Ať se nám to líbí nebo ne, každý z nás se narodil s jinými vlastnostmi, schopnostmi a potenciálními možnostmi. Někdo je vysoký, hezký; někdo má tmavší, někdo světlejší pleť; někdo je kreativnější nebo má lepší sportovní vlohy než my ostatní. Nejnápadnější a možná i nejnepříjemnější je, že jsme se narodili s nestejnými intelektuálními schopnostmi. To je nevyhnutelná a nezvratná životní skutečnost.

Psycholog Charles Spearman zformuloval v roce 1927 dvoufaktorovou teorii inteligence jakožto teorii třídění charakteristických vlastností na základě statistické analýzy výsledků IQ testů. Spearman prosazoval teorii, že všechny intelektuální faktory mají jeden jediný společný faktor, zvaný ,g‘ faktor – obecný faktor – stejně tak jako množství specifických neboli ,s‘ faktorů. Tyto specifické faktory se vážou k určitým činnostem a schopnostem.

„Lidé s mírně podprůměrným IQ mají 88× vyšší pravděpodobnost, že nedokončí střední školu, sedmkrát vyšší pravděpodobnost, že skončí ve vězení, a pětkrát vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti žít v chudobě…“

Spearmn zkoumal statistiky vzájemných souvislostí mezi výsledky různých testů a dospěl k závěru, že pozitivní korelaci mezi jakýmikoli dvěma mentálními funkcemi je nutné přičíst právě g-faktoru, protože korelace s-faktorů mezi nimi je jen nízká. Vysvětluje to tím, že jelikož g-faktor postihuje všechny mentální schopnosti a předurčuje výkonnost jednotlivce, nemá smysl specifické faktory měřit, protože každý z nich se týká jen jedné z činností. Spearman předpokládal, že g-faktor je jakýmsi druhem „zrcadla“ neboli odrazem inteligence jedince. A vyslovil hypotézu, že g – tedy obecná inteligence – je primární příčinou pozitivních relací mezi výsledky různých IQ testů. Ze skupiny IQ testů měří g nejpřesněji ten, který má se všemi ostatními nejvyšší korelaci.

„G-zátěž“ je korelace mezi testem a g, při níž dosažený počet bodů odráží obecné mentální schopnosti. Většina testů s g-zátěží zahrnuje alespoň jednu z forem abstraktního logického uvažování. Podle obecně rozšířeného, stále však neprokázaného pohledu na problém je g nejspíše geneticky danou podstatou inteligence.

Nejlepším obecně uznávaným způsobem měření g jsou Ravenovy progresivní matice (RPM) (poznámka redakce: tento test v jeho modernější verzi využívá Mensa), test vizuálního uvažování. RPM je však kontroverzní, a to proto, že test vykazuje značné rozdíly výsledků podle pohlaví, které se při výpočtu z jakékoli skupiny jiných testů nevyskytují. Ravenovy progresivní matice patří mezi „kulturně neovlivněné“ IQ testy, a jsou proto jedním z nejlepších testů s g-zátěží.

Jinými indikátory obecné inteligence jsou elementární kognitivní úlohy (ECT). ECT jsou jednoduché úlohy vyžadující zdánlivě malou inteligenci, jsou však v těsné korelaci s IQ úlohami plného stupně obtížnosti. Výběr z možností dané úlohy se provádí stisknutím jednoho ze dvou tlačítek, zatímco třetí se stiskne a drží stisknuté od začátku testu, čímž dostaneme správnou, popřípadě nesprávnou odpověď. Když testovaná osoba vybere správnou odpověď, sejme ruku z tlačítka start. Reakční doba se obvykle měří ve zlomcích sekundy. Reakční doba úzce koreluje s g, naproti tomu korelace doby pohybu je volnější. Úlohy ECT představují paralelní spojení mezi klasickým testováním IQ a biologickými strukturami, jako je vyšetřování magnetickou rezonancí (MRI). Spearmanův zákon zmenšující se odezvy (Law of Diminishing Returns – SLDR) neboli „hypotéza diferenciace schopností“ (ability differentiation hypothesis) tvrdí, že pozitivní korelace mezi různými kognitivními schopnostmi jsou mezi inteligentnějšími podskupinami jedinců slabší. Znamená to, že SLDR předpokládá, že g-faktor má u kognitivních testů s vysokou dosaženou hodnotou g-faktoru menší podíl na rozdílu individuálních hodnocení. SLDR se tak účinněji uplatňuje spíše na reprezentativní vzorky jedinců než na vzorky vybírané náhodně. Model společného faktoru, který by umožňoval relaci mezi faktorem a jeho ukazateli, by měl mít nelineární charakter. Truckerova a Drobova studie z roku 2009 zjistila, že u dospělých osob s velmi nízkým IQ tvoří obecný faktor přibližně 75 % variace u sedmi kognitivních schopností. Naproti tomu u dospělých s velmi vysokým IQ tvoří přibližně 30 % variace u těchto schopností.

Celková „g-zátěž“ testu souvisí s dědičností. Kdysi ,notoricky známý‘ psycholog Arthur Jensen schvaloval a podporoval „genetický g-faktor“ a nevěřil, že g-faktor je pouhým statistickým nástrojem. Stupeň dědičnosti je možné odhadnout. Mezi metody, jimiž se odhad provádí, patří srovnávání výsledků sourozenců na souboru IQ testů, sledování stupně poklesu IQ vlivem příbuzenských vztahů partnerů v manželstvích mezi bratranci a sestřenicemi, a další. K nejtěsnějším biologickým korelacím u g-faktoru patří hmotnost prefrontálního mozkového laloku, celková hmotnost mozku a rychlost metabolizace glukózy v mozku a kortikální tloušťka. Faktor g rovněž koreluje s celkovými tělesnými rozměry, třebaže poněkud volněji. Současný výzkum naznačuje, že dědičnost g je přibližně 0,85, což je dokonce více než u samotného IQ. Zdá se proto, že dědičnost většiny výsledků testů je nutné přičíst právě g-faktoru a že g a velikost mozku spolu těsně korelují. Studie dvojčat pomocí MRI ukázaly, že objem čelní šedé hmoty významným způsobem koreluje s g a s dědičností. Korelace mezi velikostí mozku a g je spojena i s mnohými genetickými a mentálními poruchami. Schizofrenie může ovlivnit výsledek jedince při inteligenčním testu tehdy, je-li příčinou komplikací, jako jsou sociálně-ekonomické faktory nebo společenské postavení. Průměrná osoba trpící schizofrenií dosáhne výsledku IQ testu až o jednu standardní odchylku nižšího – tedy 15 bodů na Wechslerově stupnici – nežli osoba, která touto chorobou netrpí. I mnoho dalších chromozomálních abnormalit ovlivňuje g a vede k poklesu intelektuálních schopností.

Abstraktní obsah mnohých IQ testů a jejich pozitivní důsledky na úspěšnost ve vzdělávacím procesu mohou vyvolávat dojem, že g je pouze měřítkem akademických schopností. Avšak g také předurčuje výkony v pracovní činnosti – a to tím lépe, čím je vykonávaná práce složitější. Ve skutečnosti všeobecná inteligence předurčuje pracovní výkony lépe než kterýkoli jiný charakteristický rys jednotlivce. Hodnota mentálních testů a s nimi spojeného měření g roste se složitostí a prestiží vykonávané činnosti. S tím, jak roste složitost zadaného úkolu, zvyšuje se i úroveň g. Nižší hodnoty g se pak stávají ještě větším handicapem. Tyto vysoké a nízké hodnoty g-faktoru se odrážejí v úspěších nebo neúspěších našich každodenních činností a našich vztahů.

Jak uvádí Linda S. Gottfredsonová v článku The General Intelligence Factor, mají lidé s mírně podprůměrným IQ 88× vyšší pravděpodobnost, že nedokončí střední školu, sedmkrát vyšší pravděpodobnost, že skončí ve vězení, a pětkrát vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti žít v chudobě, než lidé s IQ mírně nad průměrem. Podprůměrně hodnocení jedinci pak mají oproti kategorii těch nadprůměrných o 50 procent vyšší pravděpodobnost, že se rozvedou.

Mnoho psychologů oprávněnost g-faktoru v testech všeobecné inteligence zpochybnilo – asi nejpřesvědčivěji z nich Howard Gardner spolu s antropologem Stephenem Jay Gouldem. Gardnerova teorie mnohočetné inteligence stanovuje všeobecnou inteligenci jako sérii určitých schopností, z nichž v některých vynikáme, zatímco v jiných jsme slabší neboli méně inteligentní. Většina psychologů a psychometriků je přesvědčena, že inteligence je velmi blízká mnoha jiným vědeckým pojmům a že inteligenční testy se (podobně jako vědecké teorie) dají korektně měřit jednorázovým, popřípadě opakovaným testováním.

Psychologové mezi sebou vedou vážnou debatu o tom, zda se inteligence jedince mění během času v závislosti na některém (nebo některých) z velkého množství faktorů. Jak se zrovna cítíme v den, kdy absolvujeme test, kolik je nám let, a samozřejmě i na našem názoru na zadávajícího nebo na samotný test. Je-li pro vás přirozené odpovídat na otázky mnohoznačně místo volby nejlepší varianty a odpovídat na přímé otázky rozporuplným nebo nekonvenčním způsobem, mohu vám téměř s jistotou zaručit, že nedosáhnete tak dobrého výsledku, jakého jste pravděpodobně schopni. Mám na mysli sady testů, které vytvořil David Wechsler. Wechslerova stupnice inteligence dospělých (WAIS) vyžaduje už samým svým uspořádáním dokonalou součinnost a raport (stav psychického souznění, je-li to možné) mezi zkoušejícím a testovaným jedincem. I přes zdánlivě rigorózní požadavky může testování WAIS znamenat docela zábavně strávený čas půldruhé až tří hodin v pracovně psychologa. A podle toho, kde tento test absolvujete, vás může buďto vyjít docela draho, nebo jej naopak můžete pořídit velmi levně.

Zanechat komentář

5 × = 5

Mohlo by se vám líbit