372 Milé mensanky a mensani, nejsem sice členem Mensy, ale vždy se těším na každé nové číslo časopisu, protože je plné zajímavých článků a postřehů.
V posledním vydání mne zaujal článek s názvem „Napsat, nebo nenapsat – to je otázka“. Autorka se zde pozastavuje nad diskusemi i chováním svých spolupracovníků. Ráda bych se do této diskuse zapojila se svou zkušeností s Mensou, především s reakcemi mého okolí na skutečnost, že jsem našla odvahu jít na akce Mensou pořádané.
Poprvé jsem se s mensany setkala prostřednictvím dcery na celostátním setkání Mensy v Čenkovicích. Myslím, že s výjimkou mé dcery dodnes nikdo neví, s jak velkou trémou jsem tam jela. Při pomyšlení, že se setkám s nejchytřejšími lidmi v republice, jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. A to i přesto, že kdybyste se zeptali kohokoliv z mých přátel nebo lidí v okolí, pak by spojení slov „nedostatek sebevědomí“ bylo to poslední, co by vám o mně řekli.
Tehdy jsem měla strach, jak se na mne, nemensana, budou všichni dívat. Bála jsem se, že mi bude někdo dávat najevo, že na takovou akci a mezi tyto lidi nepatřím. Musím přiznat, že když mi dcera říkala, že oni se mne bojí víc než já jich, nevěřila jsem jí.
Ještě po návratu domů z Čenkovic jsem byla ve velkém šoku z toho, jak milí, příjemní a přátelští všichni byli. A ráda přiznávám, že mne to velmi příjemně překvapilo. I když nejezdím na akce Mensy často, vždy se velmi těším. Lepší a pohodovější partu lidí bych hledala těžko.
Mé okolí však stále zaráží, že mám odvahu mezi mensany jet. Stále se mne ptají, jestli na těch akcích mluvím i s někým jiným než se svou dcerou. Stále se diví, jak si mohu povídat s tak chytrými lidmi, a hlavně o čem se s nimi mohu bavit.
Ze začátku se většina z nich tvářila nevěřícně, když jsem všem tvrdila, že mensané jsou velmi milí a chápající lidé. A že mi ani nikdy nikdo z nich nedal najevo, že mezi ně nepatřím. I přesto, že na akce jezdím již několik let, stále se setkávám s předsudky a hlavně se strachem lidí okolo.
Mensané jsou totiž pro většinu lidí velkou neznámou a lidé se vždy báli neznámého. Strach lidstvo provází celé dějiny – strach ze tmy, z čarodějnic nebo i z prvních technických vynálezů, které lidé považovali za výplody ďábla.
Nedivím se, že ačkoli kolegové paní Bártové projevili zájem o testování, nakonec se žádný z nich testovat nenechal. Je to jednoduché – téměř celá firma o testování věděla, všichni se znali a obavy z toho, co řekne okolí, když skončím jako nejslabší ze skupiny, jsou velmi silné.
Také se nedivím radě, kterou uvedl HR poradce ohledně členství v Mense pro zápis do životopisu. Většina personalistů ví pouze to, že Mensa sdružuje lidi s vysokým IQ. Netuším však, kolik personalistů nějakého mensana potkalo nebo zda se některý z nich účastnil nějaké akce, kterou Mensa pořádala.
Protože nejsem mensan, jsou lidé, se kterými si o Mense povídám, překvapeni mým názorem na její členy. Snažím se jim vysvětlit, že nejste ani arogantní, ani asociální, a snad se mi to i trochu daří. Protože když byl předseda v pořadu Všechnopárty, již při vysílání mi volalo několik lidí, jestli se také dívám. A v nejbližších dvou týdnech jsem všem známým musela potvrdit, že i lidé s vysokým IQ si umí dělat legraci sami ze sebe a jsou společenští.
Takže za mne, těším se na další akci a jsem ráda, že tu Mensa je a že o sobě dává vědět.
V posledním vydání mne zaujal článek s názvem „Napsat, nebo nenapsat – to je otázka“. Autorka se zde pozastavuje nad diskusemi i chováním svých spolupracovníků. Ráda bych se do této diskuse zapojila se svou zkušeností s Mensou, především s reakcemi mého okolí na skutečnost, že jsem našla odvahu jít na akce Mensou pořádané.
Poprvé jsem se s mensany setkala prostřednictvím dcery na celostátním setkání Mensy v Čenkovicích. Myslím, že s výjimkou mé dcery dodnes nikdo neví, s jak velkou trémou jsem tam jela. Při pomyšlení, že se setkám s nejchytřejšími lidmi v republice, jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. A to i přesto, že kdybyste se zeptali kohokoliv z mých přátel nebo lidí v okolí, pak by spojení slov „nedostatek sebevědomí“ bylo to poslední, co by vám o mně řekli.
Tehdy jsem měla strach, jak se na mne, nemensana, budou všichni dívat. Bála jsem se, že mi bude někdo dávat najevo, že na takovou akci a mezi tyto lidi nepatřím. Musím přiznat, že když mi dcera říkala, že oni se mne bojí víc než já jich, nevěřila jsem jí.
Ještě po návratu domů z Čenkovic jsem byla ve velkém šoku z toho, jak milí, příjemní a přátelští všichni byli. A ráda přiznávám, že mne to velmi příjemně překvapilo. I když nejezdím na akce Mensy často, vždy se velmi těším. Lepší a pohodovější partu lidí bych hledala těžko.
Mé okolí však stále zaráží, že mám odvahu mezi mensany jet. Stále se mne ptají, jestli na těch akcích mluvím i s někým jiným než se svou dcerou. Stále se diví, jak si mohu povídat s tak chytrými lidmi, a hlavně o čem se s nimi mohu bavit.
Ze začátku se většina z nich tvářila nevěřícně, když jsem všem tvrdila, že mensané jsou velmi milí a chápající lidé. A že mi ani nikdy nikdo z nich nedal najevo, že mezi ně nepatřím. I přesto, že na akce jezdím již několik let, stále se setkávám s předsudky a hlavně se strachem lidí okolo.
Mensané jsou totiž pro většinu lidí velkou neznámou a lidé se vždy báli neznámého. Strach lidstvo provází celé dějiny – strach ze tmy, z čarodějnic nebo i z prvních technických vynálezů, které lidé považovali za výplody ďábla.
Nedivím se, že ačkoli kolegové paní Bártové projevili zájem o testování, nakonec se žádný z nich testovat nenechal. Je to jednoduché – téměř celá firma o testování věděla, všichni se znali a obavy z toho, co řekne okolí, když skončím jako nejslabší ze skupiny, jsou velmi silné.
Také se nedivím radě, kterou uvedl HR poradce ohledně členství v Mense pro zápis do životopisu. Většina personalistů ví pouze to, že Mensa sdružuje lidi s vysokým IQ. Netuším však, kolik personalistů nějakého mensana potkalo nebo zda se některý z nich účastnil nějaké akce, kterou Mensa pořádala.
Protože nejsem mensan, jsou lidé, se kterými si o Mense povídám, překvapeni mým názorem na její členy. Snažím se jim vysvětlit, že nejste ani arogantní, ani asociální, a snad se mi to i trochu daří. Protože když byl předseda v pořadu Všechnopárty, již při vysílání mi volalo několik lidí, jestli se také dívám. A v nejbližších dvou týdnech jsem všem známým musela potvrdit, že i lidé s vysokým IQ si umí dělat legraci sami ze sebe a jsou společenští.
Takže za mne, těším se na další akci a jsem ráda, že tu Mensa je a že o sobě dává vědět.