Pozdní večer, v kavárně sedí dva hráči. Střelec na F6. Věž na D4. „Přineste bílou kávu,“ hlásí servírce Černý. „Mně zase silného turka,“ ozývá se Bílý. Obě strany ztratily mnoho jednotek. Teď bílá královna vzala černého pěšáka z pole B5. Najednou bílá garda nečekaně zmenšuje své řady.
„Nechcete to vzdát, milý příteli? A jestli ne, můžu si zatím prolistovat Černou kroniku?“ ptá se škodolibě Bílý. Za chvíli naopak provokuje Černý: „Než si promyslíte svůj další tah, tak já snad dočtu Bílého tesáka.“ Atmosféra kolem stolu se dala krájet. Bouřlivý souboj intelektů v klidné kavárně.
Servírka mezitím přinesla oba objednané nápoje. Vojenští stratégové posilňují kofeinem činnost svých mozků. „Nedělá se vám špatně? Máte tvář bledou jako mramor,“ vtipkuje Bílý. „Vy nám naopak začínáte uhelnatět,“ kamarádsky popíchnul Černý. Chaos na bitevním poli, zní řinčení zbraní.
Šachmat. Král padl a Bílý úderem do stolu rozlil černého turka s bílou kávou.
–––
Teplé léto. Pozoruje, jak okolo pouličních lamp poletují drobné stíny můr a jindy přecpané ulice zejí prázdnotou. Všichni se baví u veselek na přístavních molech. Nebo na palubě lodí proplouvající kanálem. Jenom od protější kavárny Revaire zní nadávky dvou mužů.
Kolik je vůbec hodin, uvědomí si. Vytáhne ruku z kapsy kabátu, zadívá se na hodinky. Půl deváté – za chvíli tam musí být. Pokud to dneska zvládne naposled perfektně, unikne konečně z té pekelné taneční třídy. Po chvíli přemýšlení rychle utíká.
Do tramvaje linky č. 6 stihla nastoupit akorát, když sebou vůz cukl a rozjížděl se. Celá nervózní stojí uprostřed poloprázdné tramvaje. Látkový vak v ruce. „Příští zastávka: Hronovská,“ ohlašuje hlas z reproduktoru. Tuto ulici nikdy předtím neslyšela. Že by… že by nastoupila do špatné linky?
„Pane řidiči,“ zeptala se, „jedete, prosím, na zastávku K divadlu?“, když vůz zastavil na Hronovské. Otočil se na ni vousatý postarší muž. „Milá slečno, tam zastavuji pouze já a kolega z linky č. 2, takže nemusíte mít strach.“ Sedla si vedle něj.
Tramvaj se opět rozjela. Příští zastávka: Jungmannovo náměstí. To je divné, řekla si, to bych si přece pamatovala, že projíždím tou zastávkou. Jak dlouho už takto cestuji? Čtyři roky? A nikdy jsem nemluvila s řidičem jinak než ‚student, K divadlu‘.
„Kampak vlastně jedete?“ vyrušil ji ze zadumání. „Za přítelem na schůzku? V tuto dobu často mladice chodí za amanty.“ „Kdeže!“ odpověděla, „učitelka tance mne přihlásila do konkurzu, neboť divadlo hledá nové baletní talenty.“ „Nejlepší ze třídy?“ zeptal se. „Ano, ovšem…,“ zarazila se. „Vás to nebaví, že?“ dokončil větu. Přikývla.
Příští zastávka: Burianova. Začala vyprávět: „Učitelka striktně dohlíží na každou žačku. Špatná otočka? Trest! Neumíš vyšvihnou nohu? Trest! Ohleduplně se chová jen k těm nejoblíbenějším. Ti jsou neuvěřitelní namyšlenci, ty určitě vyberou.“ „Tak proč vlastně chcete soutěžit,“ otázal se, „když vás to nenaplňuje?“ Chvíle ticha.
Vůz zastavil. Konečně se rozhodla. „Slečno,“ obrátil se na ni, „zastávka K divadlu následuje až po této. Teď ještě nemusíte vystupovat. Odsud je to daleko.“ Podívala se na něj, poté pronesla: „Děkuji Vám.“ Na tváři tramvajáře se objevil hřejivý úsměv.
Tramvaj odjíždí ze zastávky. Dívka zahodila své piškoty do odpadkového koše. Sice promarnila životní chvíli, ale nebyla přece její. Čekal na ni život někoho jiného. Příjemný letní večer, můry poletují okolo pouličních lamp. A Karolína L. je konečně svobodná.
–––
Přes zástupy opilých partiček vůbec neviděl na cestu, ba dokonce by ho málem zajela rozjíždějící se tramvaj. „Co to, proboha, děláte člověče?! Dávejte pozor na cestu!“ zaznělo z kabiny. Nevšímal si toho. Dnešek se stane jeho hvězdným začátkem. Cítí to.
Vešel do vstupní chodby divadla. V rukou svírá scénář, který před několika dny svým herectvím vybojoval. To si vždy Vilém S. přál – účinkovat v Divadle Klubovna mezi profesionály. Odložil si v šatně svou bundu, zamířil do dveří označených cedulkou ‚Probíhá předpremiérová zkouška!‘ Za nimi ovšem neslyšel žádné hlasy herců, žádné remcání režiséra, zkrátka hrobové ticho.
Kam se všichni poděli, přemítal dívaje se na hodinky. Zkouška měla začít ve tři čtvrtě, nyní je deset minut před devátou. Najednou se vyděsil. Z vedlejší místnosti se rozléhal pláč zlomených srdcí smíchaný s nekompromisním ‚Ne!‘. Zadíval se na kus papíru s nápisem ‚Konkurz pro nové baletky‘, který byl nalepený na dveřích.
Zdálo se mu to jako věčnost. Tik. Tak. Znuděně listuje scénářem se zvýrazněnými dialogy. Tik. Tak. Nespletl si náhodou den zkoušky? Nalistuje přední stranu. Ne, má tam opravdu dnešní datum. Tik. Tak. Sáhne na kliku zkušebny, ale nakonec si opět sedne. Tik. Tak. „…Pane doktore Riegere, mohl byste nám říct, v čem bylo jádro vaší hospodářské politiky v době, kdy jste byl kancléřem?“ pročítá nahlas. Všímá si, jak dobře zní místností echo jeho slov. Tik. Tak. Proč vlastně nejde pryč, napadá ho. Nikdo ho k čekání nenutí… Proč tedy ne? Vtom si připadá nějak unaveně. Tik.
„Prosím vás pane, vstávejte,“ někdo promluví k němu. Vilém se probudí. Ach, to je jenom uklízeč. „Dobrý večer, pane,“ slušně pozdraví, „copak se děje?“ „Mne hlavně zajímá, co tu děláte vy. Je už půl desáté. Všichni už jsou pryč.“
Vilém zděšeně pohlédne na hodinky. Opravdu, devět třicet. „Teď mě napadá,“ pronese uklízeč, „že vám to neřekli?!“ „Co?“ „No že se všechna divadelní představení od deváté zrušila. Prý nějaký zkrat v elektrické síti nebo bůhvíco.“
Vilém zaraženě procedil: „Takže Odcházení se dnes nehraje?“ Pan na něho nevěřícně kouká. „Odcházení, neodcházení… hlavně vy odcházejte, holomku. Domů.“
Tak skončil hvězdný večer Viléma S. – sezením na lavičce v parku a rozjímáním nad smyslností lidského bytí do ranního svítání.
–––
Už dlouho se potuluje ulicemi. Potkal nejen překrásnou slečnu u pouličních lamp, ale i skleslého hocha sedícího na lavičce. Od přístavu také slyší hlasité dechovky a výskání nadšených posluchačů. Přestože ho přátelé zvali, aby se přidal a trochu si užil v bujaré společnosti, odmítl. Měl vlastní plány.
Igor O., student fakulty matematickotechnologické, miloval ten líbivý městský život. Tolik architektonických skvostů, tolik neuvěřitelných zážitků. Obešel by se bez jediného – všudypřítomných dealerů a barů. Alkohol nenáviděl od mládí, kdy se jeho otec otrávil methanolem. A drogy? Ty přímo nesnášel. I když… To je jedno, teď už takový není. Snad.
Spokojen usedává na schody bytovky. Z kapsy džínsů vydává drobnou dřevěnou figurku. Kéž bys tu mohl být, přeje si v duchu. Byla od táty, když ještě nepil. Kdykoliv Igor panáčka držel, vzpomněl si na ty bezstarostné chvíle na venkově, o kterých nikomu nevyprávěl. Připadalo mu, že už není uprostřed stísněného velkoměsta.
Najednou slyší něčí kroky. „Čágo bélo Igo, nemáš náhodou cígo?“ promluvil ženský hlas. Igor si připadal, jako by na něj dopadlo stokilové závaží. „Ne, nemám,“ odpověděl, „a odejdi pryč.“ Postava se k němu naklonila. „Takže po tom, co tě pustili z léčebny, jsi úplně čistej, že? Herák, perník, takový srajdy už nechceš, hmm?“
Postavil se. „Nekaž mi můj život!“ zařval, „odteď nejsem zfetovaná nicka. Pomohli mi stát se lepším, vydrápat se z bludného koloběhu. Pavoučí sítě. Spirály závislosti.“ „Ale stále po tom toužíš, Igorku,“ poznamenal hlas. „Sakra, já to překonám!“ Pohár trpělivosti začal být přeplněný, krev v žilách vřít. Vše okolo ztemnělo.
Podíval se na postavu. Zase ona, feťačka jedovatá. „Anastázie,“ oslovil ji, „musíš mi to připomínat?!“ Přikročila k němu. „Pamatuješ si ještě na naši partu? Navštiv starý přátele na setkávačce, U Kotelny.“ Igor bere do ruky dlažební kostku. „Tvá kovová lžička leží stále schovaná za cihlou.“ Pohár přetekl.
Křik. Nenávistný pohled. Rozbitá lebka. Krev, krev, spousta krve. Zkrvavená kostka padající na chodník.
Igor neví, co má dělat. Snaží se volat o pomoc, avšak hrdlo jakoby nechtělo poslouchat. Udělal to. Co bude dál? Cítí silnou migrénu. Vystresován jako divoká zvěř hledí na příchozí z přístavu. Vtom zkolaboval. Postavička s ulomenou hlavou padá na kraj chodníku.
Houkání sanitního vozu. Policie zkoumající místo činu. Pohřební služba odnášející tělo. Tělo, které nebylo Anastázie.