Když jsem v programu mensovního Víkendu dobrovolníků objevil výlet na horu Blaník naplánovaný na nedělní odpoledne, bylo mi hned jasné, že se domů vrátím až v neděli večer. Na Blaníku jsem nikdy nebyl, a protože tato hora patří neodmyslitelně nejen k českým pověstem, ale i k mensany tolik oblíbenému Járovi Cimrmanovi, byla to jasná volba.
Na akci se přihlásilo 27 lidí, ale některým se změnily plány, tak nás nakonec bylo jen 19. Ani to ale není malé číslo. Po dobrém obědě a ještě lepší kávě jsme postupně vyrazili z vlašimského hotelu Na Vývoji do Louňovic pod Blaníkem.
Na výběr byly dvě varianty. První, rychlejší, spočívala ve výstupu na Velký Blaník a návratu zpět do Louňovic, kde většina z nás nechala své plechové oře. Druhou možností bylo z Velkého Blaníku pokračovat dále přes Holý vrch k Domu přírody Blaníku kousek pod Krasovickou hůrou. Tam je totiž příhodné parkoviště. Protože nerad chodím zpátky stejnou cestou, s několika dalšími jsem zvolil delší trasu. Auto jsme nechali u Domu přírody Blaníku a nechali se dovézt do Louňovic k startovacímu bodu.
Počasí na výlet nemohlo vyjít lépe. Bylo teplo, ale ne příliš. Cesta na Velký Blaník vedla lesem, a přestože to byl docela krpál, překvapilo mě, jak rychle jsme tam dorazili. Zvládli jsme si udělat společnou fotku, vylezli na rozhlednu, někteří snědli vrcholovou prémii a pak jsme se rozešli podle toho, kdo se vracel do Louňovic a kdo šel dále.
Blanické rytíře jsme bohužel (nebo bohudík) neprobudili. Zřejmě usoudili, že když 107 dřevěných schodů nahoru i zpět zvládl zdolat i nejmenovaný člen výpravy, pro kterého jsou rozhledny adrenalinovým sportem, tak českému národu určitě ještě není nejhůř.
Pět statečných z nás se tedy vydalo dále po červené turistické stezce. A jak to u mensanů bývá, zabráni do hovoru jsme nevěnovali turistickému značení pozornost a někde kolem Slepičí skály jsme sešli s cesty. A za námi i neznámá turistka. Ale ne na dlouho. Díky moderním technologiím jsme si ověřili, že máme správný směr, rychle jsme našli nejen cestu, ale i zmenšenou repliku základního kamene Národního divadla.
Když jsme nakonec dorazili do Domu přírody Blaníku, rychle nám přišla k chuti životodárná tekutina z malin obohacená oxidem uhličitým. A protože jsme neprobudili staré blanické rytíře, vedoucí tlupy statečných se rozhodl zastoupit svatého Václava a založit jejich novou generaci, když na rytíře pasoval toho nejmladšího a nejstatečnějšího z nás.
Těžko si dokážu představit lepší tečku za příjemným víkendem s milými lidmi, kteří věnují spoustu své energie a volného času ušlechtilému dobrovolnictví. A protože sám bydlím u Vyšehradu, tento druhý zářez je pro mne neodolatelnou výzvou stát se sběratelem českých pověstí…