooku.

Aha, takže psy adoptují hlavně bohatí Dominikánci, kteří mají počítač.

Ne, i ti obyčejní.

A jak ti se dostanou k Facebooku?

V Bavaru si místní podnikatelé otevřeli internetová centra, kde za poplatek založí lidem facebookový účet a naučí je s ním pracovat. Většinou má v rodině aspoň jeden člověk telefon a ten si půjčují. Pak se chodí ve velkém fotit před Pizza Hut a dávají to na Facebook.

Co na své práci máte nejradši?

Komunikaci s klienty, brífinky, výlety… Dodnes jezdím pětidenní okruh, který je tak trochu mým vlastním výtvorem. Baví mě pozorovat, jak se lidem líbí.

A líbí se opravdu všem?

S pěti až deseti procenty lidí si perfektně sednete, pak je tam průměr, který si prostě jede užít dovolenou. Ale procento turistů si jede jen stěžovat a natáčet nedostatky rovnou s tím záměrem, že je pak vyreklamují a něco z toho vytěží. Chce to kurz asertivity.

Existuje nějaký zážitek, který vám nade všechny utkvěl v paměti?

Před dvěma lety začalo být velmi moderní dělat diskotéky v myčkách na auta. Jenže Dominikánci zkomolili anglické „car wash“ na kreolské karuaš a já netušila, co to je. Slyšela jsem, že karuaše mají i v Bavaru, a tak jsem myslela, že Karuaš musí být nějaký strašně schopný člověk, který vlastní síť diskoték po celé zemi. Tyto diskotéky kvůli bezpečnosti ze zákona zavírají o půlnoci, chlapi tam někdy tasí nože a ženské hází kameny, a to pak jde doslova o život.

Ale jinak je v Dominikánské republice bezpečno?

Kriminalita je tam dvouúrovňová, kapsářská a mafiánská, protože Dominikánská republika funguje jako překladiště drog. Ale s tou se turista běžně do styku nedostane. Sekuriťáci s brokovnicemi preventivně hlídkují před hotely a půjčovnami aut.

Četla jsem krátký rozhovor s vámi, kde jste se vyjadřovala ke krizi na Haiti. Jak moc se vás lednové události roku 2010 dotkly?

Hranice mezi oběma zeměmi je ozbrojená, historicky neprůchozí. Po zemětřesení na Haiti jsme zařizovali pro tým novinářů včetně Michala Kubala [pozn. redakce: reportér ČT] denně dopravu na Haiti a zpět. Všichni byli zděšení, když viděli televizní záběry, ale ono to na Haiti ani normálně nevypadá o moc líp. Panují tam tvrdé podmínky k životu. V horách jsou bez pitné vody, někde existuje pouze výměnný obchod. Haiťané jsou apatičtí, koukají skrze vás, děti před vámi utíkají jako plachá zvířata. Z 99 % jsou to potomci černochů z různých částí Afriky (z Konga, Pobřeží slonoviny …) a stále mezi nimi probíhá etnická občanská válka. Na Karibských ostrovech vůbec platí „čím tmavší, tím horší“.

A v Dominikánské republice?

Když v Dominikánské republice vyjedete mimo rezorty, vidíte chudobu a nepořádek, ale proti Haiti je to učiněný ráj. Dominikánci žijí skromně na ubytovnách hotelů, podle pracovní pozice i čtyři na pokoji, ale elektřina a pitná voda je dotovaná. Když nepracují, mohou se najíst u sourozenců. Solidarita je tam historicky daná. Někdy je na můj vkus až příliš velká.

Co tím myslíte, že je příliš velká?

Když se jeden z partnerů odstěhuje, děti přijímá za vlastní ten, který se nastěhuje po něm. V každém domku běhá kolem deseti dětí různých rodičů, jen málo jich je společných. Rodiče k nim mají bez rozdílu dobrý vztah, kolikrát lepší k těm nevlastním. Když jeden bratr tráví dvanáct hodin v práci šest dní v týdnu, zatímco druhý prosedí celý den na plastové židli a hraje domino, tak maminka oba dva pohostí stejně. Je zvykem, že kdo pracuje, peníze neinvestuje do sebe, ale živí celou familii.

Co naplat, rozdílná mentalita. Ale nedovedu si představit, že bych takhle měla vyživovat sestru, zatímco ona si někde venku vesele randí… Opravdu jich část své kořeny neodvrhne?

Naopak! Třetí pozici na žebříčku HDP Dominikánské republiky obsadily příjmy od dvou milionů Dominikánců žijících v Americe, ve Španělsku… Od baseballových hvězd, které živí celé vesnice, až po poslední uklízečku v Barceloně. Oni nedostávají vízum automaticky, rodina se většinou složí na nejschopnějšího z nich a toho vyšlou. Ten se potom jednou za rok přijede ukázat, půjčí si auto, zlaté řetězy a jede po návštěvách, hostí všechny, s hudbou…

Zajímalo by mě, jestli to takhle funguje i opačně. Kolik je vlastně v Dominikánské republice cizinců, když nepočítáme turisty?

Do oblasti se ve velkém množství stahují Haiťané, dva miliony jich tam žije nelegálně. Jsou cílevědomí, houževnatí a mluví perfektně různými jazyky. Prchnou z plantáží cukrové třtiny a pracují v hotelech jako zahradníci a recepční. Narazíte i na Španěly, Italy, ale není to nijak výrazná menšina.

Co vzkážete mensanům na závěr?

Zdá se mi, že hodně mensanů se drží mimo reálný svět. Je to možná škoda. Ať se nebojí nějaké výzvy, rizika. S racionálním myšlením a efektivitou lze uspět napříč obory.