Bude to jen pár příhod ze života. O tom, jak je někdy talent zajímavě vyvážený směrem k trablům všeho druhu. Dyspraxik je osoba krajně nešikovná. Dejte mu do ruky cokoliv, za chvíli to spadne. Postavte mu cokoliv do cesty, šlápne na to, nebo se o to prostě přerazí, či zakopne. Nůž v ruce? V sedmi z deseti případů se řízne. Kombinováno s životním štěstím typu, když něco hledám, je to na tom posledním prohledaném místě. Občas je to i k smíchu, občas k pláči.
Drsná story o tom, jak to chodí, když neumíte plánovat čas.
Otec (11:00): Hned po obědě vezmu dítě na hřiště. Synu, co chceš k obědu?
Syn (věk 12+): Nevím
Otec: No tak o tom popřemýšlej.
Otec (12:00): Tak co ti teda mám uvařit?
Syn: Nevím.
Otec: Nekecej a koukej si vybrat. Rýži nebo těstoviny?
Syn: Dobře tak, těstoviny se sýrem.
Otec: Sýr došel. Udělám ti rýži s houbama.
Syn: Houby NÉÉÉ!!!
Otec (12:45): Tady máš oběd a já se jdu zatím vykoupat.
Otec (13:30): Kolik je hodin?
Matka: 13:30
Otec: Kdy nám jede autobus?
Matka: Nejbližší 13:45.
Otec: Synu, připrav se, vyrazíme
Matka: Syn ještě nedojedl.
Otec: Ok, tak holt pojedeme tím dalším. Co mu na tom jídle tak dlouho trvá?
Matka (v duchu): To je přeci jasný, z hub se mu zvedá žaludek …
Otec (předtím usnul ve vaně): Kolik je hodin?
Matka: 14:55
Otec: Kdy jede další autobus?
Matka: 15:45
Otec (vyleze z vany, je 15:20): Synu, připrav se, půjdeme ven.
Syn: Já mám žízeň!
Otec: No jo, tak až se napiješ. (Mezitím pouští počítač…)
Otec (16:15): Tak už jsi napitej?
Syn: Ne, ještě jsem nedopil.
Otec (poté co se zabral do hovoru se synem): Kolik je hodin?
Syn: 16:50
Otec: Kdy nám jede autobus?
Matka: V 17:45.
Otec: Kolik je hodin?
Matka: 17:30 a zhruba za půl hodiny bude tma.
Otec: Synu, odcházíme.
Matka: Konečně jsou pryč!