Jako matka „nadaného dítěte“ (dnes již téměř desetiletého) jsem se dostala v jeho 4 letech přes pana PhDr. Mrštíka z hradecké poradny k Fořtíkovým a následně na letní kempy pro rodiče s dětmi. Na jednom z těchto setkání jsem podstoupila vypracování vstupního testu do Mensy, abych si ověřila, zda náhodou nejsem podobně postižená, a uspěla. Celé ty roky jsem uvažovala a přemýšlela, jak to udělat, abych se zapojila i mezi dospělé, ale zůstávalo u přemýšlení a vymýšlení objektivních důvodů, proč to nejde.
Až letos na jaře mě mí přátelé ze západu – Čavojští, s kterými pravidelně jezdíme právě na tato letní setkání rodin – nalákali a následně přesvědčili, abychom jeli i na celostátní setkání na Kokořín. I když jsem tak úplně nevěděla, do čeho jdu, a hlavně měla s sebou toho malého prudiče, přesto jsem byla ve finále se setkáním více než spokojena. Byla to konečně zábava podle mého gusta. Jak říká jedna moje kolegyně – je to tábor pro dospělé.
I když ubytování bez elektriky a vody a testy plné záludných otázek téměř v noční hodinu na úvod působily spíš odrazujícně, celá akce dopadla nad všechna očekávání.
Jako vyvrcholení všeho jsem se totiž poslední den při odjezdu dozvěděla, že jsem byla v týmu téměř s kompletním složením hradecké skupiny. Kdo nebyl v týmu, byl rozptýlen v těch ostatních. A já konečně měla připravenou půdu pro vstup tam, kam jsem se dlouhou dobu ostýchala.
V květnu jsem tedy začala jezdit na setkání do Hradce a po půl roce mi připadá, jako bych je znala odjakživa.
V září už jsem tedy jela na setkání jako mazák. Sice opět s naším prudičem, i když jsme si s Magdou na jaře přísahaly, že příště jedině bez dětí. To když jsme po probdělé noci v herně byly těmito miláčky brzy ráno buzeny.
Jako první pozitivum bylo už to, že jsem se na místo dopravila jako příslušník hradecké skupiny, kdy jsme s Mílou a Martou pojali cestu jako pěkný výlet se zastávkou ve vlašimském muzeu.
Pak už následoval bohatý program plný exkurzí, prohlídek a hlavně večerních her a diskusí.
V týmu jsem se tentokrát cítila už jako plnohodnotný člen, a i když nebylo týmových aktivit tolik jako na Kokoříně, přesto nezapomenu třeba na dramatizace pohádek nebo pěší pochod v krásném pondělním dni na Dívčí skálu.
Už teď se těším na další setkání a možnosti uspokojení mého mozku i duše.
Účastníci podzimního celostátního setkání 2010, foto: Pavel Terber